Popravdě řečeno asi nejpříjemnějším překvapením je, že americký prezident Donald Trump nechal uplynout listopadovou lhůtu na uvalení pětadvacetiprocentního cla na evropské automobily a součástky.
Zdánlivě archaický článek 232 amerického Trade Expansion Act z roku 1962, kdy v Bílém domě úřadoval John F. Kennedy, se stal nejoblíbenějším nástrojem Trumpovy obchodní politiky, protože v případě „ohrožení národní bezpečnosti“ americkému prezidentovi umožňuje uvalit celní přirážky.
Vyštrachali jej z archivu hlavně proto, že tak může učinit bez souhlasu Kongresu a na základě šetření, které může o své vlastní vůli zahájit americké ministerstvo obchodu. Prezident by ovšem měl konat v zákonem předepsané lhůtě, která uplynula 14. listopadu. Místo toho se nechal od vrchního obchodního vyjednavače Roberta Lighthizera informovat o pokroku dosaženém v obchodních jednáních s EU, která by dovozy ohrožující americkou bezpečnost řešila. Vtip je v tom, že taková vyjednávání jsou dosud vedena pouze neformálně, protože USA se s EU nedokážou dohodnout, jaký rozsah vzájemného obchodu by budoucí dohoda měla pokrývat.
Německo roste, Evropa také, všichni jsou v klidu. A to je problém, protože jen čekáme na další krizi. Čtěte více v komentáři Zcepenělí před hroznýšem
Bílý dům to nijak nekomentoval, ale podle expertů na americké obchodní právo by v případě potřeby nemusel použít již zmíněný zákon; mohl by postupovat podle jiných zákonných norem. Kupříkladu Trading with the Enemy Act, který by jak již napovídá název, vyžadoval označit EU za nepřítele. Trumpa sice vytáčejí mercedesy, audi, bavoráky nebo porsche na amerických silnicích již dobrých dvacet let, ale toto by bylo příliš.
Další možností je International Emergency Economic Powers Act, oblíbený při zdůvodňování sankcí nebo při potírání převodů peněz pro teroristy.
Donald Trump je sice znám přesvědčením, že Amerika léta připouštěla, aby na ní jiné země zkoušely, co obchodní bilance unese, ale lhůta uplynula a zatím se nic neděje. Naopak. Na to, že riziko obchodního konfliktu přes Atlantik představovalo jedno z největších letošních rizik pro český růst, je pozoruhodné, že se meziročně (do října) vývoz do Ameriky zvýšil o vysokých 19,2 procenta a je o dost vyšší než export do Ruska a skoro dvojnásobný než do Číny.
To jsou ovšem konvenční zahraničněobchodní statistiky. Pokud se podíváme na to, kde končí v Česku vytvořená přidaná hodnota (což je důležitější, protože to je to, co nás ve skutečnosti živí), pak stojí za to stále si připomínat, že USA mají podstatně větší váhu, protože do USA vyvážíme ve velkém zprostředkovaně, nejvíc přes Německo.
A jelikož cly by byl postižen hlavně export německých značek s komponenty od dodavatelů v Česku, obchodní konflikt mezi EU a Spojenými státy by nás sice nepřímo, ale hodně bolel. Bylo by samozřejmě podstatně lepší, kdyby místo vzájemných hrozeb pokročila jednání o liberalizaci vzájemného obchodu, jenže to je na dlouhé lokty. Jednostranné pozastavení cel na automobily dovážené z USA do EU by byl parádní tah evropské obchodní diplomacie, jenže ta je všechno, jen ne překvapivě odvážná, a v zájmu udržování konsensu velmi rozdílných zájmů jednotlivých zemí a skupin pluje kupředu asi stejně rychle jako sumec v aspiku.
Nakonec můžeme být rádi, že není hůř, protože v obchodě přes Lamanšský průliv zjevně bude vystoupení Británie z EU - nemůže představovat pozitivní náboj ani náhodou. Všechno ostatní, včetně zóny volného obchodu (kterou je ovšem třeba taky nejdřív dojednat, což nelze zvládnout během jednoho roku, jak v kampani sliboval Boris Johnson), bude jen slabým odvarem společného trhu s jeho čtyřmi svobodami.
Význam britského odbytiště potvrzují obchodní statistiky OSN z databáze Comtrade, podle nichž se tam v roce 2018 vyvezla z Česka auta za více než dvě a půl miliardy dolarů, stroje a zařízení za 2,3 miliardy a elektrotechnika za 1,8 miliardy; celkově to znamenalo páté místo v exportním žebříčku v Česku vyrobeného zboží.
Při vší nervozitě a zmatcích je pozoruhodné, že meziročně český vývoz do Británie letos vzrostl, a je možné, že definitivní termín může vyvolat dodatečnou předsunutou poptávku, jak se budou snažit dovozci předzásobit. Útlum přijde po odchodu.
Zatím drží
Tím se dostáváme k dalšímu pozoruhodnému ekonomickému fenoménu letošního roku, který v tom příštím pravděpodobně nevydrží - jak dlouho se český zpracovatelský průmysl držel, i když Německu, což je zdaleka nejdůležitější hráč v středoevropském průmyslovém klastru, se už řadu měsíců nedařilo a země se sotva vyhnula technické recesi (dva záporné kvartály po sobě).
Vývoz do Německa do října včetně ještě v celoročním porovnání mírně stoupl, ale za samotný říjen už statistiky českého ministerstva obchodu hovoří o poklesu o 6,8 procenta, v případě Rakouska úplně stejném a méně odebírají i Polsko a Slovensko.
Vysvětlení, proč český zpracovatelský průmyslu (nejdůležitější část české ekonomiky) si vedl tak dobře, ačkoli přes 70 procent vytvořené přidané hodnoty slouží k uspokojování zahraniční konečné poptávky, jsou různá: od nových modelů Škodovky, které se povedly a měly by se slušně prodávat, až po hypotézu, že donedávna trval převis zakázek nad kapacitou v tuzemsku sídlících firem je uspokojovat. Ať už to bylo jakkoli, rytmus se srovnal a objem nových zakázek se podle údajů ČSÚ meziročně snížil o 4,8 procenta, přičemž ty zahraniční propadly o sedm procent.
Přečtěte si: Německou SPD povede ministr dluhů. Nelíbí se mu vyrovnaný rozpočet
V Německu je průmysl v zajetí záporných čísel už celý rok a meziroční pokles v říjnu byl nejhorší za posledních deset let — 5,3 procenta. Trpí zejména obory, na nichž je tamní ekonomika postavena - automotive a výroba strojů a zařízení. S tím, jak se v průmyslu začíná propouštět a domácí i zahraniční investiční poptávka je slabá, se samozřejmě množí úvahy o tom, zda by vláda nemohla trochu rozpumpovat chudokrevný růst přijetím investičního balíčku.
Agentura Bloomberg za pomoci hodně používaného makroekonomického modelu NiGEM (existuje i pro Česko) testovala, jak by s německou ekonomikou zacvičila injekce v podobě zvýšení investic v přepočtu o jedno procento HDP. Pomohlo by to pochopitelně nejvíc Německu, skoro o půl procenta. Čím ten model nakrmili, opravdu netuším, protože integrace české ekonomiky s tou německou je ještě vyšší než případě Slovenska a Maďarska. Jenže z modelu vylezlo, že hned po Německu by z investičního stimulu mělo mít největší prospěch Slovensko (o 0,4 procenta), následované Maďarskem, kde by německý životabudič zvedl uherský růst o více než 0,3 procenta. Česko by se sice svezlo také, ale ne více než o dvě desetiny procenta.
I to by se hodilo, tedy pokud by na to došlo, jenže zatím nějaká chuť ke zvýšení výdajů spolkového rozpočtu za cenu schodku není vidět. O to důležitější je, aby si Česko dokázalo připravit pořádný zásobník vlastních investičních projektů na doby, kdy peníze sice budou pořád levné, ale poptávka slabá. Jeden by řekl, že pro příští rok by to měl být pro vládu domácí úkol číslo jedna.
Čtěte také komentáře Miroslava Zámečníka
