Nikoli neobvyklý problém v italských poměrech trápí v posledních dnech Řím zavalený neodvezenými odpadky. Skutečnost, že země, která má trable s domovním odpadem, platí stejnou měnou jako vypucované Německo či Rakousko, trápí jen hnidopichy vrtající se v teoriích optimálních měnových zón.
A aktuální rozdělení křesel ve vedení klíčových institucí Evropské unie má garantovat, že to tak vydrží co nejdéle. Macronova mise, jejímž cílem bylo zabránit jakémukoli pokusu o úpravu evropského kurzu, byla splněna.
Přestože pozornost médií i veřejnosti se zaměřovala na volbu nové předsedkyně Evropské komise, o mnoho víc šlo při obsazování křesla guvernéra Evropské centrální banky (ECB). To na podzim uvolní Ital Mario Draghi, který aktuálně vede ECB tváří v tvář zpomalování evropské ekonomiky zpět k silným měnovým stimulacím.
Stěhování Christiny Lagardeové do Frankfurtu nad Mohanem je garancí, že tato politika bude pokračovat. A to s výrazným politickým podtextem posíleným navíc ženským elementem.
Francie považuje ECB už od jejího založení v roce 1999 za své dominium, jímž vyrovnává ekonomickou převahu Německa. Když byl prvním guvernérem zvolen Holanďan Wim Duisenberg, zastánce nízké inflace a střídmé měnové politiky, bylo to s dohodou, že si osmiletý mandát rozdělí s Francouzem Jeanem-Claudem Trichetem. Duisenberg po půlce mandátu odstoupil, ale Trichet si v rozporu s původní dohodou odsloužil celých svých osm let a v roce 2011 předával otěže Draghimu.
To vrcholila dluhová krize jižního křídla eurozóny a Itálie byla největší hrozbou pro společnou měnu. Volba tak byla logicky silně politická a nutno říci, že Draghi zadání splnil. Vyvolal ale silnou nespokojenost u německých ekonomů i u Bundesbanky, která extrémně uvolněnou měnovou politiku ECB považovala za hrozbu pro stabilitu německé ekonomiky a vidí ji tak dodnes.
Ilona Švihlíková: Proč Němcům vadí nominace Christine Lagardeové do čela ECB
Představa, že by se po Draghim stal hlavou ECB Jens Weidmann, guvernér Bundesbanky a ostrý kritik všech těch nestandardních operací, budila všude na jih od Alp a na západ od Rýna hrůzu takovou, jako by se blížily Tamerlánovy hordy. Skutečnost, že jde o jednoho z nejrespektovanějších centrálních bankéřů současného světa, mu v kandidatuře nemohla pomoci.
Angela Merkelová, která je po většinu své kancléřské kariéry ve vleku asertivní evropské politiky francouzských prezidentů (více či méně stižených napoleonským viděním Evropy), ani nezkusila seriózně projednávat jeho kandidaturu a evidentně ji vyhandlovala za post šéfky Evropské komise, což zřejmě považuje za dostatečné.
Pomalé loučení s eurem: v Itálii sílí myšlenka alternativní měny
Ale to je jen první maličký krůček vstříc francouzské podobě Evropské unie. Christine Lagardeové bývá vytýkáno, že není vzdělaná ekonomka a nemá vůbec žádné zkušenosti s měnovou politikou. I Pro ty, kteří ji prosadili, tedy především pro Macrona, je to spíše výhoda než problém. On totiž v čele ECB potřebuje politika schopného dělat politické obchody.
Současné vedení centrální banky s vysokou pravděpodobností opět uvolní politiku. Posune základní sazbu ještě kousek do minusu a spekuluje se, že ještě před Draghiho koncem budou obnoveny odkupy aktiv, které byly ukončeny na konci minulého roku a s jejichž pomocí ECB pumpuje do ekonomik eurozóny natištěné peníze. Francouzská šéfka ECB kurz nepochybně nezmění, spíše ještě přitvrdí.
Nakolik to pomůže stimulaci povadající ekonomiky, je otázkou. Každopádně se v Německu obnoví kritika této politiky, a především se začne opět mluvit o evropském fiskálu, o němž Němci nechtějí ani slyšet. Ale nebudou mít nejspíš moc na vybranou. Za měnovou politiku bližší německým ekonomickým poměrům budou muset zaplatit. Nejprve nejspíš nějakým fondem, naplněným ze solidárně ručených dluhopisů, a pak se bude postupovat k nějaké formě rozpočtu eurozóny.
Bez toho je nějaká fiskální stimulace v nastupující fázi hospodářského cyklu nemyslitelná v celé jižní zóně Evropy, včetně Francie, která se minulý týden stala největším evropským dlužníkem v absolutních číslech. Na takový handl je lepší než bankéře nasadit politika, nebo ještě lépe političku, protože elegantní dámě se obvykle špatně říká ne. Pro tuto hru má Christine Lagardeová všechny předpoklady a Emmanuel Macron si může odškrtnout splněný úkol.
Dále čtěte:
Komentář: Pod hladinou
Česká ekonomika se začíná přehřívat, v žebříčku stability se propadla o tři místa
Ilona Švihlíková: Čeho se bojí Německo a proč by nás to mělo zajímat
