Nejdříve to vypadalo, že jen jedné z největších evropských drogistických sítí prostě došly peníze. Teď to vypadá mnohem hůře. Nejenže Anton Schlecker své drogistické impérium už léta nedokázal udržet v zisku, ale podle vyšetřovatelů také podvodně vyváděl majetek z firmy na rodinu.
Těžko lze nalézt v Německu méně milovaného podnikatele, než je zakladatel drogistické sítě Anton Schlecker. Své vizi levných drogerií totiž podřídil vše. Zaměstnancům platil tak nízké mzdy, až ho za to před lety odsoudil soud. Vedoucí prodejny dostával více než řadový prodavač – ne ovšem v eurech, ale v odpracovaných hodinách navíc.
O vizitacích Antona a Christy Schleckerových v prodejnách se vypráví legendy – Schleckerovo pouštění hrůzy doplňovalo manželčino mlčenlivé přejíždění regálů bílým kapesníčkem. Schlecker si za ta léta popudil zaměstnance, odbory i některé ministry. A co je nejhorší, také zákazníky.
I když se zdálo, že Schlecker svou image už nemůže více poškodit, letos se mu to podařilo. Přestože oficiálně už firmu dva roky vedou jeho děti Lars a Meike, náhlá insolvence, zavření obchodů a vyházení tisíců zaměstnanců na dlažbu se všeobecně pokládá za dílo otce. Tento názor veřejnosti jen podpořilo policejní vyšetřování, podle kterého Schlecker z upadající firmy roky vyváděl to nejcennější. A své manželce platil měsíčně v přepočtu 1,5 milionu korun.
Za každou cenu nejlevněji
Kdyby Schlecker před lety své impérium prodal konkurenčním německým řetězcům Rossmann nebo dm, mohl odejít s pověstí tvrdého, ale mimořádně úspěšného selfmademana. Něco takového bylo ale pro tvrdohlavého Švába nepřijatelné. Ve firmě od otevření prvního obchodu vládl vždy pevnou rukou on sám a zřejmě si nedokázal představit, že by tomu mohlo být jinak.
Čtěte také:
Schlecker prý věděl o hrozbě krachu roky, majetek převáděl rodině
Nový majitel udělá z drogerií Schlecker prodejny Teta kosmetika
Anton Schlecker stále žije v rodném městě, jihoněmeckém Ehingenu blízko Ulmu. Žije ovšem není přesný výraz. Spíše se skrývá za zdmi svého sídla obehnaného ostnatými dráty. Kromě nejbližších spolupracovníků a přepadových kontrol prodejen ho málokdo má šanci spatřit. Svými italskými sporťáky jezdíval do ústředí firmy k soukromému výtahu, aby ho nikdo nepotkal. Tenis hraje za zdmi svého sídla. Z dalších obyvatel Ehingenu ho už dlouho nikdo neviděl. Přitom právě díky jejich markám si přišel na první větší peníze.
Zaměstnancem? Za trest
V otcově obchodě v Ehingenu začínal jako jeden z nejmladších vyučených řezníků v Německu. Ve stahování kůže z mrtvých zvířat ale budoucnost neviděl. V roce 1965 si v městečku otevřel svou první samoobsluhu. Ani u toho ale neskončil. Pravou příležitost odhalil v roce 1974, když skončila regulace cen drogistických produktů. Přeorientoval se na prací prášky a šampony. A vždy to byl stejný scénář: nepříliš zařízený obchod, sotva zaučený personál, nebohatý výběr, ale zato bezkonkurenčně nejnižší ceny. V roce 1977 už otevíral stou prodejnu. V roce 1984 tisící. Schlecker končil na čtrnácti tisících filiálkách po celém světě s padesáti tisíci zaměstnanci a sedmimiliardovým obratem v eurech. V Německu podle statistiků připadal jeden Schlecker na tři kilometry.
Při ospravedlnění podmínek v prodejnách Anton Schlecker vždy opakoval: „Chceme být nejlevnějším prodejcem. Úspěch přijde, jen když ceny stlačíme nejníže, jak to jen jde.“ Aby toho docílil, vymýšlel nejrůznější bizarnosti. V roce 1998 stuttgartský soud odsoudil Schleckerovy k podmínce a zaplacení dvou milionů marek za podvádění zaměstnanců. Ti věřili, že jsou placeni podle kolektivně vyjednaných smluv, ve skutečnosti byli placeni méně. Jindy zase Schlecker vyházel zaměstnance a nechal je znovu najmout levněji přes pracovní agenturu. Skandál vyvolal v roce 2009 také interní materiál firmy, ve kterém se výslovně uvádějí tucty neperspektivních zaměstnanců v německé síti prodejen.
Přestože na Schleckera měly vždy spadeno především odbory, v roce 2010 se do něj opřela i někdejší křesťanskodemokratická ministryně práce Ursula von der Leyenová.
Únos a krachující dědictví
Schlecker si ale z útoků ze všech stran nikdy nic nedělal. Už tak tvrdý podnikatel na okolní svět zanevřel v roce 1987, kdy mu byly uneseny jeho dvě děti. Jako výkupné zaplatil tehdy 9,6 milionu marek. O jedenáct let později byli sice únosci dopadeni a odsouzeni, ale na životním stylu samotáře v ostře střeženém sídle v rodném městečku se nic nezměnilo.
Schlecker za ta léta zažil ve svém byznyse vedle úspěchů i mnohá zklamání. Do roku 2006 byl například letitým členem dozorčí rady Lidlu, řetězce málo známého miliardáře Dietera Schwarze. Lidl ale začal vyrábět vlastní drogistické produkty, ze Schleckera byl najednou konkurent a musel odejít.
Patrně největší obavy v něm ale v posledních letech vyvolával růst konkurenčních drogistických řetězců Rossmann a dm. Přestože se až do svého pádu udržel obratem jako jednička na trhu, oba řetězce mu poslední léta mocně ukrajovaly podíl na trhu. A byl to i souboj koncepcí. Schlecker vypadal stále spartánsky, jeho přístup k zaměstnancům byl známý. Další řetězce se oproti tomu úspěšně snažily zákazníkům vlichotit s image sociálně odpovědných či ekologických firem.
Předloni dostaly šanci změnit upadající obchody Schleckerovy děti Lars a Meike. Za čtrnáct měsíců do lednové insolvence ale nešlo mnoho vymyslet. Konkurenti se shodují, že Schleckerův byznysplán – kdysi tak úspěšný – se přežil. Podcenil totiž image. Až na několik stovek velkých prodejen Schlecker XL to byly malé obchody s nedostatečným obratem. Snaha proniknout do každého kouta Německa vytvářela často jen prázdné zánovní obchody. Konkurent Dirk Rossmann, který znal Schleckerovy 35 let, řekl časopisu Spiegel: „Jejich koncept se vyznačoval nízkým průměrným obratem a zároveň vysokými náklady.“
Schleckerovi se nevzdávají
Od lednového podání insolvence až do letního zavírání prodejen (či jako v případě Česka přeprodání jinému zájemci) se všeobecně myslelo, že za koncem jednoho impéria stojí jen Schleckerův špatný manažerský styl nehodící se do reality 21. století. Podle policie a stuttgartského státního zastupitelství to ale mohlo být docela jinak.
Po raziích ve Schleckerových domech a u dalších třinácti manažerů firmy policie zajistila dokumenty, v nichž Schlecker už od roku 2009 varuje před insolvenční situací firmy. Místo toho, aby situaci řešil, začal podle Spiegelu provádět „podezřelé bezúplatné převody majetku na členy rodiny“. Vila či majetky firem se tak přesunuly do rukou dětí či manželky. Ta navíc dostávala královský plat šedesát tisíc eur měsíčně. Podnik okamžitě nezkrachoval, protože si údajně ještě několik let zajišťoval financování fakticky pyramidovou hrou se svými dodavateli. Ti dodávali nové zboží a pak velmi dlouho čekali na proplacení faktur. Mezi tím Schlecker peníze z prodeje použil na splacení starých dluhů a další platby oddaloval.
Schleckerovi se ale i po těchto odhaleních nechtějí vzdát. Jdou do insolvence s tím, že chtějí, aby soud podpořil jejich plán restrukturalizace. „Vůbec neuvažujeme o prodeji firmy, věříme, že náš plán stojí za to,“ prohlásila Meike Schleckerová. „Jistě, restrukturalizaci podporuje,“ dodala ke svému otci, který obrovskou firmu z ničeho vytvořil a v nic po půlstoletí zase obrátil.
Anton Schlecker
Narodil se 28. října 1944 ve švábském městečku Ehingen
Začínal jako řezník u svého otce, v roce 1965 si v rodném městě otevřel samoobsluhu a v roce 1974 zkusil první obchod s levnou drogerií
V roce 1977 už měl sto prodejen a před krachem končil se zhruba čtrnácti tisíci filiálkami po celé Evropě a obratem 7,4 miliardy eur
Když mu byly v roce 1987 uneseny děti Larse a Meike, zaplatil výkupné 9,6 milionu marek – pachatelé byli po jedenácti letech dopadeni
V roce 2010 dětem předal vedení firmy s tím, že už podle policie věděl o hrozícím krachu firmy a vyváděl z ní cenné pozemky či manželce posílal královský plat
Podle Manager Magazinu jeho rodina disponuje majetkem v hodnotě 1,95 miliardy eur, loni tak byl 56. nejbohatším Němcem
