Bushův fond
První americký rizikový kapitál, který přišel do Československa už v roce 1991 a který je veřejnosti znám jako Bushův fond, skončil neslavně: Americká agentura pro mezinárodní rozvoj, která byla jeho zakladatelem, ho před dvěma lety se značnou ztrátou prodala soukromému subjektu, který si už uměl poradit.
Prezident Spojených států amerických George Bush obklopen nejbližšími přáteli, mezi nimiž je i Václav Havel, stojí na náměstí před Pražským hradem, obdivuje krásu Prahy a slibuje, že jeho země okamžitě pomůže Československu částkou šedesáti mili onů dolarů, aby měli něco do začátku noví podnikatelé, nové firmy a nové společnosti. Psal se 17. listopad 1990. Slíbený objem dolarů nikdy do Československa nepřiplul a to, co se sem dostalo, potkal většinou špatný osud.
Prezident Bush slovo dodržel: sotva se vrátil do Washingtonu předal celou záležitost tam, kam patřila - do rukou státní mašinérie. A ta postupovala jen tak, jak je jí dáno. V rámci Americké agentury pro mezinárodní rozvoj byl v březnu 199 1 založen jako samostatná právnická osoba Československo-americký podnikatelský fond, kterému se hned začalo říkat Bushův fond. Do čela fondu byla jmenována správní rada, složená z osobností zvučných jmen v čele s Johnem Pettym, bývalým ná městkem ministra financí Spojených států a předsedou správní rady Midland and Marine Bank. Základní kapitál byl stanoven na pět milionů dolarů s tím, že během čtyř let bude navýšen o slíbených šedesát milionů. Fond se zaregistroval v americkém státu Delaware a kanceláře si zařídil nejen v Praze a Bratislavě, ale také ve Washingtonu. Záměr fondu byl formulován obecně jako podpora soukromého podnikání.
Předseda správní rady John Petty, který ihned začal pilně cestovat mezi Prahou a Washingtonem, tvrdil, že fond v prvé fázi bude stimulovat hlavně ty projekty, které budou orientovány na export a budou mít ekologicky příznivý charakter. Fo nd sám měl fungovat jednak na bázi úvěrů, jednak jako klasický rizikový kapitál - měl totiž vstupovat přímo do firem. John Petty se netajil dalšími ambicemi: fond se měl také podílet na velké privatizaci, dokonce počítal, že do některých investičních či privatizačních záměrů by mohly vstoupit simultánně také československé obchodní a investiční banky.
Během prvního roku existence vstoupil fond kapitálově například do pekárny, do výrobny ortopedické obuvi, do podniku na zpracování včelího vosku a do malé sodovkárny, dalším malým firmám něco půjčil. Včetně nákladů na svou vlastní existenci tak Bus hův fond „utratil kolem čtyř milionů dolarů. Výroční zprávu fondu schválil americký Kongres.
Jenže v té době se už američtí činitelé začali vyslovovat velice kriticky na adresu českého podnikatelského prostředí. John Petty řekl, že fond se potýká s „podnikatelskou nevzdělaností zájemců o finanční pomoc. Trval na slovu „pomoc , a čkoliv fond se choval čistě komerčně: všechny půjčky měly nejen pevně stanovený splátkový kalendář, ale i úrokové sazby odpovídající komerčním sazbám v této zemi. Při kapitálovém vstupu do malých podniků ovšem fond skutečně narážel na „nevzděla nost české podnikatelské sféry: nikdo - nebo jen málokdo - v té době věděl, jak se rizikový kapitál chová. Fond, který měl statut neziskové organizace, ovšem počítal s tím, že všechen zisk bude reinvestovat. Peníze se měly točit.
Že skutečně nejde o dar jasně specifikoval jeden z ředitelů fondu. Na tiskové konferenci v Praze na začátku roku 1992 prohlásil, že ve veřejnosti vznikl mylný názor, že jde o „charitativní instituci . Přiznal přitom, že veřejnost nen í o činnosti fondu dostatečně informována.
Fond byl skutečně na informace skoupý. Ani ekonomickým novinářům se nepodařilo od jeho funkcionářů vyzvědět, proč jako příjemce půjčky byl vybrán tento podnikatel a ne ten druhý, proč fond kapitálově vstoupil právě do tohoto podniku a ne do ně kterého jiného. Zdá se, že jeho poradci nebyli prvotřídní, ale je otázkou, zda v té době tady v této zemi některý prvotřídní poradce na investování a na bezpečnou úvěrovou politiku mohl být.
S rozdělením Československa se i Bushův fond rozdělil na českou a slovenskou část, přičemž těsně před rozdělením celkem investoval v České republice asi jedenáct milionů dolarů. Příjemců bylo dvacet. A tím de facto skončil. Nad fonde m se mediálně slehla zem. V České republice zřejmě na pořád, ve Spojených státech do roku 1996.
Tehdy náhle odstoupil předseda správní rady John Petty s odůvodněním, že nesouhlasí s investičními záměry správní rady. Americký tisk však psal o tom, že Petty na vysokou funkci ve fondu dosadil svou přítelkyni a že jí dal mimořádně v ysoký plat. Přítelkyně pana předsedy by možná tak nevadila, kdyby se investice dařily. Vzápětí totiž odstoupila celá správní rada s jen málo tajeným přiznáním špatné činnosti. Nový americký prezident Clinton jmenoval už jen radu dočasnou. Nová stálá rada nikdy jmenována nebyla, protože Americká agentura pro mezinárodní rozvoj celé úvěrové a investiční portfolio fondu prodala.
Kupcem se stal v lednu 1997 investiční fond Renaissance Capital, který americký tisk charakterizuje jako typický fond rizikového kapitálu. Jeho zakladateli jsou evropské banky, americké instituce a soukromí američtí investoři. Fond působí i&nbs p;v Praze. Cena prodeje nikdy nebyla zveřejněna, odmítají ji sdělit i zdejší manažeři, ale američtí experti se vzácně shodují v tom, že americká strana prodávala s velice vysokým diskontem: investice fondu nebyly dobré.
Fiasko jedné dobré myšlenky bylo způsobeno řadou faktorů, které mají původ na obou stranách Atlantiku. Američané se neuměli pohybovat v turbulentním prostředí postkomunistické země, ba dokonce neuměli vybrat ani vhodné manažery, v České republ ice se ještě věřilo na dary. Dnes pod soukromou správou má portfolio bývalého Bushova fondu zcela jinou podobu a správci jsou spokojeni: na koupi vydělali.
