Když jsem se se šéfredaktorem týdeníku EURO domlouval na svém nepravidelném seriálu postřehů zpoza Čínské zdi, věděl jsem, že moje první zpráva musí být o příjezdu.
Nepříliš snadné obstarávání vstupních víz v Praze může u nováčků navodit očekávání velkých dobrodružství, spojených s překračováním čínské železné opony. Kdo jezdil v devadesátých letech do Ruska, ví, o čem hovořím. Úřední dusno, které tehdejší Rusko dokázalo vytvořit kolem „nezvaného hosta“, bylo pověstné, několikahodinové čekání v různých místnostech a frontách, kterého se vám mohlo bez sebemenšího vysvětlení dostat, nebývalo výjimkou. Čína je navíc svou uzavřeností historicky pověstná, takže do letadla na své první cestě do Číny nastupujete s lehkým chvěním.
Jako nováčka v Číně vás může znervóznit trojice zlověstně vyhlížejících formulářů, které letušky rozdávají pasažérům v průběhu letu, zvláště pokud vaše oko padne nejprve na čínsky potištěnou stranu. Nervozita může ještě stoupnout, když se při vyplňování dotazníků dostanete přes obligátní nacionále k pasážím týkajícím se dotazů ohledně dovozu zakázaného zboží: telekomunikační techniky, vysílaček, rádií, zbraní, drog… Nakonec vás dorazí zdravotní formulář, který se vás mimo jiné dotazuje i na duševní poruchy a úplně dole má kolonku „tělesná teplota v době příjezdu – pro služební potřebu“. Ano, už je to tak, pomyslíte si. Po příjezdu mi budou měřit teplotu. S trochou námahy zaplašíte myšlenky na to, který tělní otvor k tomuto účelu příletový lékař zvolí, na pomoc si vezmete něco ostřejšího z palubního baru a možná začnete přemýšlet nad tím, co vás do té Číny vlastně žene a jestli nebylo nakonec lepší zůstat doma…
Bohužel musím zklamat ty, kteří očekávají v Pekingu něco a la videoklip k písni „Nikita“ Eltona Johna. Žádné závory, žádné střílny, žádný ostnatý drát, zpoza něhož přísně vyhlíží uniformovaná příslušnice ozbrojených sil se samopalem na krku. Peking „zklame“ naprosto standardním letištěm západního střihu, kde samonavigace nahání přibyvší cestující do širokých koridorů lemovaných obligátní reklamou na mobilní operátory a asociace platebních karet. Sice si oddychnete, ale v zápětí se dostaví zklamání. Až tohle budu vyprávět doma, okamžitě ztratím image neohroženého dobrodruha, kterou jsem tak lehce získal po tom, co se rozkřiklo, že jedu do Číny. V naději, že alespoň imigrační úředník bude dělat problémy, které pak dáte k lepšímu v golfovém klubu, hledáte tu „několikahodinovou frontu“, na kterou jste zvyklí ze všech exotických destinací (nejdelší ji podle mé zkušenosti mají na Mauriciu). A opět zklamání. Pekingská letištní fronta neexistuje.
Jakmile se zorientujete v tom, která přepážka je pro „domestic“ a která pro „foreigners“, je jen otázkou pár desítek vteřin, než se dostanete před úředníka v nažehlené uniformě, a ani si neuvědomíte, že je to asi ten, který by vám měl měřit teplotu. Během těch několika vteřin, které před ním strávíte a které on věnuje několikerému pohledu do pasu a na váš obličej, si žádného teploměru, pokud ho někde vůbec má, nestačíte ani všimnout. Pak už vás to žene dál, po jezdicích schodech dolů k výdeji zavazadel. Nevím, jak to dělají, ale zatím mne při cestě letištěm vždycky má zavazadla předběhla, a to přestože letištěm doslova proletím. Vždy na mne čekají, kroužíce na výdejové dráze.
Někde na cestě od zavazadel ven ještě odevzdáte zbylé dva formuláře (první si nechal imigrační úředník) a pak vás to vyhodí v příletové hale, kde jako kdekoli jinde čekají desítky řidičů s cedulemi na své pasažéry a tápající cestující jsou oslovováni volnými šoféry běžnou anglickou frází „Taxi, Sir?“. Peking je podle mé zkušenosti jedno z nejhladčeji fungujících letišť, pokud se týká rychlosti a plynulosti odbavování při příletu i odletu. Můj současný osobní rekord je 17 minut z letadla až k závoře, která vypouští taxi z areálu letiště. Vyzývám čtenáře týdeníku EURO, aby můj rekord překonali. Tento tajný závod bude možná jedinou náhradou za adrenalin, kterého se vám po příletu do Pekingu prostě jinak nedostane. Zkrátka a dobře, kdo chce v Číně dobrodružství, musí se ponořit hlouběji do nitra té země, na letišti ho nic zvláštního nepotká, pokud tento fakt sám o sobě není jaksi zvláštní…
Petr Pištělák – Divoký Drak
(Tohle jsem si zvolil jako své čínské jméno, a splnil jsem si tím dávný skautský sen získat dobrodružnější přezdívku než Pišta.)
Petr Pištělák pracuje jako Head of Marketing, Product & Communication v reprezentační kanceláři PPF v Číně.
