Výlet pro příznivce belgického piva
Cestování po Belgii je opravdu velice příjemná záležitost. Rozvinutá železniční síť, čisté vlaky, snad jen bohužel relativně drahé jízdné.
Ještě lepší je to autem. Vzdálenosti mezi jednotlivými body jsou ale opravdu legračně malé, hlavní dálnice jsou pak co celé délce osvětlené. Nejrychlejší pruh je ovšem většinou riziková zóna. Belgičané totiž velice rádi jezdí právě v tomto pruhu s vypnutými světly do pozdních hodin. Možná je to záměr, ale drtivá většina řidičů, kteří si nelámou hlavu s dodržováním rychlosti, vlastní rychlé automobily šedé či černé barvy. To se vám potom může stát, že černá tečka v levém zpětném zrcátku je pouhá špína, abyste po několika vteřinách zjistili, že je to mercedes, který vás právě chce sestřelit. Další, i když spíše humorná stránka cestování za belgickými pivovarnickými klenoty je fakt, že jména vesnic jsou si v různých oblastech velmi podobná. Snadno se stane, že si teprve až ve třetí vesnici všimnete, že jste hledaný objekt minuli. A pokud hledáte opravdu malý pivovar, může se vám přihodit, že se ptáte na cestu, a přitom stojíte přímo před ním.
Bohem připomenuté
Majitelé malých pivovárků, když se rozpovídají o pivu, nejsou k zastavení. Jsou to provozy, kde se vaří pivo jen o víkendech už kolik generací. Míst, která stojí za návštěvu, je spousta. Nejlepší je kombinace „od všeho trochu“.
Navštívit lze jak ty největší, jako ten kde se vaří pivo Jupiler a který skleněno-ocelovou stavbou připomene základnu na Měsíci, ale také ty, které jsem pouze virtuální záležitostí. Kupříkladu pivovar Urthel, který pivovarem vlastně ani není - vaří své pivo u rodiny Versele v Ertvelde v pivovaru Bios. Zrovna Bios je tak trochu postaven na tomto byznysu, výstavem piva 60 tisíc hektolitrů za rok se řadí mezi ty spíše středně velké. Ale jeho vlastní produkce z toho činí pouhých 50 %. Ostatní vaří pro spřátelenou konkurenci. Další příklad vituálního pivovárku najdeme ve vesnici Zwevegem, kde se dva dávní kamarádi dali dohromady, aby v nedalekém pivovaru Ambachtelijke, který více než zařízení na výrobu piva připomíná muzeum, vařili dobroty, které se směle mohou řadit mezi top ten belgických piv.
Pouhých 15 minut jízdy autem na jih v městečku Vichte je další, bohužel pro turistu velice dobře schovaný, skvost. Pivovar Verhaege patří sice mezi komerční, ale výstavem pouhých 7 tisíc hektolitrů za rok je to trpaslík. Z pěti hlavních zaměstnanců (při lahvování piva přibírají tři brigádníky) jsou tři sourozenci, kteří si rozdělili role. Jeden z bratrů je sládek, druhý obchodní ředitel a sestra jim sekunduje při vyřizování formalit a účetnictví. A přestože je to opravdu malý pivovar, vaří velká piva. Hlavní pivo Duchesse de Bourgogne bylo vybráno časopisem All About Beer mezi skvosty nejen belgického pivovarnictví, ale i toho světového.
Tak by se dalo pokračovat téměř do nekonečna. Objevování krás belgického pivovarnictví lze také řešit výběrem pivovarů dle pivní kategorie, například všechny producenty lambiku najdete na západ od Bruselu (případně přímo v metropoli).
Tip na výlet
Dovolil bych si vám načrtnou malý itinerář, který vám umožní navštívit od každého trochu. Stačit budou čtyři dny a nejlépe vyrazit ve čtyřech. Tím máte vystaráno o problém, kdo bude pít a kdo řídit.
Den první – příjezd do Bruselu, ubytování, nejlépe blízko nádraží South Central, kde je nejen levné ubytování, ale je to i velice blízko ke dvou významným producentům lambiku – Belle-Vue a Cantillon.
Den druhý – krátkou cestou na sever se dostanete k pivu Duvel rodiny Moortgat. Poté krátkou jízdou na západ k pivovaru Bosteels, kde se vaří pivo Kwak a Tripel Karmeliet. Den zakončíte ještě více na západ v městečku Roeselare, kde se nachází pivovar Rodenbach.
Den třetí – cestou na jih navštívíte pivovary De Ranke a Verheaghe, směrem k hranici s Francií se přemístíte ke klášternímu pivovaru Chimay.
Den čtvrtý – velice náročný. Dopoledne strávíte v Chimay, před obědem se přemístíte do pivovaru Hoegaarden a pokud vám zbude čas, pak na cestě zpět k německým hranicím můžete navštívit největší pivovar - Jupiler.
Belle-Vue
Pivovar Belle-Vue, který byl založen před 150 lety, je s nynějším výstavem piva 200 tisíc hektolitrů piva za rok největším producentem lambiku v zemi. Původní pivovar, který v roce 1968 převzala společnost, jež později vytvořila největší pivovarnický koncern v zemi, Interbrew, nyní slouží pouze ke zrání piva. To se vaří a později i lahvuje v novém, pět kilometrů vzdáleném pivovaru Zean.
Pivovar se nachází blízko vnitřního okruhu Bruselu, takže je velice dobře dostupný autem. Zvenku ani není poznat, že se jedná o šestipatrovou budovu. Pro zrání piva se používají sudy třech velikostí, z nichž nejpoužívanější jsou středně velké. Největší sudy mají objem až 80 hektolitrů. Plní se však jen na 80 procent objemu. O údržbu se stará parta odborníků, takže se není co divit, že se sudy používají až osmdesát let.
Pivovar používá vodu z vlastní studně, spotřebuje se jí osm litrů na litr hotového piva. Zdejší zvláštností je střecha, která na rozdíl od ostatních výrobců lambiku, kde najdete průduchy nebo ventily, je zcela otevřená. Celým pivovarem návštěvníky provede dvojice herců, která je velice vtipným způsobem seznámí s výrobním postupem a vyráběnými pivy.
Kromě nejznámější značky Belle-Vue Kriek, která tento typ piva proslavila po celém světě, je to geuze, které vzniká blendováním pěti různě starých lambiků (šest měsíců, rok a tři roky starý lambik). Mícháním se docílí druhého kvašení. Framboise, které se zde připravuje vpravením šťávy z rozmačkaných malin do piva, je stejně jako kriek doslazováno.
Pokud vás zarazilo to, že se pivo přepravuje mezi dvěma místy vězte, že obě se nacházejí ve stejné lokalitě vhodné pro vznik lambiků, které kvasí spontánně ve vzduchu poletujícími divokými kvasinkami. A navíc, dokud stačila kapacita původního pivovaru, pivo se k lahvování převáželo sice jen na vzdálenost 500 metrů, ale i tak to v důsledku znamenalo nakládku a vykládku piva.
Cantillon
Je druhým pivovarem, který lze navštívit krátkou chůzí z centra Bruselu. Na rozdíl od Belle-Vue se jedná vlastně o funkční muzeum, byť s výstavem necelých tisíc hektolitrů za rok.
Jean-Pierre Van Roy, sládek a pokračovatel tradice, se rád chlubí, že právě jeho pivovárek je ten jediný, kteří vaří opravdový, klasický lambik. Totiž už najít tuto raritu vyžaduje značnou dávku trpělivosti, protože zvenčí budova pivovaru vypadá jako přerostlá garáž. Uvnitř vás hned při vstupu udeří do nosu vůně (pro některé snad i zápach) typická pro malé producenty lambiku.
S největší pravděpodobností se vám nepodaří navštívit pivovar v době, kdy se vaří pivo. To se děje jen sedmnáctkrát za zimní sezónu, která začíná koncem října a končí 7. března. Prohlídku místa ale můžete absolvovat sami, případně s výkladem za poplatek po předchozí domluvě. Pro ty, kterým stačí základní informace, bude dozajista vyhovovat prohlídka bez průvodce, neboť všechna důležitá jsou řádně označená.
Na závěr prohlídky si můžete koupit jak literaturu o lambiku, tak i samotné pivo. Můžete si také sestavit malé dárkové balení dle vlastního výběru. Z nejznámějších zdejších piv, které se vyvážejí i do Japonska a USA, jsou to hlavně geuze, vznikající blendováním jeden, dva a tři roky starého lambiku, dále pak kriek (150 kg belgických višní na 500 litrů piva) a Rose de Gambrinus s přísadou malin (150 kg ovoce na pět hektolitrů piva).
Věci neznalé zájemce však varuji: Piva zdejší produkce nejsou doslazována a tudíž i místní kriek je opravdu velice kyselý. Rozhodně nic pro úplné začátečníky. Těm bych spíše doporučil nejdříve návštěvu pivovaru Belle-Vue, případně večer strávený v jednom z místních barů, kde se většinou podávají ovocná piva doslazovaná. Na druhou stranu návštěva pivovaru Cantillon umožní udělat si představu, jaké to bylo ještě před pár desítkami let, kdy v oblasti řeky Senne bylo několik desítek až stovek podobných rustikálních pivovarů.
Duvel
Pivovar, který byl založen roku 1871, vykazuje produkci 280 tisíc hektolitrů piva za rok, čímž se řadí na přední místo co do velikosti hned za takové velikány, jako jsou Interbrew, Alken-Maes a Palm. Osmdesát procent výstavu tvoří Duvel, zbytek připadá na na piva Maredsous (abbey pivo), Pasendale a Bel (plzeňské). Tři čtvrtiny pivovaru jsou v držení původní rodiny Moortgat, zbytek tvoří drobní akcionáři.
Pivo Duvel (Ďábelské pivo), které pivovar proslavilo po celém světě, získalo své jméno z reakcí pivařů, kteří byli překvapeni silou a chutí tohoto lahodného moku. Ono se totiž tváří zcela nevinně – zlatavá barva a hustá pěna připomíná pivo typu pils. Původně byl Duvel tmavší, ale poválečné tažení plzeňského piva světem přimělo majitele ke změně receptury. Duvel s obsahem 8,5 procenta dal jméno celé kategorii piv, která se dlouho jmenovala právě Duvel. V dnešní době, kdy toto pivo má mnoho následovníků, došlo k přejmenování na silný zlatý belgický ale. Pivo extrémně voňavé, chuť připomíná pomerančovou kůru a hruškovou brandy s peckovitou hořkostí.
Je to pivo svrchního kvašení, které se prodává pouze v lahvi. První kvašení probíhá v tancích, kterých je v pivovaru patnáct, každý o objemu 2 tisíce hektolitrů. Druhé kvašení probíhá v samotné lahvi (před nalahvováním se přidá cukr a čerstvé kvasnice – stejný typ jako u prvního kvašení). Poté se láhve uloží na dva týdny do teplého skladu při teplotě 22 stupňů Celsia a před expedicí ještě na šest týdnů do skladu studeného. Pro ilustraci, kapacita skladů je 160 tisíc přepravek. Pivo se chmelí žateckým poloranným červeňákem a chmelem Styrian. Pivovar používá vlastní vodu, která se nejdříve demineralizuje a poté obohacuje o vápník sulfát. Původní záměr totiž byl vařit pivo typu ale podle anglické receptury.
Vliv toho topiva je patrný i na našem trhu. Kromě prodeje piva Duvel v super- a hypermarketech se objevil i zajímavý speciál Bernard Sváteční ležák s přísadou jemných kvasnic. Že se toto pivo povedlo, mají určitě zásluhu i Belgičané, kteří vlastní polovinu humpoleckého pivovaru.
Bosteels
Pouhých patnáct minut jízdy autem vás z pivovaru Duvel přenese do zcela jiného světa. CK tanky, skleněné budovy a rozsáhlá administrativa je nahrazena poklidným venkovským životem. Tandem majitelů, otec a syn Ivo a Antoine Bosteelsovi, určuje rytmus rodinného pivovaru, jehož výstav činí necelých 27 tisíc hektolitrů za rok. Zvláštností, jaká se hned tak nevidí je, že pivovar vaří jen dva druhy piv, se kterými slaví úspěch po celém světě. Nadpoloviční většinu produkce tvoří pivo Kwak; s osmi procenty alkoholu a velmi karamelovou chutí spíše těžší pivo. Našlo si příznivce po celém světě možná i díky své sklenici netradičního tvaru. Ten je dán praktičností a historickou nutností. Stejné sklenice totiž byly používány kočími, kteří je zavěšovali z boku svého kočáru.
Druhé pivo, Tripel Karmeliet, je vlastně mnohozrná zvláštnost. Používá se totiž jak ječmen a pšenice, tak i oves a to ve formě sladované i nesladované. Je to svrchně kvašené pivo o obsahu alkoholu 8 procent.
Posledním trumfem pánů Bosteelsových je pivo Deus – pravé pivo šampaňského typu, které je kvašeno kvasnicemi vinného charakteru. O výběru kvasnic Ivo Bosteels řekl: „Zkoušeli jsme na dvacet druhů kvasnic, než jsme byli spokojeni. Při obsahu alkoholu 11,5 procenta je to velice lehké, velmi dobře pitelné pivo, které každého pohladí. Opravdu si s ním vyhrajeme. Po prvním kvašení, které probíhá u nás, se pivo odveze do Francie, do oblasti Champagne, kde zraje po dobu devíti měsíců v jeskyni za stálé teploty, otáčení lahví a nakonec zmrazení a odtažení kvasnic. Pak se jen nalepí etiketa a jede zpět do Belgie. Nikdy neděláme kopie, vždy chceme mít svůj originál“.
Chimay
Cesta nezvykle zvlněným terénem zahaleným do ranní mlhy navozuje atmosféru očekávání jedinečné události – návštěvy jeden ze šesti trapistických pivovarů.
Mniši z opatství Scourmont v Chimay patří k cisterciáckému řádu přísné observance a jsou všeobecně známi jako Trapisté. Osudovou roli v Přísné observanci sehrál Armand-Jean Bouthillier de Rancé. Nadán po všech stránkách, přítel kardinála de Richelieu, vybral si církevní kariéru, které však rozuměl velmi světsky. Smrt milované ženy, zklamání v kariéře a nejspíš i vliv Prozřetelnosti způsobily změnu jeho myšlení. Stal se řádným opatem v La Trappe (1664), kde důsledně zavedl zásady Přísné observance (radikální zdrženlivost od masa, vajec, bílého chleba, vína, vyloučení rekreace a stálé mlčení). Vzorovost La Trappe se stala tak přitažlivou a expanzivní, že dodnes nese přísná observance lidový název trapisté.
V létě roku 1850 se na drsné planině Scourmont vedle Chimay usadila malá skupina trapistických mnichů. S obrovským úsilím vybudovali opatství a postupně přeměňovali neúrodnou pustinu v zemědělskou půdu. Kolem prostého, ale velmi krásného kláštera vzniklo hospodářství a později začala výroba sýrů a piva.
Mniši ze Scourmontu se věnují manuální nebo intelektuální práci maximálně 5 až 6 hodin z nejlepší části dne zasvěcené Bohu při studiu, tichém rozjímání a modlitbách. Od 4.30 hodin ráno mniši chodí do kostela odříkat ještě noční modlitbu, aby poslední hodiny noci věnovali Bohu. Vrací se tam znovu na začátku dne na ranní bohoslužby a na konci dne k večerním nešporám. Jejich pracovní den je přerušen třemi velmi krátkými bohoslužbami - modlitby breviáře, poslední hodinka a kanonická hodinka. Naposled se shromáždí v kostele večer k večerní bohoslužbě. Každý den také slouží večeři Páně.
Je zřejmé, že mniši pokračují v rozvíjení své činnosti v oblasti zemědělské a potravinářské s cílem zabezpečit si vlastní živobytí, pomoci chudým a podpořit oblast, ve které žijí. Ve své práci se po celou dobu řídí důležitým pravidlem svého zakladatele: „Harmonicky kombinovat modlitby, studium a práci“.
Proto nejspíš překvapí moderně vybavená varna, kterou by návštěvník na tomto místě neočekával. Vybavení trapisté pořídili po válce, neboť bývalé bylo rozmontováno německou armádou, která si v opatství zřídila logistické centrum. Varnu navíc modernizovali v šedesátých letech minulého století při rozšiřování výroby. Nynější výstav činí neuvěřitelných sto tisíc hektolitrů piva za rok. Neuvidíte zde sice bratry při vaření piva, ale jejich úloha v procesu výroby je nezastupitelná. Moderní lahvovna byla postavena necelých deset kilometrů od kláštera, neboť hluk jejího provozu rušil trapisty při rozjímání. V stejném komplexu se nachází i moderní turistické centrum s videoprojekcí. Turistům je tam všeobecně věnovaná veliká péče, včetně nabídky noclehu v penziónu.
Trapistický pivovar Chimay je spolu s dalším zástupcem, pivovarem Orval produkujícím pivo stejného jména, nejznámějším představitelem původních klášterních piv. Kromě bílých (White Cap či Triple) a červených (Red Cap) moků, se v klášteře vaří také Chimay Blue Cap. Zmíněné barvy odpovídají barvám korunek na láhvích.
Piva Chimay v běžném původním balení ale patrně nedosahují takové jemnosti, jakou by získaly při dozrávání ve větších láhvích, uzavřených korkovými zátkami šampaňského typu. Proto piva v těchto větších láhvích nesou patřičně odlišné názvy Cinq Cent, Premiere a Grand Reserve. Chuť piv Chimay nejlépe vyzní v speciálně vyvinuté široké sklenici ve tvaru kalicha.
Hoegaarden
Vesnice Hoegaarden byla založena před více než tisíci lety na soutoku dvou řek, Nermbeek a Grote Gete. Původ jména je neznámý, nejspíš je však odvozen od jména Hugard nebo Hugward. Bohatá zásoba spodních vod jako by předurčovala toto místo k vaření piva. První zmínky o místním pivovarnictví pocházejí z roku 1318. V patnáctém století otec Bergarden založil klášter s pivovarem, čímž začal konkurovat místním rolníkům. Podle dostupných zdrojů bylo v roce 1709 napočítáno v Hoegaardenu devět pivovarů s úhrným výstavem přes 40 tisíc hektolitrů. Roku 1750 to bylo již 35 pivovarů na pouhé dvě tisícovky místních obyvatel. Poté však dochází k postupnému uzavírání pivovárků. Ještě roku 1900 se jich najdeme deset. Poslední z nich, pivovar Tomsin byl uzavřen v roce 1958. To je právě to období, kdy se na scéně objevuje Pierre Celis, o kterém se obšírně píše v textu o belgických pivních stylech.
Pivovar po devastujícím požáru v roce 1985 a následném spojení s gigantem Interbrew každoročně zvyšuje výstav; od, na dnešní dobu skromně vyhlížejících 90 tisíc hektolitrů v roce 1986 až po loňských 830 tisíc hektolitrů piva.
Kromě hlavního piva, pšeničného Hoegaardenu, se tu vaří piva Grand Cru, Julius, Forbidde Fruit a zimní speciál Hoegaarden Special. Piva Grand Cru, Forbidden Fruit a Jukius jsou bohatá na alkohol (v rozmezí 8,7 až 9 procent alkoholu) a na rozdíl od Hoegaardenu neobsahují pšenici. Piva jsou dokvašována jak v lahvi, tak v sudech. Druhé kvašení probíhá v temperovaných skladech.
Turistům pivovar poskytuje velice příjemně zařízené návštěvnické centrum, odkud několikrát denně Guy Fransen zahajuje prohlídky pivovaru. V areálu též najdete restauraci umístěnou do prostor původních maštalí. Zajímavostí je i zahrádka, kde se pěstují všechna koření, co se jich do zde vařených piv přidává.
