Penzijní systém
Penzijní systém spěje ke krizi mílovými kroky, mnohem rychleji, než kdokoli předpokládal. To není předpověď, ale realita opřená o čísla. Na důchodovém účtu státního rozpočtu se rok od roku skví vyšší schodek, výplata penzí polyká čtvrtinu všech výdajů státu.
Na podzim roku 1997 tehdejší zástupce země u Světové banky Miroslav Zámečník prorokoval: „Je to asi naposledy, co se bez hlubších sociálních reforem podařilo sestavit vyrovnaný rozpočet. Měl pravdu. Rozpočet na rok 1998 ministerstvo financí jako vyr ovnaný naplánovalo. Rok však skončil obrovským deficitem téměř třiceti miliard.
Aby měl stát peníze na výplatu penzí pro stále více důchodců, musel by se velmi zadlužit. Podle některých expertních odhadů by už v roce 2020 takový dluh přesáhl jeden bilion korun. To ví už i sociální demokraté, nebo alespoň kroužek zasvěcený ch. Dokládá to analýza ministerstva práce a sociálních věcí, kterou se týdeníku EURO podařilo získat, ještě než opustila resort a doputovala do vlády. Pokud se jí bude kabinet řídit, může ČSSD svým voličům pouze říci: Omlouváme se, naše předvol ební sociální sliby byly nereálné. Návrat původní věkové hranice pro odchod do důchodu? Zapomeňte. Relace důchodu a mzdy až na úrovni pětašedesáti procent? Zapomeňte. Větší výhody pro ženy odcházející na mateřskou dovolenou? Zapomeňte.
Navíc, bude to sociálnědemokratická vláda, která bude nucena občanům říci: Stát už si nemůže dovolit platit pojistné za studenty, vojáky základní služby a ženy na mateřské dovolené. Blahosklonnost končí, kasa je prázdná. A bude muset vysvětlit občanům, že pokud se o svůj důchod nebudou starat sami a dobrovolně si na penzi spořit, zhltnou ve stáří peníze svých dětí.
Tím, že dál odsunujeme skutečnou reformu penzijního systému, tedy přechod na třípilířový systém, jehož součástí by bylo povinné penzijní spoření, připravujeme se na dlouhou dobu o hlavní bonus, který z ní vyplývá. Tím je zdroj dlouhodobých úsp or obyvatelstva, tolik potřebný pro každou ekonomiku, pro tu naši obzvlášť. Jak známo z ekonomických pouček, čím vyšší je míra úspor obyvatelstva, tím větší je prostor pro investice, a tím více může následně ekonomika růst.
Vzestup sazeb penzijního pojištění, který nutně bude muset přijít, pokud nezačneme s radikální reformou a nadále se budeme spoléhat jen na financování důchodů z průběžného systému, s sebou naopak přinese vedlejší negativní efekty. Vy soké sazby nadměrně zdraží pracovní sílu, dál poroste nezaměstnanost a podíl šedé ekonomiky, protože lidé do ní budou utíkat před nadměrnými daněmi. Naopak fondový systém sníží neúnosnou solidaritu plátců s neplatiči. Kdo si totiž nenaspoří, ten mít nebude, a nikdo mu to nevynahradí přerozdělením.
Známá kulturní vložka pánů cimrmanologů o Jiříčkovi, který ještě nemá zuby, a při bližším zkoumání je zjištěno, že Jiříček už nemá zuby, bohužel asi platí i v případě naší ekonomiky a penzí. Zatímco počátkem devadesátých let jsme se mohli tvářit, že na diskuse o penzijní reformě je dost času, protože chystané ekonomické reformy v naší nové mladé ekonomice jistě dají prostor pro zahájení i penzijní reformy, v současné době je sice opět na diskuse asi dost času, ovšem proto, že v prostředí zubožené ekonomiky radikální reformu zahajovat nelze. Nejsou za prvé peníze a za druhé důvěra lidí.
Před devíti lety jsme si mohli říkat, že peníze na přechod z průběžného systému na povinně fondový můžeme zčásti zaplatit výnosy z privatizace. Dnes už těžko. Před osmi lety jsme si mohli plánovat, že přechodové náklady ut áhne zčásti i budoucí růst ekonomiky, dnes jsme v hlubokém propadu a před námi je vidina dlouholetých schodků rozpočtu sebevědomě útočících na maastrichtská kritéria. Před sedmi lety jsme začínali s fondy a lidé jim ještě věřili. Před všemi těmi lety jsme byli mladší a důchod byl dál.
Omezenost zdrojů, z nichž by bylo možné financovat přechod k novému systému kumulování peněz a výplaty penzí, podvazuje šanci na radikální změny. Zároveň potřebu těchto změn přímo vyvolává. Provést je znamená zvýšit d aňové zatížení obyvatel a ekonomiky a zvětšit státní dluh. Neprovést je potom znamená nerozložit tento dluh v čase a nachystat jej jako překvapení do budoucnosti.
Jedna cesta lepší než druhá. Současný socialismus připravuje šok, kapitalismus jej zvětšuje a odkrývá. Možná proto vznikla jako už tolikrát myšlenka kompromisu, tentokrát nikoliv socialismu, ale kapitalismu s lidskou tváří . Systému, který přenese větší část odpovědnosti za důchody na jednotlivce, ale na druhé straně jim nebude otevřeně zvyšovat daňové zatížení. Bude se prostě doufat, že tuto zodpovědnost přijmou. Chce to takové zvýhodnění připojištění a takovou moti vaci pozitivní i negativní k jeho využití, že si je většina lidí nakonec zavede. Až je bude mít třeba sedmdesát procent obyvatel, učiní se povinným.
Stále však bude hrozit nebezpečí pádu na jednu či druhou stranu. Do kapitalismu - lidé si nenaspoří a řada z nich skončí v chudobě, nebo socialismu - lidé si nenaspoří, a aby je v tom nenechal, zadluží se stát nebývalou měrou, p řípadně to vše profinancuje hyperinflací.
Žádná z úvah kudy dál, však nemůže zohlednit jedno riziko. Všechny prognózy dalšího vývoje počtu plátců do systému na straně jedné a důchodců na straně druhé vycházejí z modelu uzavřené společnosti. Nejde přitom o Ukrajince, Rusy, Čí ňany a Vietnamce, kteří k nám jezdí pracovat či „podnikat . Zatímco Evropa vymírá, jižní polokoule se nadále přelidňuje. A není vyloučeno, že se Evropa bude muset těmto lidem otevřít, pokud bude chtít předejít globálnímu konfliktu. Tím by mohlo naráz přibýt množství lidí výdělečně činných, anebo taky lidí pobírajících různé sociální dávky.
Ať již to dopadne jakkoliv, je to jen další důvod k tomu, aby se člověk o svůj budoucí důchod staral sám. A to i bez ohledu na budoucí kapitálovou výnosnost penzijních a jiných fondů.
