euroglosa
Byl to týden důležitých zpráv a událostí. Tedy hlavně pro ty, kteří sní o ještě propojenější Evropě a přetrvávající krize eurozóny se v jejich očích stala sice pomalým, ale praktickým autíčkem k jejímu dosažení.
Za prvé dal německý ústavní soud ve středu podmíněné ano stálému záchrannému fondu pro eurozónu ve výši 700 miliard eur. Padla tak překážka jeho uvedení v život. Euro začalo posilovat, trhy růst a německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že „je to dobrý den pro Evropu“.
Evropská centrální banka navíc získala souhlas Berlína nakupovat nelimitované množství dluhopisů zemí nacházejících se v ekonomických potížích. Portugalsko pak více času plnit tvrdé podmínky v podobě škrtů a nepříjemných reforem.
A o řeckém odchodu z eurozóny se už nemluví tak často, i když trojka věřitelů rozhodne o uvolnění dalších milionů až koncem měsíce.
Dalším testem byly volby v Nizozemsku coby lakmusový papírek pro celou eurozónu. Navzdory obavám nizozemští občané nezvolili v parlamentních volbách minulou středu euroskeptické strany propagující vystoupení země z unie. Při této příležitosti je ovšem třeba připomenout, že vítězná Lidová strana pro svobodu a demokracii premiéra Marka Rutteho dala před volbami jasně najevo, že z kapes nizozemských daňových poplatníků už žádné peníze do Řecka nepůjdou. A tím zřejmě vzala vítr z plachet Geertu Wildersovi.
Unijní federalisté se spokojeně usmívali, když poslouchali slova o vzniku „federace národních států v Evropě“ z úst předsedy Evropské komise Josého Barrosa. Něco takového by bylo ještě před několika lety vnímáno jako čiré bláznovství. Od Barrosa se sice očekávalo, že předloží návrh na takzvanou bankovní unii, v jejímž rámci by jeden regulátor dohlížel na evropské banky, on šel ale mnohem dál.
Pouhá slova o federativní Evropě pronesená před europoslanci jsou snadno vyslovitelná. Zda jsou realistická, je věc druhá. Barroso mluví o změně smluv, na jejichž základě unie funguje, počínaje rokem 2014. Něco takového nebylo nikdy nic jednoduchého a naopak roky hádek a smlouvání kompromisu Evropskou unii spíše rozkližovaly. Stačí si vzpomenout na dnes polozapomenutou euroústavu. Ani tisíce oslavných projevů a článků na její adresu jí nepomohly. Lidé euroústavu v referendech ve Francii a Nizozemsku hodili politikům na hlavu.
Přesdvěčit v dnešní době skepse, že lidé potřebují „více Evropy“, bude těžší než kdykoli jindy.
V Bruselu u mnohých přirozeně převládá romantické pohnutí, že mnohé pozitivní aspekty unie lidé pochopí a státy se tváří v tvář krizi více semknou. Výsledkem může být pravý opak, a to už nyní čím dál zřetelnější několikarychlostní Evropa.
Na první pohled se může zdát, že se rozbouřené vody díky událostem minulého týdne uklidnily. Ale takové pocity se politici snažili v posledních měsících více či méně úspěšně vyvolat už mnohokrát. Krize je vždy usvědčila ze lži.
O autorovi| Johanna Grohová, spolupracovnice redakce, Brusel
