Osm let jsme padali a po třech letech hrabání nahoru určitě ještě nejsme na vrcholu, říká bývalý šéf centrální banky Miroslav Singer
Čeká nás dlouhé období prosperity, věří exguvernér ČNB a nyní hlavní ekonom Generali CEE Holdingu. V rozhovoru pro týdeník Euro říká, že ani probíhající výměna politických elit v Evropě na tom nic nezmění.
* Jste optimistou a věříte, že ekonomice se povede dobře i nadále. Proč?
Dlouho dobře by mělo být proto, že bylo dlouho špatně. Zažili jsme nejhlubší krizi atlantického kapitalismu od druhé světové války a trochu jsme si zvykli na to, že co je ve skutečnosti výjimečnou epizodou, je normální stav. Proto se dnes divíme, kde je ta krize, na niž jsme si za deset let zvykli. A nechápeme, že po dlouhé špatné době přichází dlouhá dobrá doba, což je přesně to, co se nyní děje.
Vidíme spotřebitele, který vidí pozitivně svou budoucnost, takže nakupuje. Vidíme firmy, které investují, a to táhne poptávku.
Neříkám, že to vydrží věčně, ale nevidím žádné příznaky blízkého konce tohoto stavu.
* Na druhé straně všude ve světě vládne dost uvolněná měnová politika a ekonomiky vykazují známky přehřívání.
Proč? Vidíte snad nějaké známky příchodu vysoké inflace, které by naznačovaly, že se vyčerpávají produkční kapacity?
Já je nevidím. Existují nějaké dílčí nerovnováhy na trzích. Nakonec krize nám ukázala, že finanční soustava není něco, co se samo stabilizuje. Tyto nerovnováhy je samozřejmě třeba ohlídat, ale vyspělé ekonomiky se nepohybují nad hranicí svých produkčních možností. A probíhající investice tyto produkční možnosti ještě zvyšují. Tak jak se nyní investuje, se dlouho neinvestovalo. Prostě se hrabeme z hluboké jámy nahoru. Osm let jsme padali a po třech letech hrabání určitě ještě nejsme na vrcholu.
* V Česku přece už narážíme na limity. Jsou vyčerpány zásoby pracovní síly a nerovnováha na trzích některých aktiv, třeba nemovitostí, je zřejmá. Takže problémy zde jsou.
Problémy jsou, ale nelze předpokládat, jak soudí někteří komentátoři, že centrální banky utáhnou měnovou politiku tak, že se zase propadneme do průšvihu.
Centrální banky se budou starat, aby se ekonomiky nepřehřívaly. Je velký rozdíl mezi přehříváním ekonomiky a průšvihem. Není žádný důvod, aby přitahování měnové politiky vyvolalo recesi.
V české ekonomice nerovnováha nenastává v okamžiku, kdy se vyčerpají pracovní síly a rostou mzdy, ale v okamžiku, kdy ekonomika začne vtahovat tolik importu, že se jí postupně dlouhodobě zhoršuje obchodní bilance. Takový stav se pak nedá financovat. Ale do toho máme nejméně rok a půl až dva. Já takovou hrozbu nyní aktuálně nevidím. Centrální banka do té doby mírně přitvrdí a ekonomika se ochladí. Není nutné, aby každé období prosperity končilo desetiletým propadem.
* Říká se, že naše ekonomika má růstový potenciál, kdy se nepřehřívá, mezi dvěma a třemi procenty…
Já jsem k těmto odhadům a jejich přesnosti velmi skeptický. Nepřehřívající se ekonomika je ekonomika, která se nepřehřívá. Poslouchal jsem odhady rovnovážného růstu jedenáct a půl roku, i teď si je občas studuji. Ale ony se vždy upravují s pohledem dozadu. Ve skutečnosti nikdo neví, jaké je tempo růstu nepřehřívající se ekonomiky. Před propadem v roce 2008 byly doby, kdy česká ekonomika rostla o šest sedm procent, aniž by generovala výrazné inflační tlaky. Důvodem, proč jsme se dostali do průšvihu, nebylo to, že česká ekonomika rostla příliš rychle, ale to, že se ve finanční soustavě vyspělých zemí nahromadilo tolik problémů, že najednou prudce poklesla celosvětová poptávka po strojírenské produkci, což mělo jasné důsledky pro naši výrobu. Ale to přece není o tom, že se přehřívala česká ekonomika.
Přehřívání ekonomiky znamená, že míra nezaměstnanosti poklesne na úrovně, které by na počátku 60. let byly všude v Evropě považovány za zcela normální a rovnovážné. Určitě jste četl Arthura Haileyho. Jedním z hrdinů jeho románu Kola je uprchlý trestanec, který se po propuštění z vězení dostane na práci do Detroitu, kde se tak starají o pracovní sílu, která jim chybí, že když zjistí, že zaspává, tak mu koupí budík. To není situace v dostupnosti a kvalitě pracovní síly odlišná od našeho současného stavu. Řada zaměstnavatelů dnes obrazně řečeno zase kupuje zaměstnancům budíky. Mimochodem ten příběh má šťastný, budovatelský konec, protože náš hrdina se naučí pracovat a stane se platným členem směny.
* Evropské země rostou o dost pomaleji než my a jsou v podobné situaci. Ani to není problém?
Ale to přece také není nějaký kalup k propasti, do níž spadneme, protože před ní nestačíme zabrzdit, jak nám tvrdí někteří, kteří to koneckonců říkají už sedm let svým - i kvůli těmto radám -
často prodělávajícím investorům.
* I tam však musí měnová politika přitvrdit a ty země zpomalí svůj růst, nebo ne?
Ale vnímat toto jako krizi, jako katastrofu je dokonalé nepochopení měnové politiky.
Ona musí zabránit, aby akcelerovaly nerovnováhy, ale neznamená to, že musí zastavit růst.
* Je přece podstatný rozdíl, jestli je růst tažen rostoucí produktivitou práce, nebo nadměrně uvolněnou měnovou politikou.
Růst může být tažen a byl samozřejmě na dně velké recese tažen měnovou politikou, ale přitvrzující měnová politika není tahounem růstu. Přitvrzení měnové politiky růst vždy brzdí. Roli tahounů růstu dnes hrají vnitřní faktory, třeba spotřebitelská sebedůvěra. A zvyšující se podíl práce na celém nadproduktu - jak by asi řekl Karel Marx - v tuto chvíli znamená, že z přidané hodnoty začnou v důsledku vyčerpání zásob pracovní síly zaměstnanci dostávat více peněz. A těch více peněz pak nosí do retailových center, ať už je to vinotéka, nebo supermarket, a tam je utrácejí. Díky tomu je to ještě několik let v pohodě. A pakliže to už přestává fungovat, tak se to v malých ekonomikách, jako je ta česká, neprojevuje ani tak zvyšováním cen, ale zhoršováním výsledku obchodní výměny. To potom samozřejmě není dobré, ale tam my ještě zdaleka nejsme. Nám se obchodní bilance nezhoršuje.
* Stále vidím minulou krizi způsobenou vysokými privátními dluhy. Ta krize byla řešena tím, že se tyto dluhy změnily ve veřejné, a to by mělo vést k vyšším úrokům. To není riziko pro budoucí růst?
Proč? Ony se ty státní dluhy nekupují za současné nízké úroky? Nebo to kupují Marťané? Celá problematika rostoucích dluhů se pojímá hrozně zjednodušeně.
Každou korunu, kterou si dlužník půjčuje, mu někdo jiný musí půjčit. Rostoucí dluhy jsou jen jednou stránkou toho, že finanční systém se stává stále komplikovanějším - je nejen víc dluhů, ale i úvěrů. Měnové podmínky odpovídají tomu, jestli inflace roste, nebo klesá. Roste inflace v Rusku?
Neroste, ale klesá. Kupuje někdo ruský dluh? Kupuje. Stejně tak italský.
* Italský dluh investoři kupují, protože věří, že ho nakonec splatí Němci. Ten transfer se už odehrává prostřednictvím měnové politiky ECB. To nevidíte jako problém?
Cílem měnové politiky ECB je dostat inflaci blíže inflačnímu cíli. To je normální měnová politika. Cokoli jiného by bylo nenormální. A to se neděje. Problém v Evropě není obchodní deficit. To ani náhodou.
Problémem není ani vysoká inflace. Takže měnová politika, která se expanzí snaží posouvat inflaci blíže k cíli, je normální. To neznamená, že Němec pomáhá Italovi z dluhů.
ECB samozřejmě řeší existenci společné měny. To ale centrální banky také mají dělat. Nelze očekávat, že by centrální banka říkala, že svou měnu nechce, a činila kroky k jejímu zániku.
* Ale třeba Němci cítí, že současná politika ECB pro ně zdaleka není optimální. Odráží se to iv politice.
Neroste zde nějaký problém pro budoucí růst?
To se bavíme o něčem jiném. Politika nyní svým způsobem reaguje na to, že zde byla nejhlubší krize od druhé světové války. Při krizi se pro mě velmi překvapivě hodně dlouho udržely elity v demokratických zemích a nedošlo k jejich výměně. Nyní k tomu, až nezvykle pozdě, dochází. Ale na podzim vyšla krásná studie Deutsche Bank, která někdy od roku 1905 mapuje krize a s nimi související jevy, tedy mimo jiné problematiku nástupu populistických stran. A zjišťuje, že k růstu populismu většinou dochází až nějaký čas po období ekonomického poklesu, tedy těsně před nástupem prosperity a při ní. Lidé, kteří do té doby (když to trochu přeženu) neměli na noviny a sháněli práci, se nadechnou a uvědomí si, že nahoře stále sedí ti, co tam seděli před krizí, a bylo by asi dobré zkusit někoho jiného. Vztah lidí k politice neprobíhá v reálném čase.
Nyní zažíváme období výměny politiků.
Fajn, to je demokracie. A v západní Evropě to navíc nemá nic společného s krizí. Už před ní tam dvacet let stagnovaly reálné příjmy, protože velká část produkce mezi lety 1988 a 2008 byla přesouvána do Číny a Indie. A pak také do České republiky či Polska. A tak se reálné příjmy občanů těchto zemí začaly navzájem vyrovnávat. Ty naše zespodu nahoru, ty jejich shora dolů. Nelze se divit, že po třiceti letech tamní lidé nejsou šťastní a hledají jiné politiky.
A uvědomme si ten rozdíl proti období po předposlední takové ekonomické epizodě, po velké hospodářské krizi z 30. let dvacátého století. Deset let po jejím začátku končila nesmírně brutální občanská válka ve Španělsku, všichni všude tušili, spíše vlastně už čekali, že bude válka. Demokracie padly ve více než polovině Evropy. V Británii byla obava, že ji ovládnou britští fašisté. A demokracie vypadala jako vyřízená záležitost. Dnes se svět poučil. Jak ekonomické, tak politické autority.
* Ale nezdá se vám, že i tak to stále zavání válkou?
Vážně dnes národy čekají velký válečný konflikt a připravují se na něj? Staví se opevnění a kryty, školáci a studenti mají brannou výchovu, kde se učí hackovat, ošetřovat raněné, obsluhovat bojové drony a střílet? A to vše se za obecného souhlasu občanů financuje válečnými dluhopisy?
Menší války jsme měli i v dobách prosperity. Když slyším o 70 letech bez války v Evropě, tak se ptám, kdy skončila poslední válka. Vždyť to bylo po polovině 90. let. V Jugoslávii zemřelo zhruba 150 tisíc lidí, to je docela dost. Pro srovnání, ve slavné americké občanské válce umřelo něco pod půl milionu. Ale na druhé straně statistiky dokazují, že pravděpodobnost, že zemřete násilnou smrtí, nikdy nebyla tak nízká, jako je teď. To je skutečný pokrok.
* A nemůže politická změna vyvolat nějakou ekonomickou nestabilitu?
Je zajímavé, že většina nových elit, které vystřídají ty stávající a nastoupí s revolučními projekty, vzápětí zjistí, že se ekonomice vlastně daří docela dobře, takže se revoluce odkládá. Což je to, co se teď nejspíš stane.
* Aco příliv migrantů, který je značnou zátěží pro už tak přetížené sociální systémy?
U nás lidé vnímají jako zátěž jen příchozí z jiných kulturních okruhů, u nichž mají pocit, že se neumějí či nechtějí přizpůsobit.
Ten pocit mají, protože to vidí v západní Evropě a nechtějí to. Naopak už dlouho jsem neslyšel nikoho, kdo by měl problém s Vietnamci, Rusy či Ukrajinci, natož Slováky. Mimochodem vzpomeňte si, jak se v 90. letech diskutovalo, zda se Vietnamci dají integrovat a zda nevytvoří ty „strašné chinatowny“. Dnes tu máme integrovanou vietnamskou komunitu a do Sapy jezdíme na oběd.
Jsme jeden z mála malých národů, který přežil tisíc let ve stejných hranicích, a myslím, že i to způsobuje, že jsme hodně konzervativní a zatížení na eliminaci rizik. Zažili jsme jako národ i tak dost dobrodružství, nejmíň dvakrát jsme se ocitli na hraně existence. Tak se nedivme, že rizika, která lze eliminovat, jsme ochotni omezovat třeba i za cenu dílčí ztráty blahobytu. To bylo v minulosti hezky vidět na mzdových vyjednáváních, kdy odbory vzaly odhad průměrného růstu mezd ČNB a řekly, že o tomto budou vyjednávat. Zažil jsem to mockrát. Oni se rozhodli začít vyjednávaní požadavkem na to, kde dle našeho odhadu ta jednání měla skončit. Tomu by Polák ani Balkánec nikdy neporozuměl. Zato ale měly odbory bezpečnost práce pro své členy.
Silně se to projevuje i v přístupu k migrační krizi. My to riziko nechceme brát, přestože nám vyhrožují, že za to budeme muset zaplatit poklesem životní úrovně. Aje svatým právem voliče se rozhodnout, že to takto chce, či nechce. Jestli se to někomu nelíbí, tak si asi bude muset najít jiný národ, protože my Češi se v tomto určitě rychle nezměníme.
Budeme chtít malá rizika i za cenu, že ekonomika poroste málo, to nebude jinak v rozměru jednoho lidského života, nakonec mnozí odjinud to bezpečí Čech dost oceňují.
* A kde se bere u jiných národů, třeba u Švédů, ta náklonost k riziku?
Kdy bylo Švédsko dobyto a okupováno, kdy Švédům hrozilo, že jako národ zmizí? Nikdy. Oni dobývali a okupovali.
Miroslav Singer (49) • Vystudoval pražské gymnázium Arabská a Vysokou školu ekonomickou v Praze -obor matematické metody v ekonomii, doktorát má z University of Pittsburgh.
• Od roku 1993 pracoval v Národohospodářském ústavu AV ČR a Centru pro ekonomický výzkum a doktorské studie UK (CERGE-EI).
• Od roku 1995 byl hlavním ekonomem společnosti Expandia Finance.
• Vletech 1998 až 1999 vedl Investiční společnost Expandia a v letech 2000 až 2001 byl ředitelem Expandia Holdingu.
• Vroce 2001 nastoupil jako ředitel do skupiny služeb podnikům společnosti PricewaterhouseCoopers ČR.
• Členem bankovní rady aviceguvernérem České národní banky se stal v únoru 2005.
• Mezi lety 2010 a 2016 byl guvernérem ČNB.
• Od roku 2017 je hlavním ekonomem Generali CEE Holdingu.
• Je ženatý amá dvě děti. Jsme jeden z mála malých národů, který přežil tisíc let ve stejných hranicích, a myslím, že i to způsobuje, že jsme hodně konzervativní a zatížení na eliminaci rizik.
O autorovi| Pavel Páral paralp@mf.cz
