Týdeník Euro smlouvu našel v registru smluv, když pátral po tom, jak firmy spadající do portfolia Českých drah zakrývají své obchodní aktivity.
Sedadlo za všechny prachy
Nejprve je podstatné říci, že samotné České dráhy coby akciová společnost obchodovaná na burze nemusejí ze zákona zveřejňovat v registru své smlouvy. Jejich dceřiné firmy ale ano, nařizuje to zákon o registru smluv. Nicméně podle analýzy, kterou před časem provedl nezávislý analytik Dan Urbánek, se firmy ovládané drahami chovají přinejmenším velmi nezvykle. Týdeník Euro se proto podíval na smlouvy blíže. Pro zajímavé transakce nebylo třeba chodit daleko. Ne že by ČD-Telematika nemohla mít reklamu a sedadla na fotbalovém stadionu pražské Slavie. Jde ale o to, že hospodaří do značné míry s veřejnými prostředky a veřejnost by měla mít kontrolu nad tím, kam její peníze jdou. Tedy alespoň proto vznikl zákon o registru smluv, kterým se má firma řídit.
Smlouva mezi oběma firmami je sice v registru zveřejněna, ale také silně anonymizována. Kompletně chybí v textové části všechny body, které mezi sebou smluvní strany domluvily coby plnění vztahu. Jednoduše řečeno není vůbec jasné „co za co“. Smlouvu za Telematiku podepsal Miroslav Řezníček, bývalý předseda představenstva firmy, který skončil loni v listopadu, a člen představenstva Bruno Wertlen.
O moc sdílnější není ani sama firma.
„Z důvodu ochrany obchodního tajemství nemůžeme zveřejnit konkrétní obsah této smlouvy - vystavili bychom se sankcím,“ říká mluvčí firmy Lucie Tomaštíková.
Smlouva je v tomto ohledu dobře ošetřena. Obsahuje formulku, která říká, že ona sama a veškeré informace s ní související mají důvěrný charakter. „Za důvěrné informace se rovněž považují jakékoli jiné informace, o nichž kterákoli smluvní strana prohlásí, že je považuje za důvěrné.“
V překladu to znamená, že Eden Aréna i ČD-Telematika mohou kdykoliv cokoliv ze smlouvy prohlásit za důvěrné a nemluvit o tom. Smlouva je zároveň předmětem obchodního tajemství, a to včetně jedné z příloh, o níž nejsou k dispozici žádné informace. Jen pro připomínku: Jde pořád jen o plakáty a pár sedadel.
Obecně Telematika o smlouvě na dotaz týdeníku Euro uvedla, že „jde o standardní smlouvu na poskytování reklamy na stadionu a na využívání klubových sedadel v Eden Aréně“ a plnění nepřekračuje 250 tisíc za rok.
Opět. Nejde o to hledat tajemství ve smlouvě samotné, ale upozornit na princip, že pokud je firma z většiny vlastněna státní akciovkou, musí se chovat podle zákona o registru smluv a data zveřejňovat. A to přesto, že firma sama argumentuje tím, že se na ni nevztahuje zákon 106 o svobodném přístupu k informacím.
Argumenty na suchu
Jenže zákon o registru smluv je něco jiného. Ve zkratce říká, že smlouvy, které nejsou správně zveřejněny, jsou od počátku neplatné. Na Slávii by teď měli zpozornět.
Podle spoluautora zákona o svobodném přístupu k informacím a odborníka v oboru Oldřicha Kužílka smlouva Edenu a Telematiky nejméně ze dvou důvodů obavy ze své neplatnosti naplňuje. Problematické je například nezveřejnění ceny, na což má sice organizace právo, ale musela by si obhájit, že by se tím například znevýhodnila na trhu v konkurenčním boji, což u pronájmu klubových sedadel nehrozí. Přeci jen tohle není obor podnikání Telematiky. „Navíc textový obsah smlouvy je pochybně zveřejněn a měl by být opraven do jednoho měsíce od doby, kdy na to byla organizace upozorněna. Pokud by se tak nestalo, byla by to pro mě třetí vážná indicie zpochybňující platnost smlouvy,“ řekl týdeníku Euro Oldřich Kužílek.
Textový obsah smlouvy samotné je opravdu stručný. Obsahuje jen identifikaci obou stran, způsob ukončení smlouvy a závěrečná ustanovení. Míra utajení: nadstandardní. Zkrátka, kdyby tuto smlouvu dostal do ruky soud a prohlásil ji za neplatnou, musely by se obě strany složitě vyrovnávat, protože jejich vztah vlastně nikdy nevznikl, přičemž jestli došlo k plnění smlouvy, celá věc se ještě zkomplikuje. Ještě jednou je důležité říci, že tu jde do značné míry o státní prostředky.
Zkoumáme, nerušit
Tento konkrétní příklad dobře ilustruje daleko větší problém. Podobně jako ČD-Telematika se chovají i ostatní dceřiné firmy Českých drah a míra utajení jejich smluv může vyvolávat obavy o legálnost obchodních vztahů. Podle analytika Dana Urbánka mezi všemi „dcerami“ vévodí Výzkumný ústav železniční. „Je to anonymizující extrém. Takto přehnaně anonymizující instituce se vidí jen málokdy,“ popisuje.
VÚZ v metadatech registru ani neuvádí předmět smlouvy, omezuje se jen na termín „kupní smlouva“ a nezveřejní ani, s kým byla uzavřena. Sdílnější nebývají ani samotné texty smluv. Velmi pravděpodobně tyto smlouvy nejsou platné a VÚZ I má tudíž velký problém. Zákon totiž říká, že pokud v metadatech chybí identifikace smluvních stran nebo vymezení předmětu smlouvy, není zveřejněná, což fakticky znamená, že není ani platná. Výjimky by si musel VÚZ vyargumentovat, což je v takové míře nepravděpodobné. A opět.
Peníze čerpané na základě takové smlouvy jsou velmi pravděpodobně proplaceny v rozporu s účetnictvím i se zákony o nakládání se státním majetkem.
Jasno by do věci vnesl až soud, protože přes mateřské ČD železniční ústav vzkázal, že „vpřípadě smluv, u nichž vzniká povinnost uveřejnění dle zákona o registru smluv, vždy postupuje v souladu s tímto zákonem a důkladně ověřuje naplnění zákonných podmínek pro anonymizaci jednotlivých informací“. Proto prý není důvod se domnívat, že by takto uveřejněné smlouvy byly neplatné.
Přeborníkem v utajování jsou i ČD Informační systémy. Paradoxně pokud obchodují s jinou státní institucí, například Správou železniční dopravní cesty, lze toho na druhé straně dohledat ke smlouvě víc než u Informačních systémů. Ve státních složkách tak není vůbec jasně dané, jak se mají smlouvy zveřejňovat. „Každá z našich dceřiných společností musí postupovat v souladu s právními předpisy, přičemž nelze paušálně stanovit, které skutečnosti u smluv podléhajících povinnosti zveřejnění mají být anonymizovány, takovéto posouzení musí být provedeno vždy s ohledem na konkrétní smluvní vztah,“ odpověděl mluvčí Českých drah Radek Joklík.
Mrtvé firmy
Mezi drážní firmy patří i ČD Restaurant nebo ČD Reality. Od nich ovšem v registru není ani jedna smlouva. Znamená to, že neexistují? Podle mluvčího fungují, ale smlouvy, které uzavírají, nespadají do působnosti registru. „Tyto společnosti nemají povinnost uveřejňovat smlouvy, které byly uzavřeny v běžném obchodním styku v rozsahu předmětu jejich činnosti nebo podnikání zapsaného do veřejného rejstříku,“doplnil Radek Joklík. I tento argument zní při míře utajování dceřiných firem příznačně.
Obecně: Podle zákona se nemusejí uveřejňovat například smlouvy na technické předlohy, návody, výkresy, projektovou dokumentaci, modely, smlouvy vzniklé v rámci právního jednání s fyzickou osobou, která jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti, smlouvy pod 50 tisíc korun, smlouvy, které se týkají činnosti zpravodajských služeb nebo ty, jejichž plnění se odehrává mimo Českou republiku a podobně.
Analýza smluv ukázala, že drážní firmy našly řadu důvodů, proč smlouvy utajovat, velmi pravděpodobně se ale dostaly za hranu zákona a jejich dokumenty nemusejí i přes deklarace mateřských Českých drah vůbec platit. V úvahách se dá jít ještě dál, někam k výhodnosti oněch smluv nebo partnerům, s nimiž jsou uzavírány. K tomu ale chybí ona utajená data. „Je tady přinejmenším otázka auditu ze strany mateřské firmy nebo přímo ministerstva dopravy,“ domnívá se Oldřich Kužílek. Firmy se ale zatím tváří tak, že přes jejich obchody prostě vlak nejede. 9
Peníze čerpané na základě takové smlouvy jsou velmi pravděpodobně proplaceny v rozporu se zákony o nakládání se státním majetkem.
O autorovi| Petr Welkert welkert@mf.cz
