Topolánek může být spokojen
Poslední volby do rakouské Říšské rady v březnu 1911 už může pamatovat jen několik málo Čechů, a to ještě jen jako mlhavý zážitek z raného dětství. I proto bude pro našince výběr čtyřiadvaceti českých europoslanců o nadcházejícím víkendu nadnárodní volební premiérou historického významu. To je nesporné.
Vyslat do Štrasburku nebo do Bruselu dva tucty reprezentantů a rozhodnout, kteří to budou, jsou ale dvě různé věci. První zajímá spíše Evropu, druhá hýbe Českem. Je trochu smutné, že třiadevadesát let půstu nic nezměnilo na převládajícím mínění obyvatel zemí Koruny české, že posílají své poslance do nadnárodních struktur proto, aby tam chránili jejich partikulární zájmy před zájmy celku, a ne aby tam pracovali hlavně pro onen celek. V praxi tohle defenzivní pojetí reprezentace dopadá tak, že partaje se ve volební kampani trumfují jako malí kluci v slibech, kdo bude lepším národním bodyguardem.
Voliči alespoň správně tuší – a historie předlitavského parlamentu jim dává za pravdu - že přilijí-li do štrasburského evropského moře jednoho, dva nebo tři Zahradily, bude to celkem jedno. Dokonce i takových Roučků nebo Železných by sedmisetdvaatřicetičlenný europarlament snesl klidně deset, aniž by to jakkoli ovlivnilo jeho setrvačný chod. A tak se první české eurovolby stanou spíše jakýmsi mimořádným kláním na tuzemské politické scéně, kdy si voliči mohou užít luxus volit na základě domácích měřítek a bez jindy obvyklého taktizování, protože to ve sněmovně nebude mít žádné následky. Prostě test v poločase, jak je tomu i v jiných zemích Evropské unie.
Zemětřesení může přijít tak jako tak oklikou. Dosavadní prognózy napovídají, že výrazným vítězem voleb by měla stát s devíti až desíti získanými mandáty ODS. Kuriózní je, že hlavní zásluhu na tom budou mít politici vládní koalice, kteří Česko do Evropské unie dovedli. Sčítáním jejich hříchů se voliči věru zapotí. „Vlastňáky“ si sociální demokraté, lidovci i unionisté začali dávat ihned po volbách před dvěma lety. Nejdříve si slaboučká Unie svobody zařízla charismatickou expředsedkyni Hanu Marvanovou, čímž se stala mrtvým apendixem. Pak premiér Vladimír Špidla překombinoval touhu vyřadit z boje o Hrad svého předchůdce Miloše Zemana a prezidentské křeslo spadlo do klína Václavu Klausovi. Ve snaze ovládnout rozhádanou stranu si předseda ČSSD vytvořil řadu nepřátel, kteří mu kvartál co kvartál házejí klacky pod nohy a mají mu za zlé, že zradil stranický program. Co je platné, že nemohl nezradit, protože uskutečnit předvolební plány by znamenalo přivést stát rychle na buben, a to Špidlovi jeho smysl pro odpovědnost přeci jen nedovolil.
Špidla udělal drama i z tak přímočaré záležitosti, jakou mohl být výběr eurokomisaře. Vyeliminoval matadory Kavana a Laštůvku, ale vsadil na Miloše Kužvarta, i když si experti včetně ministra zahraničí Cyrila Svobody rvali vlasy. Extempore s Kužvartovou rezignací musel narychlo žehlit úředník Pavel Telička, takže sociální demokracie vyšla zase naprázdno a ještě k tomu s ostudou. K dovršení všech omylů se lídrem sociálně demokratické kandidátky stal Špidlův stoupenec Libor Rouček, slušný muž, jehož však skoro nikdo nezná.
Když si k tomu voliči přičtou neohrabanou politiku některých ministrů (průšvihy Grossovy policie, zdravotnictví Součkové), podivné hry kolem privatizace některých státních firem (OKD, Český Telecom, Severočeské doly) nebo Tvrdíkův loňský přestup do ČSA, jeví se čtyři (ale i tři, možná dva) očekávané europoslanecké mandáty pro sociální demokraty jako logický trest. Jak jinak, když se ČSSD dnes a denně vyčerpává úsilím o minimální vnitřní soudržnost stojedničkové koalice do té míry, že nemá čas vládnout.
Mirek Topolánek může být spokojen. Aniž by musel výrazně hnout prstem, nesou ho Špidla, Kalousek a Mareš pohodlně směrem ke Strakově akademii. Teď jde o to, že poslední z nosičů je už zcela vysílen a hrozí mu kolaps, zatímco ten druhý by si k Topolánkovi rád přisedl, ale zatím nemůže. Nezíská-li Unie svobody v evropských volbách ani jeden mandát, bude muset Mareše alespoň formálně vystřídat třeba ministr Němec. Lehce se však může stát, že břemeno zůstane na krku jen Špidlovi s Kalouskem, a ti ho sami neunesou. Potom by Topolánek musel vystoupit a dojít zbytek cesty pěšky. S eurovolebním vítězstvím v kapse by to zvládl asi snadno.
Neobvyklá rozhodovací volnost však může s výsledky zahýbat ještě jinak. Co když si voliči řeknou, že právě teď je ta vhodná chvíle střihnout si experiment a dát alespoň jednou hlas straně, kterou by jindy volit nemohli, protože by propadl a v Poslanecké sněmovny by posílil někdo nežádoucí? Vysoké preference Zieleniece, Hybáškové, Železného nebo Bobošíkové ukazují touhu volit silné jednotlivce, ale také chuť vybočit z navyklých vzorců volebního chování. Kdo neví, kterou z parlamentních stran volit, má šanci bez rizika podpořit dle apetitu třeba monarchisty, Balbínovy recesisty, moravisty nebo zelené. Malé strany otevřely své kandidátky například podnikatelům, před kterými se ty velké zavřely.
Takový průvan by Evropě ani republice neuškodil.
