Je smutné, že posun společnosti doleva nechává v klidu pravicovou opozici
Je třeba říci, že je úplně normální, když levicová vláda dělá levicovou politiku a preferuje lidi s nižšími příjmy i vzděláním a tlačí na vyšší míru sociální solidarity.
A ještě normálnější je, že zatímco pravicové kabinety za šest let vlády dost sesekaly státní výdajů a uvolnily tržní mechanismy, tak se to kyvadlo vychyluje opačným směrem výrazněji, než by bylo žádoucí. Jenže ani při tomto pohybu doleva bychom neměli být svědky toho, jak v zájmu páchání dobra na nebohých pracujících vláda činí hlouposti, které přijdou draho nakonec zvláště ony zlými kapitalisty vykořisťované klienty sociálních demokratů, tak jak o tom píšeme v tomto vydání týdeníku Euro.
Vyžaduje to od levicových politiků kromě jiného i trochu soudnosti a mentálních předpokladů. Ty se například těžko najdou v argumentaci ministryně Marksové Tominové, která v rozhovoru pro týdeník Euro hájí vyplácení nemocenské v prvních třech dnech nemoci tím, že jde přece o pojištění a ona si v těch prvních třech dnech to pojištění prostě chce vybrat. Bylo by asi dobré, kdyby jí třeba její ekonomický náměstek ráčil vysvětlit, že základním poznávacím prvkem pojištění je jasná a jednoznačná ekvivalence mezi pojistným plněním a placeným pojištěním, což v případě toho, čemu se u nás říká nemocenské pojištění, je přesně naopak. S ohledem na stanovený strop plnění platí, že ten, kdo odvede nejvíce, dostane v poměru k odvedené částce nejméně. Jde tedy nikoli o pojištění, jak mylně soudí naše ministryně, ale o extrémně solidární daň, z níž jsou vypláceny dávky jenom někomu, protože ti, kdo platí nejvíce, si místo neschopenky berou dovolenou. A ti, kdo si tu dovolenou brát nemusejí, jsou silně motivováni dávky zneužívat. Karenční tři dny jsou jedinou schůdnou cestou, jak aspoň omezit zneužívání peněz vybraných na nemocenské dani, která mírou solidarity připomíná spíše loupežné přepadení.
Pokud jde o to, že Marksová nezná jedinou ? rmu, kterou by ohrožovalo dramatické navýšení minimální mzdy z osmi na dvanáct tisíc, lze jí doporučit, nechť se dotáže u společnosti, která zajišťuje ostrahu ministerstva na základě zakázky vysoutěžené na nejnižší cenu s lidmi, kteří tu minimální mzdu skutečně dostávají. Firma v soutěži jistě s nějakým nárůstem nákladů kalkulovala, ale těžko započítala tak absurdní a nesmyslný skok, který jen převede spoustu lidí do šedé ekonomiky.
Stát pak už od nejméně kvalifikovaných lidí nedostane vůbec nic. Naopak jim bude vyplácet dávky a bude živit další kohorty úředníků, kteří budou muset s tou prací načerno bojovat. A šetřit se bude zase muset někde v sociální oblasti.
Je to stejné jako v případě likvidace hodně nedokonalého a hodně mírného druhého penzijního pilíře a tlaku na další a další valorizace a zavádění různých hodně drahých penzijních inovací. Znamená to, že dříve nebo později vzroste rozdíl mezi mzdou a penzí tak, že odchod do důchodu bude pro řadu lidí ze střední vrstvy sociální katastrofou. Neděláme si iluze, že paní ministryni a její levicové kolegy přesvědčíme. Nicméně je poněkud smutné, že tento jasný posun společnosti doleva nechává v klidu pravicovou opozici ve sněmovně a taková ODS řeší prkotiny, jako je zrušení silniční daně.
Karenční tři dny jsou jedinou schůdnou cestou, jak aspoň omezit zneužívání peněz vybraných na nemocenské dani, která mírou solidarity připomíná spíše loupežné přepadení.
O autorovi| PAVEL PĺRAL paralp@mf.cz
