Dobré jitro, pane Černý

7. 7. 2006

Na Kavčích horách, zdá se, fotbal zatím nechápou

Šéfredaktor Redakce sportu České televize Otakar Černý před mistrovstvím světa v kopané naznačil, že díky reklamě očekávají příjem 300 milionů korun. Ale jen třetina by měla padnout na výrobu přenosů. Kam se tedy podělo 200 milionů korun? Bylo by logické investovat tyto prostředky zpět do diváků-koncesionářů a nabídnout jim za jejich peníze kvalitnější zábavu. Jenže kampak s logikou. Namísto toho „musel“ divák v sobotu 1. července 2006 ve 23.02 sledovat vlastní reklamu ČT, v níž byl nabádán k tomu, aby fandil českému fotbalovému týmu. Co na tom, že ten už byl osm dní doma.

Dokonce i v Česku se již léta mluví o tom, že fotbal začíná být společenskou událostí. Na všech ligových stadionech musejí být prostory VIP a lóže, kde muži v padnoucích oblecích domlouvají milionové obchody.
Střih do fotbalového studia ČT. Tři střídající se moderátoři (Jiří Hölzel, David Kozohorský, Robert Záruba) se předhánějí v tom, který z nich přijde ve víc havajské košili, s větší barevnou rozhalenkou.
Střih do fotbalového studia německé veřejnoprávní televize ARD. Moderátor i jeho host Günter Netzer (bývalý vynikající záložník, mistr světa 1974) v oblecích a s kravatami.
Střih do studia druhé německé veřejnoprávní televize ZDF. Moderátor i oba hosté (Jürgen Klopp, trenér bundesligové Mohuče, Urs Meier, bývalý mezinárodní rozhodčí) ve sportovních sakách.
Bylo patrné, že Robert Záruba považuje moderování fotbalového studia za příliš otravný melouch. Při svých hokejových vystoupeních by sako a snad ani kravatu nikdy nesundal. Proč se musí český divák při takové společenské události dívat na rozhalené a nepříliš upravené moderátory, které si platí?
Dva tři roky se Česká televize chlubí elektronickou tužkou, považuje ji za nejpřevratnější vynález v televizní technice posledních let a také ji tak „prodává“ (opravdu marketingově vychytaný název). Jenže elektronická tužka je v evropských televizích out. Frčí 3D grafika. Tu dokonale předvádí ZDF. Její experti dokážou záznam fotbalové akce převést do počítačové 3D grafiky a „vyčíst“, jestli například míč skutečně celým objemem přešel brankovou čáru a gól byl, či nikoliv. Proč to nedělá Česká televize? První a zřejmě jediný argument, který její představitelé předloží, bude, že je to neuvěřitelně drahé. Ovšem. Dva na sobě nezávislí zástupci českých počítačových společností odhadli náklady na takové zařízení do milionu korun. Je to při třistamilionových příjmech za reklamy při MS mnoho? Anebo zcela triviální grafika vzdálenosti míče od brankové čáry při přímém kopu a „kontrola“ správného postavení zdi 9,15 metru od míče. V ČT ji nevidíme. Podle námi oslovených počítačových expertů by na to zřejmě stačilo současné počítačové vybavení ČT. Kdyby byla skutečně tak zaostalá, jednalo by se o investici za desítky tisíc korun. Je to zase hodně?
À propos, hosté ve studiu České televize. Hrůza. Ostuda. Proč nevsadit na jednoho, ale vyzkoušeného „koně“, který umí mluvit (to by měl být v televizi předpoklad) a nebojí se formulovat i kritické myšlenky na adresu českého týmu, ale na druhé straně umí a chce pobavit? Sám sebe, moderátora a především diváky. To se v ČT při fotbalovém studiu nestalo. Zřejmě to souvisí s náladou v celé společnosti. Výběr byl, mírně řečeno, zvláštní. Dušan Uhrin starší sice dovedl český tým ke stříbru na mistrovství Evropy 1996 v Anglii, ale mluvit do televize by se mu mělo zakázat. To jeho syn předvedl mezi hosty nejlepší výkon. Jako jediný si dovolil to, co oživuje přímý přenos: „Podívejte se, tady je ta chyba.“ A přesně popsal a i elektronickou tužkou nakreslil rozhodující okamžik zápasu. Zajímavý tah předvedla Česká televize v sobotu prvního července, kdy do studia pozvala rozhodčí Dagmar Damkovou. Ta zazářila při večerním duelu Brazílie – Francie, když jediný gól Francouze Thierryho Henryho „rozsoudila“ podle pravidel a řekla, že byl regulérní, přestože dva Francouzi stáli v ofsajdu, ale střelec nikoliv. Proč však ČT na duel Anglie – Portugalsko nepozvala do studia někoho, kdo v oněch zemích hrál? Výběr byl bohatý. Třeba Karel Poborský a Pavel Srníček působili v klubech obou zemí.
Česká televize by ráda patřila mezi ty, které udávají ve sportovním zpravodajství tón. Jenže to by ji, nebo přinejmenším redakci sportu, museli řídit lidé, kteří mají cit, invenci a chtějí něco dokázat. Jak jinak si totiž vysvětlit, že po skončení dramatických čtvrtfinálových zápasů Německo – Argentina (1:1, 4:2 na penalty) či Brazílie – Francie (0:1) se obraz okamžitě stěhuje do studia. A český divák je ochuzen o emoce, kvůli kterým se přece fotbal vysílá, o „bitku“ mezi Argentinci a Němci či o pohled na to, jak Francouzi utěšují své plačící brazilské kamarády. Nemluvě o tom, že Česká televize ani jednou nezařadila přímý přenos z předzápasových tiskových konferencí českého týmu jako televize jiných účastnických zemí, které se fotbalem baví, které fotbalem baví. A také proto se v těch zemích na fotbalu vydělává víc.