Kapitola CXVI
Co je na pováženou * Skrytý úpadek demokracie * Balík za hlas * Myslí to Surňak s Klausem upřímně?
Co je na pováženou
„Je na pováženou, když dva občany, kteří nejsou trestně stíháni, ničeho špatného se nedopustili a nikdo jim nic špatného nedokázal, sledují na schůzce tajné služby, nebo co,“ řekl podle MF Dnes prezidentův kancléř Jiří Weigl v reakci na to, že byla zveřejněna nahrávka jeho schůzky s kontroverzním lobbistou Miroslavem Šloufem v hotelu Savoy.
Na pováženou však je, když člověk na takovémto postu nezná zákony ani smysl existence a působnost některých státních orgánů. Dozvěděl by se z nich totiž, že zpravodajské služby nejsou orgány činnými v trestním řízení. To bývalo, jestli tedy zrovna po tomto se panu kancléři stýská. Tyto služby pracují takzvaně „v předpolí“ trestněprávních orgánů a jejich cílem je potvrdit nebo vyvrátit informace v oblasti zákonem vymezené působnosti. A ani v případě potvrzení některých informací nemusí jejich činnost nutně vyústit do trestního stíhání. Celý systém je takto nastaven proto, aby se stát mohl chránit před piklemi a dalšími nepěknostmi právě i od lidí, kteří se (ještě) ničeho nedopustili nebo jim (ještě) nic nebylo dokázáno.
Skrytý úpadek demokracie
Ministr zahraničí kníže Karel Schwarzenberg boří mýtus tradičně předpokládaných všeobecných kvalit aristokracie a současně rozptyluje naděje mnohými do něj vkládané. Nejprve je vyšponoval do neobvyklého lesku svým prohlášením, že v případě návratu Jiřího Čunka do vlády na protest rezignuje. Pak však jeho stanoviska a prohlášení přestala mít ostré kontury a jasný význam. Jako by pomalu couval a šátral, kde jsou zadní vrátka. Při prezidentské volbě prospal skoro celou dobu mezi hlasováním - a ani mu to viditelně nevadilo, neboť, jak se vyjádřil, stejně nic neslyšel - a když, tak nerozuměl. Pak procitl a začal zmateně naznačovat možnou změnu svého hlasu v prezidentské volbě. Tak tvrdě předtím spal. Pak se zřejmě probral úplně a hlas nezměnil. Nyní prý jedná s Čunkem o kompromisu, jak by mohli oba současně být i nebýt ve vládě, což jest sisyfovská práce.
Jediným řešením asi bude, aby - když už - se Čunek do vlády vrátí, aby tak učinil potichu, aby Schwarzenberga nevzbudil. Čunek se navíc a na oplátku zaváže, že když se Schwarzenberg vzbudí, tak on bude duchem mimo. Být totálně mimo mísu pro něj není velký problém. Tak budou ve vládě objektivně (fyzicky) přítomni oba, subjektivně (duchem) pak vždy jen jeden. Nikdo je nebude moci napadnout, že spolu vládnou, slib bude dodržen a koalice zůstane pevná a soudržná až na věky, amen.
Schwarzenbergovi vlastně nikdo šloufíčka nevyčítá, ostatně dal si ho i Weigl, ale měl by si to lépe načasovat. Na Hradě měl bdít, a ohledně uznání Kosova radši dát zimní spánek! I doktor Vondra to doporučil. Takže radši dobrou, pane ministře!
Balík za hlas
Tak podle některých expertů, kteří jsou zastánci tajné volby, byla veřejná hlasování o prezidentovi republiky „brutálně prokorupční“. Z jejich blízkosti vítězné straně lze usoudit, že o tom musejí něco vědět, že jen tak nežvaní do větru!
Porovnáme-li hypotetické náklady na jeden koupený hlas v tajné volbě s eventuálními brutálními náklady na jeden koupený hlas ve volbě veřejné, musíme jim dát asi za pravdu! Je zřejmé, že se takové transakce moc nedařily, volilo se opakovaně a stále nic - ceny tedy (hypoteticky) musely astronomicky vzrůstat! Uplatit někoho jednorázově, aby potajmu udělal něco, co by normálně neudělal, je možná běžné a cenově standardní. Ale koupit si něčí hlas ve veřejné volbě, což poznamená celou politickou kariéru, to už by musel být balík! Není divu, že i vlastní řady byly utužovány ve svém neměnném rozhodnutí různými obálkami, tentokrát „protikorupčními“.
Kulka, střelný prach či hilzna jsou dobré mnemotechnické pomůcky proti tomu, aby kdokoliv byť jen začal přemýšlet o změně svého hlasu (na sklerózu to však nepůsobí, senátor Liška byl stále pro Havla). Výhrůžné obálky totiž nelze interpretovat pouze ve smyslu „odplaty za provedenou volbu“, ale stejně dobře jako ilustraci toho, co by mohlo nastat, kdyby adresát změnil své přesvědčení. Protože kdyby se začaly drolit vlastní řady, to by se pak jeden při nákupu konkurenčních hlasů nedoplatil! Byť by šlo o peníze ze státního rozpočtu, určené tak jako tak pro místní rozvoj - shodou neuvěřitelných okolností těch lokalit, odkud pocházejí uvědoměle hlasující členové Parlamentu. Protikorupční policie bude mít zřejmě dost podnětů k šetření. A navíc celý ten spektákl byl jedním živoucím a nezapomenutelným argumentem pro majetková přiznání členů parlamentu!
Myslí to Surňak s Klausem upřímně?
Noční valentýnská schůzka Václava Klause s lobbistou Andrejem Surňakem, na kterou prezident přijel kolem čtvrt na jedenáct v červeném BMW bez majáku, se uskutečnila v hotelu Holiday Inn v Praze na Vyšehradě a trvala zhruba hodinu. O co šlo? O jakou neodkladnou a extrémně důležitou záležitost, která donutila prezidenta republiky ponížit se tak, že se pozdě večer sebral a osobně zajel za lobbistou do hotelu? To se veřejnost nikdy nedozví.
Když se Miroslav Šlouf sejde s hradním úředníkem Jiřím Wieglem, spustí hlídací psi demokracie hysterický řev, až jim sliny z huby odkapávají. Když ale přijede prezident v předvečer volby luxusním červeným autíčkem do Holiday Inn a setká se tam se Surňakem, psi sklapnou, zalezou do boudy a z události zůstane jen malý mediální pšouk, který propluje jako nenápadná zpráva, letmý dotaz na důvod setkání a kraulík volebním vysíláním České televize. Že by společnost Crane Consulting, kterou Surňak vlastní, měla česká média od ČTK až po aktuálně.cz stále pod jistou kontrolou?
Přitom rozdíl mezi oběma schůzkami je zcela nesrovnatelný. Šlouf bude i nadále součástí silných figur na české vlivové šachovnici. Surňak, kterému říkat lobbista je spíše eufemismus, naopak dlouhá léta touží zaujmout roli nejsilnějšího hráče, který s figurkami rozehrává dost zajímavé partie. Tu nějakou figuru vytěží a obětuje, tu s jinou zaútočí. Jeho nejznámějším koněm byl především Standa Gross.
Nanicovatého sociálnědemokratického eléva si možná vyhlédl jako budoucí mocenskou akvizici ještě v dobách, kdy ňouma Standa v Parlamentu zoufale natahoval krk za zády mediálně slavnějších spolustraníků, aby se dostal do hledáčku kamer. Jenže novináři ho dlouho ignorovali, a tak Standa smutně pojídal levný poslanecký guláš, až si ho všimli dva lidé. Mladá svobodná číšnice a lobbista. Oba znamenali zásadní změnu v jeho umolousané životní kariéře, oba ale ho časem přivedli skoro na pokraj zkázy.
Číšnice si Standu vzala za muže a zatoužila po blahobytném životě. I díky Surňakovi se z něj stala politická hvězda první velikosti nejdříve na vnitru, pak ve vládě. V této době se bez Surňakova vědomí nic strategického v této zemi snad nedalo rozhodnout. Zdálo se, že bude šedou eminencí země.
Jenže pak přišla chybička ve volební kampani sociální demokracie, a její slogan „Myslím to upřímně“ znásobený chybičkami s kauzou kolem bytu a s kamarádstvím manželky s poněkud světskou paní Barkovou. Standa i se Surňakem uklouzli po banánové slupce karikatur na Grossovu kampaň a zcela nenápadné zprávičky o podivných okolnostech kolem premiérova bytu. Pád to byl ohromný a z různých důvodů si oddechla spousta lidí.
Po příchodu Jiřího Paroubka do Lidového domu se Surňak se sociální demokracií rozešel. Důvody známy nejsou. Možná že mu strana nezaplatila, co slíbila, možná že používali jeho know-how bez honoráře, takže není divu, že se vydal jiným směrem.
Surňak je lobbista, který má pověst, že nerad jedná s někým, kdo se ještě musí toho rozhodujícího člověka zeptat. Vždy si dokázal vydupat, že informaci předá jen tomu nejvyššímu. Ať šlo o Grosse, Klause či o byznysmeny. Tím se šetří čas i náklady. Surňak je jednoduše efektivní.
Svého času prý zasekl drápek také v první volbě prezidenta, kdy měl jako Grossova spojka dopomoci Klausovi k vítězství. Od té doby mu asi směl kdykoliv zavolat. A zavolal. Právě v předvečer druhé volby. Nevěřil snad Klaus vyjednávačům ODS? Možná by vyhrál tak jako tak, i bez Andreje Surňaka. Lobbista ale dosáhl svého. Opět se objevil v pravý čas na - alespoň pro Václava Klause - blbém místě.
O čem si asi povídali? Když se Klause šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský zeptal, zda mu Surňak pomáhal přesvědčit onoho poslance ČSSD, aby mu dal hlas, prezident odpověděl: „Naše debata byla na daleko abstraktnější úrovni. (…) Jde o informace. Přemýšlíte, hledáte. Například o tom, jestli má být tajná, nebo veřejná volba, a děláte si z toho svůj názor.“ Prezident také tvrdí, že se s ním radil, co má dát do projevu, ale Surňakovy rady prý nevyužil. Že by šlo skutečně jen o projev? Surňak svoje nápady přece mohl poslat mailem či zavolat na mobilní telefon! Možná, že se sešli kvůli nějaké nadaci pro nemocné děti, jen o tom nechtějí veřejně hovořit.
Co asi tak mohl Surňak nabídnout? Virtuálně cokoliv, respektive kohokoliv z volitelů ČSSD. Prakticky téměř nic. Podle dostupných informací neměl k téhle šachové partii ničí mandát. ODS z toho setkání asi radost nemá, prezident by ji také neměl mít. Zbytečně naletěl. Veřejnost může doufat jen v to, že na vše, co se v hotelu Holiday Inn mezi Klausem a Surňakem našeptalo, oba rychle zapomenou.
