České ceny po vstupu do unie těžko obstojí
Perspektivy cenového sbližování nebo nesbližování s Evropskou unií jsou sice předmětem četných teoretických disputací, empirické zkušenosti ale potvrzují ty nejjednodušší závěry. U zboží běžné spotřeby by byl zázrak, kdyby se v otevřených, ba integrovaných ekonomikách bez celních, vízových i geografických bariér udržely tak příkré cenové rozdíly, jaké nyní existují mezi Českem a oběma vyspělými sousedy na západě a jihu.
Argument, který používá členka Bankovní rady ČNB Michaela Erbenová, že koupěschopná poptávka českých spotřebitelů je omezená, a tudíž by ani po vstupu do unie neměly ceny podstatněji růst, je evidentně pravdivý v první části. Ale jak se podaří udržet markantně rozdílné ceny na vzdálenost několika kilometrů přes „čáru“ mezi Českem a Německem nebo Rakouskem, to je otázka. Přesvědčovací kampaň při příležitosti referenda o vstupu do unie by na ni měla hledat odpověď. Lépe řečeno, odpověď by měla plnou parou připravovat politická reprezentace, především vláda.
Plzeň – Weiden – Řezno.
Zvolili jsme pro cenové srovnání tu nejjednodušší cestu. Zajeli jsme do dvou srovnatelných supermarketů německé maloobchodní sítě Kaufland. Nejblíže hranic byl na trase přes přechod Rozvadov Kaufland v Plzni, na německé straně pak ve Weidenu, městečku vzdáleném si 40 kilometrů od Rozvadova. Plzeň a Weiden od sebe dělí 120 kilometrů, tedy menší vzdálenost než z Plzně do Českých Budějovic.
Navštívili jsme ještě Kaufland v Řezně, podstatně větší než weidenský či plzeňský. To se samozřejmě projevilo v šíři sortimentu, nikoliv však v cenách.
Vyšší standard.
Pokoušeli jsme se najít shodné zboží, respektive zboží shodné cenové kategorie. To se ne vždy podařilo. Obecně platí, že za běžné je v unii považováno zboží vyšší – i cenové – úrovně než v Česku. Některé výrobky, s nimž se setkáme v českém Kauflandu, se v Německu vůbec nenabízejí.
Markantní je to u alkoholu. Sortiment českého Kauflandu není pro labužníky. Vína obvykle nejobyčejnější známková a odrůdová, silně jsou zastoupena krabicová. Podobně „starorežná“ je nabídka destilátů. Alkohol z německého Kauflandu – kromě místních značek – se v Česku považuje za luxus. Našli jsme jedinou shodnou lihovinu – vodku Smirnoff – která v Německu vyjde v přepočtu jen o 35 korun dráž. Kvůli alkoholu se tedy Němcům cesta do Česka přiliš nevyplatí. Samozřejmě když načepuje ještě plnou nádrž benzinem, je to o něčem jiném. V době našeho testu stál benzin typu natural 95 v Německu většinou euro patnáct.
Zhruba ve stejné relaci jako u destilátů jsou ceny vína. Znalec k tomu dodává, že lepší víno, které si koupil v Řeznu, by v pražských vinotékách pořídil řádově o stokoruny dráž. O pivu nemá smysl hovořit - byli jsme v Bavorsku. Jeho ceny jsou v supermarketu zhruba o 70 procent vyšší, ovšem při podstatně širším výběru. Od původního záměru najít v Německu obdobu české „sedmičky“ za sedm korun jsme rychle upustili.
Česnek jako luxus.
Cigarety jsou v Německu dvakrát dražší než v Česku, takže bavorští příhraniční kuřáci vydatně zvyšují českou potřebu. Podstatnější jsou ale ceny základních potravin. Německý chléb je čtyřiapůlkrát dražší než český, kilo stojí v přepočtu padesát korun. Rohlík přijde v českém Kauflandu na korunu, u sousedů na tři padesát. Litr polotučného mléka je dražší jen o sedm korun třicet haléřů, ovšem za krabičku s patnácti dekagramy taveného sýru Veselá kráva se zaplatí v Německu o 26 korun více. Na kile třicetiprocentního eidamu ušetří český spotřebitel osmdesát korun.
V případě surovin jsou rozdíly o něco menší, přesto však znatelné. Polohrubá mouka je dražší o 17 procent, cukr o 80, respektive 50 procent, záleží na tom dáváme-li přednost kostkám nebo krystalu. Hovězí zadní bylo ve Weidenu dražší o 90, ale vepřová pečeně o 20 procent.
Procentuálně mírné, množstevně však citelné, jsou rozdíly u zeleniny a ovoce včetně jižního (kilo banánů vyšlo v Německu na 42, kilo pomerančů na 48 korun). Vůbec nejvyšší cenový rozdíl – přes 450 procent – jsme zaznamenali u česneku. Jiný než za 4,55 eura za kilo v Řezně nebyl. Druhý největší rozdíl – přes 420 procent – připadl na kondomy. Durex (desetikusové balení) vyjde v německém Kauflandu na osm eur.
Platy naruby.
Několik kontrolních komodit z bílého spotřebního zboží potvrzuje známou pravdu, že tyto výrobky se Čechům v Německu vyplatí nakupovat. Celkově nás fiktivní nákup v Německu vyšel – bez elektroniky – v přepočtu asi na 6452 korun, v Česku na 4005 korun. Pokud bychom ale vzali v úvahu platy, je poměr podstatně jiný. Nákup v německém Kauflandu představuje necelých devět procent průměrné německé hrubé měsíční výplaty (2350 eur, tedy 75 200 korun), ale 41 procent průměrné mzdy v Česku (loni 15 707 korun). Pokud bychom porovnali českou průměrnou mzdu s naším „českým“ nákupem, dojdeme k hodnotě přibližně 26 procent. Český nákup s německou mzdou se raději neodvažujme srovnávat, pět procent je naprosto směšný poměr. Často zmiňovaná nepřímá úměra, že čím vyspělejší ekonomika, tím menší procento z příjmů lidé věnují na jídlo, se tedy opět potvrzuje. David Marek, hlavní ekonom Patrie Online, si v této souvislosti zafuturologizoval a vyšlo mu, že pokud by se mzdy v Česku a v unii odvíjely přesně v souladu s růstem produktivity práce a inflace (pro Česko je počítán čtyřprocentní růst produktivity práce a tříprocentní inflace, pro Evropskou unii dvě procenta produktivity i inflace), doženeme průměrnou mzdu v unii za sto let. To je z hlediska perspektiv cenové konvergence docela stresující.
