Natáčení Kajínkova příběhu vyjde na čtyřicet milionů korun
Pražskou ulicí 5. května krátce po půlnoci projela rychlostí takřka 130 kilometrů v hodině kolona tří policejních aut. Zastavila až za branou nedaleké pankrácké věznice. Z vozů vyskákalo deset po zuby ozbrojených členů policejní zásahové jednotky. Do vězeňské kanceláře odvedli k doživotnímu vězení odsouzeného Jiřího Kajínka. Zde na něj čekali advokáti a zástupci společnosti J. B. J. Film. Kajínek po krátkém vyjednávání podepsal předložené dokumenty. Autorská práva byla prodána. Přípravy na natáčení možného kasovního trháku s pracovním názvem Kajínek mohou začít. O několik hodin později přichází za Kajínkem další producentská firma. Se stejným záměrem - získat autorská práva na životní příběh odsouzeného vraha. Pozdě.
Otcův nápad.
„S nápadem natočit film o Jiřím Kajínkovi přišel můj otec,“ tvrdí Petr Jákl mladší. Známý kaskadér, který si zahrál i v několika hollywoodských filmech, spoluvlastní s otcem Petrem společnost J. B. J. Film. A jak dodává, zjištění, že na tak filmařsky atraktivní téma nikdo nevlastní autorská práva, bylo pro oba velkým překvapením. „Kontaktovali jsme jeho právníky Kolju Kubíčka a Kláru Slámovou (ta Kajínka zastupuje dodnes - pozn. redakce) a domluvili první schůzku. Kajínkovi se náš nápad natočit film zalíbil. Začali jsme vyjednávat o odkupu autorských a osobnostních práv,“ vypráví Jákl. Teprve pak procitli i ostatní producenti a začal souboj o to, kdo od zřejmě nejznámějšího českého vězně práva koupí. „Navyšovaly se částky, snažili se jej přetáhnout. Nikoho ale nechci jmenovat, už je to dávno pryč,“ popisuje složitá jednání spolumajitel firmy J. B. J. Film. Jáklové však měli štěstí. V bulvárních denících vyšel článek, že film o Kajínkovi natočí TV Nova, režírovat jej bude Filip Renč a hlavní postavu ztvární Marek Vašut. „Kajínka tehdy naštvalo, že se jej někdo snaží obejít. Proto se rozhodl rychle podepsat smlouvu s J. B. J,“ říká zdroj týdeníku EURO. To nepřímo potvrdil i Jákl: „Zrovna jsem byl v Americe na premiéře filmu XXX, ve kterém jsem hrál. Tehdy mi zavolali, že je Kajínek připraven podepsat smlouvu s námi.“
Tajná cena.
Kajínek byl odsouzen na doživotí před osmi lety za to, že v roce 1993 v borských serpentinách pod plzeňskou věznicí zastřelil Štefana Jandu a Juliána Pokoše a postřelil Vojtěcha Pokoše. Dodnes tvrdí, že je nevinný, a opakovaně požaduje obnovu procesu. Jákl nechce prozradit, kolik Kajínek za filmová práva ke svému příběhu dostal: „Je to obchodní tajemství, nemohu ani sdělit, v jakých řádech se pohybuje.“ Již dříve však uvedl, že jde o částku vyšší než půl milionu korun. Jisté je pouze to, že bude-li film úspěšný, dostane trestanec i provizi ze zisku. V současné době finišují práce na scénáři, jehož definitivní verze by měla být hotova v nejbližších dnech. Začít s natáčením chce J. B. J. Film nejpozději počátkem příštího roku a na podzim hodlá příběh uvést do kin. Scénář k filmu píše Ivan Fíla, který jej bude zároveň režírovat. Jednu z klíčových rolí si zahraje Karel Roden, ne však Kajínka, toho filmaři teprve hledají. „Sháníme méně známého herce ve věku od 20 do 30 let,“ říká Jákl. Rozpočet filmu dosáhne zhruba čtyřiceti milionů korun. „Teď se dokončila poslední verze scénáře, takže je rozpočet pouze přibližný, až bude hotova definitivní verze scénáře, uděláme i definitivní rozpočet,“ konstatoval Jákl. Upozornil rovněž, že celkovou sumu do filmu neinvestuje z vlastních zdrojů. „Téma je velice známé a komerčně zajímavé, což si investoři dostatečně uvědomují,“ tvrdí Jákl. Jinými slovy, s plněním rozpočtu nejsou problémy. „Je to klasické shánění peněz ze všech zdrojů. Od soukromých investorů, jednáme i s filmovými společnostmi. Potřebné peníze ale máme již pohromadě, i když jsme zatím nepodepsali žádné smlouvy,“ dodává Jákl.
Zájem má i Barrandov.
Jedním z partnerů, který se bude na natáčení filmu o Kajínkovi podílet, je i společnost Barrandov Studio. „Projekt se nám líbí. Česká společnost potřebovala provětrat některá témata,“ potvrzuje šéf společnosti Barrandov Studio Vladimír Kuba. Firma, která vlastní známé pražské filmové ateliéry, však nedá Jáklovi a spol. žádné peníze v hotovosti. „Natáčení podpoříme formou poskytnutých služeb, třeba laboratoří, fundusu, rekvizit, když bude třeba, postavíme kulisy, případně poskytneme naše ateliéry. Tyto služby mohou dosáhnout maximálně třiceti procent z celkových nákladů filmu. Obdobně se bude dělit i případný zisk,“ vysvětluje Kuba. Šéf studií očekává, že se film může odhalit i některé skandální souvislosti. „Objeví se v něm některé informace, které ještě nebyly řečeny. Je nutné počítat s možnými žalobami. Pro diváky to bude určitě velice atraktivní. Příběh Kajínka si všichni pamatují.“ Jákl odhaduje, že film bude ziskový. Do jaké míry, rozhodne teprve návštěvnost. „Počítáme s tím, že se objeví nejen v českých kinech, ale i v zahraničí. Dohodli jsme distribuci s jednou společností v Německu a v dalších německy mluvících zemích, což je větší trh než tuzemský. Když tam uspějeme, bude ziskovost daleko vyšší,“ očekává Jákl. I kvůli těmto plánům se bude část filmu odehrávat v Německu a zahrají si v něm někteří známí němečtí herci. To samozřejmě výrazně zvyšuje náklady, které se v případě úspěchu bohatě vrátí.
Šance pro blázny České filmy na sebe vydělají jen výjimečně
Investovat do natáčení českého filmu vlastní kapitál a věřit v návratnost takové investice může jen blázen. Alespoň se na tom shodují všichni filmoví producenti, které oslovil týdeník EURO. Svá tvrzení dokládají následujícími čísly: Rozpočet českého filmu se v průměru pohybuje kolem třiceti milionů korun. Když je opravdu úspěšný, přijde na něj kolem půl milionu diváků, což odpovídá tržbám zhruba ve výši padesáti milionů korun. Z této sumy však producent získá jen zlomek. Až šedesát procent z tržeb připadne kinům, deset až patnáct procent zůstane distributorovi. Dalších patnáct procent stojí výroba kopií, propagace a náklady na uspořádání premiérového promítání. Producentovi zbude deset až patnáct procent z padesáti milionů korun, tedy kolem čtrnácti milionů. Když se mu podaří prodat film některé z televizí, může získat čtyři miliony korun, další čtyři pak z prodeje DVD.
Teprve poté začíná to správné dělení. Nejdříve je nutné vyplatit další partnery, kteří se podíleli na natáčení filmu. „Distributorovi může z každého prodaného lístku zůstat po zdanění i tři koruny 60 haléřů. Vše ale záleží na tom, jak má nastavené smlouvy s partnery. Přesné částky se liší případ od případu,“ řekl týdeníku EURO jeden z producentů. Jméno kvůli konkurenci sdělit nechtěl. Pouze dodal, že když jsou podmínky nastaveny tak, jak je výše uvedeno, vrátí se producentovi půlmilionová investice do českého filmu pouze za předpokladu, že jej v kinech zhlédne minimálně 120 až 200 tisíc diváků. Nutno ovšem podotknout, že za půl milionu korun se toho moc natočit nedá.
„Nějaké menší částky vydělat lze, ale nejsou to žádné závratné miliony. Důležité je správně dopředu odhadnout počet diváků,“ souhlasí režisér Václav Marhoul. Ten se chystá natáčet historický film Tobruk s rozpočtem kolem osmdesáti milionů korun. Marhoul rovněž tvrdí, že producent musí stále sledovat trh, jaké témata jsou právě atraktivní. Tohle vše je nutné odhadnout zhruba dva roky dopředu, tak dlouho totiž v průměru trvá výroba filmu od napsání scénáře přes natáčení až po jeho uvedení do kin. „Prodáváte emoce, něco dva roky dopředu, což je poměrně složité odhadnout,“ dodal Marhoul.
Svěrák s nulou.
Důkazem malé výdělečnosti podobných projektů může být i film Vratné lahve Jana Svěráka. Režisér se poté, co jeho dílo zhlédl v kinech milion diváků, což odpovídá tržbách zhruba sto milionů korun, nechal slyšet: „Teprve teď jsme splatili rozpočet a jsme na nule.“ Film, jehož výroba vyšla na 34 milionů korun, však prodal v několika dalších evropských státech, promítá se krom jiného na Slovensku, takže projekt přece jen výdělečný bude. Existují však i další možnosti, jak si k rozpočtu „přilepšit“. Jednu z variant nastínil spolumajitel producentské firmy J. B. J. Film Petr Jákl, který připravuje natáčení filmu Kajínek: „S filmem mohou být spojeny i další výdělky, třeba z prodeje počítačových her, zábavných aplikací do mobilních telefonů, propagačních předmětů, což je v případě Kajínka velice zajímavé. Pro tuhle oblast zatím strategii promyšlenou nemáme, ale víme, že je nutné podpořit propagaci a pak se investice mnohonásobně vrátí.“ Třeba se tedy v brzké době dočkáme počítačové hry s názvem Zastřílej si u Plzně.
Malé Česko.
Šéf společnosti Barrandov Studio Vladimír Kuba tvrdí, že jedním z důvodů, proč na původních českých filmech nelze takřka vydělat, je příliš malý tuzemský trh. Navíc Češi chodí do kina dle statistických údajů jedenapůl až dvakrát ročně. „Je to hluboko pod evropským průměrem a ještě více hlouběji pod americkou úrovní. Kdyby diváci chodili do kina alespoň čtyřikrát ročně, bylo by to samozřejmě lepší,“ krčí rameny šéf studií. V lepší pozici jsou filmaři v sousedním Německu se zhruba 80 miliony obyvatel a v takřka čtyřicetimilionovém Polsku, kde je i u průměrných filmů logicky vyšší návštěvnost. Jednou z možností pro filmové producenty, jak zvýšit zisky ze svých projektů, je proto prodat práva v zahraničí.
Točit ze státního.
Jak tedy natočit film a přitom nesáhnout do vlastních prostředků? Možností je hned několik. Třeba dotace ze státního Fondu na podporu a rozvoj kinematografie. Koncem loňského roku pro něj Poslanecká sněmovna uvolnila sto milionů korun. Zmíněné prostředky jsou takřka vyčerpány, navíc jejich využití je vázáno podmínkou, že je musí filmaři „protočit“ ještě letos. V branži to potom vypadá tak, že kdo má scénář a dostal grant, natáčí. Mnohdy se řídí heslem: Hlavně že máme za co točit, z čeho film dokončíme, začneme řešit, až peníze dojdou. Další možností je získat peníze z fondů Evropské unie. Ty jsou celkem dva. První se jmenuje Média, druhý Eurimages. „Sehnat takto prostředky je ale nadlidský úkol, je to pekelná, mnohdy nepřekonatelná byrokracie. Navíc je získání peněz podmíněno tím, že seženete dvacet procent z celkových nákladů na film, zbytek dá unie,“ vysvětluje zdroj. Alespoň část peněz na film mohou přidat sponzoři, i když tento název neradi slyší a raději si nechají říkat partneři. Výměnou za svoje prostředky získají reklamu a PR. Pro filmovou produkci je to ale mnohdy velmi těžká spolupráce. Zmínění partneři velice často mluví do konečné verze scénáře, nechtějí přece, aby jméno jejich firmy bylo spojeno s nějakým béčkovým krvákem. Další možností je spolupracovat v koprodukci s některou z televizních stanic, především Českou televizí, která je v této oblasti nejaktivnější, případně s Novou či Primou. Finanční podmínky spolupráce se liší případ od případu. Televizím je možné prodat i hotový produkt, cena se pohybuje v průměru kolem čtyř milionů korun za film.
Filmová reklamka.
(v případě potřeby je možné dát jako box!!!!!)
V posledních letech stále populárnější a pro financování natáčení zásadnější je takzvaný product placement, tedy prodej reklamního místa ve filmu. „Dle mého názoru je správný pouze za situace, kdy působí podprahově,“ tvrdí Marhoul.
U některých českých filmů však o podprahovém vnímání nelze vůbec hovořit, divák si občas připadá jako na přehlídce reklamních spotů. Třeba film Experti z počátku roku 2006. Z plátna na diváky neustále útočila nabídka produktů společností Volkswagen, Motorola, Poštovní spořitelna a Microsoft. Někdejší generální ředitel posledně jmenované firmy Jiří Devát si ve filmu Experti dokonce zahrál krátkou epizodní roli.
Navzdory všem těžkostem s financováním je jen pro letošní rok naplánováno promítání minimálně dvanácti nových českých filmů. Na příští rok si filmaři zamluvili 23 premiérových termínů. U dalších zhruba třiceti projektů je dokončený scénář.
Spokojeni jsou i provozovatelé kin, do kterých za první letošní pololetí přišlo 6,674 milionu diváků. V porovnání se stejným obdobím loňského roku je jich o 750 tisíc více. Jak uvedla Unie filmových distributorů, diváci za prvních šest měsíců utratili za lístky takřka 637 milionů korun, což je o 95,5 milionu více než ve stejném období loňského roku. A Češi chodí především na české snímky.
Hon na filmdolary
Americká filmová produkce ročně za natáčení filmů mimo USA utratí takřka čtyři miliardy dolarů. Část z těchto peněz američtí filmaři protočili i v České republice, především v ateliérech Barrandov Studia.
Ještě v roce 2002 zahraniční producenti utratili za natáčení filmů v Česku 4,5 miliardy korun, o rok později dokonce překročili hranici pěti miliard. Zlaté časy pro Česko však skončili. V roce 2004 zde zahraniční štáby utratily 1,542 miliardy korun, loni „pouhých“ 1,371 miliardy. Důvod je jediný. Řada zemí si uvědomila, jaký je filmařina skvělý byznys, a začala zahraniční produkce lákat daňovými úlevami. Třeba Maďarsko až dvacetiprocentní daňovou vratkou, Němci jsou zase ochotni ze státního rozpočtu přispět na film až čtyřmi miliony eur. Samozřejmě pod podmínkou, že se bude předem určená část filmu natáčet v německých lokacích a že producenti zaměstnají i místní lidi. Nový Zéland dokonce na filmařině vybudoval nové průmyslové odvětví s ročním obratem ve výši stovek milionů dolarů. Když zmíněná země zavedla daňové pobídky, začala tam velká americká filmová studia stavět nová studia a ateliéry. Ještě před sedmi lety se filmaři jezdili jen kvůli krásné přírodě, po natočení trilogie Pán prstenů však tamní vláda zjistila, jak výnosný může filmový průmysl být.
Miliardový propad.
Česko však podobné daňové stimuly nemá a v boji o zahraniční filmaře začíná citelně ztrácet. „Jen společnost Barrandov Studio přišla o desítky milionů korun tržeb. Celá česká ekonomika o stamiliony korun,“ odhaduje ztráty šéf Barrandova Vladimír Kuba. A zároveň dodává, že jeho firma nyní podniká v nekonkurenčním prostředí. „Ostatní země mají v podobě daňových stimulů lepší podmínky než my. Navíc stimuly jsou zcela v souladu s unijní strategií a není to žádná podpora místního průmyslu, se kterou by nesouhlasily antimonopolní orgány,“ zlobí se. Česko mimo jiné přišlo o desítky milionů dolarů, které tady chtěli za natáčení utratit producenti filmu James Bond, tentokrát s pořadovým číslem 22. „Jiným příkladem je další pokračování filmu Hellboy. Jednička se točila v Česku a filmaři dali již dříve najevo, že jsou s místním prostředím nadmíru spokojeni a že i dvojku natočí tady,“ říká výkonný šéf Asociace producentů v audiovizi Radomír Dočekal. Američané si v tuzemsku dokonce uskladnili kulisy, které chtěli při natáčení pokračování použít. Před několika měsíci je však naložili do vlaku a odvezli do Maďarska. „Udělali si rozpočet pro dvojku. Ten v ČR spočítali na 24 milionů dolarů, varianta natáčet film v Maďarsku byla o milion dolarů dražší. Jenže pouze do té doby, než si od nich odečetli tamní daňové pobídky a zjistili, že je to vyjde celkem na dvacet milionů dolarů,“ dodal šéf asociace.
Do tří let konec.
Filmaři dokonce tvrdí, že když nezačnou daňové pobídky platit i v tuzemsku, celý český zázrak skončí. „Budou stále větší meziroční propady v částkách, které tady utratí za natáčení filmů zahraniční produkce. Samozřejmě, občas se podaří přitáhnout nějaký větší film, ale už se tu nebude investovat do rozvoje infrastruktury jako dosud,“ tvrdí Dočekal. A hrozí i další problémy. Čeští odborníci budou odcházet za prací do Maďarska, Velké Británie, případně Německa. „V některých případech se to již děje. Skomírání bude mít přímý dopad i na českou kinematografii. Zázemí, které můžete využívat za příjemné ceny, najímat si kvalitní odborníky, to vše půjde vniveč,“ předpovídá Dočekal. Odkazuje na sousední Slovensko, kde se již několik let nenatočil žádný film. „Další dopady této varianty radši popisovat nebudu. Věřím, že letos půjde do vlády nový zákon o kinematografii, příští rok by jej měl schválit Parlament a platit by měl již od 1. 1. 2009. Jeho součástí jsou i zmíněné daňové pobídky pro filmaře, nejen české, ale i zahraniční,“ dodal Dočekal. Lidé z branže očekávají, že když budou daňové pobídky zavedeny, český filmový průmysl zahraniční konkurenci převálcuje a přiláká do Česka další investory. Nejen firmy, které zde působí, třeba Barrandov Studio, začnou platit výstavbu nových ateliérů. „Máme špičkové odborníky, zázemí a skvělou zeměpisnou polohu,“ uzavírá Kuba.
