Vědecké zvyky a triky
Kdo by nechtěl ovládat umění, jak vyniknout v práci nebo v osobním životě! Možná ale nejlepší cestou k dosažení takového cíle je jít na to úplně opačně. Petr Hajn, právník, profesor a doktor věd, něco takového zkusil. Když před mnoha lety ukončil právnická studia a začal pracovat v plzeňské Škodovce, jeho otec ho vybavil příručkami, jak se stát špičkovým zaměstnancem a odborníkem. „Prolistoval jsem je a pocítil silnou potřebu vzepřít se takto uděleným rodičovským r adám, píše v úvodu ke své knize Hajn*). „I napsal jsem fejetony Jak nevyniknout a Jak vést svého vedoucího, pokračuje.
Tak vznikly základy pozdějšího ucelenějšího dílka, jehož název už ale je laděn veskrze pozitivisticky. Škodovka posílala Hajna na řadu seminářů a konferencí. Nadějný mladý odborník se jich pilně účastnil, ale hlavou se mu honily myšlenky hlavně o tom, jak si podobná shromáždění dobírat. Dělal si poznámky a zaznamenával i zážitky své manželky, která zase hojně jezdila na psychiatrické a sexuologické sjezdy a působila pro tuto lékařskou oblast rovněž jako soudní expertka. Kdy ž Hajn pochopil, jak nevyniknout v podnikové praxi, začal učit na právnické fakultě, odkud si na něj i po letech živě a s úctou vzpomíná řada jeho tehdejších studentů.
Počet úvah a fejetonů o vědeckých kongresech, zahraničních stážích, tricích teoretiků a postupech, jak obhájit odborný spis, se postupně rozrůstal, až z nich nakonec vznikla celá knížka. To ovšem nebyl jediný důvod k jejímu sepsá ní. Hajn si velmi dobře uvědomoval, že k dobrým zvykům vysokoškolských pedagogů, zejména pak v anglosaském světě, patří „spáchat alespoň jednou za život nějaký ten humoristický román, detektivku nebo soubor „zákonů ze světa průmyslu, obchodu, financí či jiného oboru. A protože je sám sobě dobrým žákem, tak „spáchal humoristické dílko o vědcích a pro vědce, které však rozhodně není jenom o vědcích a pro vědce. Požitek, duchovní prožitek, a dokonce i prakti cký užitek z něj může mít i člověk, který nikdy v životě na žádném vědeckém kongresu nebyl a ani v budoucnu nebude.
Hodně napoví alespoň stručná zmínka o rozdělení knížky do jednotlivých kapitol a podkapitol a něco málo z jejich obsahu. První kapitola je nadepsána Jak konat dokonalý kongres. Už jsme se zmínili, že kongresy a podobné akce vždy byly objektem mimořádného Hajnova zájmu. Proto s tímto tématem explicitně začíná, i když mnohé další zmínky najdeme rovněž v dalších částech publikace. A teď namátkou názvy tří z celkem dvanácti podkapitol v tomto oddílu: Pr oč navštívit kongres, Kde konat kongres, Za předsednickým stolem.
Je to samozřejmě tak, že kongresů se jako jednoho ze způsobů kolektivní turistiky účastníme především proto, že veškeré náklady hradí stát nebo velké společnosti a nikde jinde se nemusí pracovat tak málo. Když hodláme rokovat o Máchově Máji, mohlo by se zdát, že vhodným místem by byly Doksy. Určitě se ale objeví konstruktivní nápad umístit takový kongres do Caracasu, protože ten lépe vyhovuje z ákladnímu optimalizačnímu pravidlu, že „místo vědecké akce musí být co nejvíce vzdáleno od pracoviště a bydliště co největšího počtu účastníků a musí být dosažitelné jen při postupném použití řady dopravních prostředků .
Druhá kapitola je nazvána Poznatky přes kořeny vezené. V ní jde o tak důležitá témata, jakými jsou například Jak žádat o zahraniční stáž, Dárky do ciziny nebo Doprovázející dámy. Každý určitě chápe, že obzvláště důležité je především prvn í z uvedených témat. Vezměme proto vážně Hajnův poznatek, že „zkušení lidé žádají o výjezdy velmi často, nikoliv však v každém roce , neboť už vědí, „že není radno příliš a neustále dráždit svými úspěchy a výhodami .
Ve třetí kapitole nadepsané Jak vyzrát na experta se mimo jiné poučíme: Proč být badatelem, Jak zvolit svůj obor a Hlavně jak nevyniknout. Možná nebudeme hned po prvním přečtení úplně souhlasit s autorem, že „vedle povšechné nezpůsobilosti n ás může k branám vědy přivést skutečnost, že nejsme schopni brzy ráno vstávat , ale nakonec si asi řekneme, že na tom přece jenom něco bude, zejména když nejde o jadernou fyziku nebo podobný obor.
Čtvrtá a potom poslední pátá kapitola jsou věnovány tomu, jaké jsou Odborníkovy zvyky a triky a Jak obhájit odborný spis. O obsahu čtvrté kapitoly hodně napoví Hajnem uváděný humoristický příběh, v němž jeden pán rušil svého spo lucestujícího v lůžkovém vagonu neustálými srdceryvnými povzdechy „ach jo, to mám žízeň . Když to spolucestující nevydržel a opatřil postiženému nápoj, ten sténal nadále stejně žalostně, ovšem už na téma „ach jo, to jsem měl žízeň . Takové odbo rné, nebo dokonce ryze akademické permanentní „ach může být velmi zřetelným signálem pro okolí, jak náročnou funkci jste se uvolili vzít na svá bedra či jak jste zavaleni prací.
Určitá Hajnem prověřená pravidla bychom měli respektovat rovněž při takovém důležitém kariérním kroku, jakým je obhajoba odborného spisu, abychom se náhodou nezařadili mezi takzvané nedisertabilní jedince. Mohlo by se nám to snadno stát, kdybychom se kupříkladu velmi prostoduše domnívali, že cesta k vědeckému nebo pedagogickému titulu vede jen přes nějaké dokonalé a objevné teoretické dílo. Při neustálé pilné úpravě a vylepšování náročného spisu s pozoruhodným námětem lze lehce za pomenout na řadu možná mnohem důležitějších věcí. Co kdyby například náš budoucí posuzovatel nabyl dojmu, že jsme výkonnějšími, schopnějšími a potenciálně úspěšnějšími badateli, než je on sám? Hrůza! Proto je dobré o některých výsledcích, jichž jsme se pracně dobrali, pomlčet. Obecně platí, že při obhajobě je třeba prokázat především sociální inteligenci, kt erá se měří trochu jinak než IQ.
*) Hajn, P.: Jak dnes vyniknout. Votobia, Olomouc 1999, 166 stran.
