Mobily do deseti let překonají počet klasických linek
Zájem o mobilní telefony se dá bez nadsázky nazvat revolucí. Od roku 1990, kdy na celém světě vlastnilo mobil jedenáct milionů lidí, překročil vloni počet uživatelů mobilní sítě už 300 milionů. Do konce tisíciletí se jejich počet přehoupne přes půl miliardy. To už je téměř třetina majitelů všech telefonů (tedy polovina pevných linek). Množství mobilů by mělo přesáhnout počet klasických telefonních linek v průběhu prvních deseti let příštího století. Vyplývá to z analýzy specializované agen tury OSN Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), zveřejněné minulý týden před zahájením ženevského telekomunikačního veletrhu Telecom99.
Mobilní trh se vykazuje třemi klíčovými momenty. Jednak se v mnoha zemích stal prvním segmentem telekomunikačního trhu, který byl otevřen soukromé konkurenci. Jednak jsou to mladé soukromé společnosti a většinou je živí silný strategický partn er. Matrice - konkurenční trhy, soukromé firmy a zahraniční investice - vytvořila prostředí stimulující rychlý růst. Byl podpořen ještě dynamickou poptávkou, rozvojem technologií a jejich kombinací s marketingem.
Rozšíření mobilních telefonů napomohla slabá regulace. Mobilní operátoři jsou omezováni co do služeb nebo cen v necelé polovině ze dvou stovek zemí. Zkušenost s regulací pevných sítí vedla k tomu, že kontrola byla chápána jako brzda inova ce a růstu. V době, do níž spadají kořeny mobilního boomu, byla zmíněná idea natolik rozšířená, že o legislativních okleštěních se téměř nemluvilo. Tím se vysvětluje, proč je mobilní telefonie definována jako služba s přidanou hodnoto u. Touto definicí se na ni nevztahují regulace základních telefonních služeb.
Zaplať a vstup. Minimální předpisy jsou nutné proto, aby zajistily samotné fungování služeb a zamezily narušení přidělené frekvence. Dříve je suplovalo omezení počtu operátorů. Vedle toho jsou hlavní překážkou vstupní náklady. Nový mobilní operátor totiž musí buď nákladně vybudovat sítě, anebo využít stávajících, což se promítne v ceně licence, kterou zpravidla uděluje stát, potažmo ministerstvo spojů a telekomunikací. Pro vysoké bariéry vstupu tak trh mobilní telefonie nemůže nikdy sloužit jako didaktický příklad dokonale konkurenčního trhu. Nemluvě o oblastech, v nichž má operátor monopol. V takovém případě je státní regulace nutností. Monopolem je však ovládáno pouhé procento zemí.
Ale jak poznat, kolika operátorům dát na jednom trhu licenci? Je cítit rozdíl mezi přítomností dvou a tří operátorů? Vezměme příklad Británie: počet uživatelů mobilů na tamním trhu se začal zvyšovat od chvíle, kdy se trh se dvěma operátory rozrostl o další dva. Až dosud jasné. Britský regulační úřad však nemůže pochopit, jak je možné, že i se čtyřmi mobilními operátory jsou ceny britských bezdrátových hovorů stále dražší než v blízkých severských zemích, které mají méně operátorů? P odobných rozporných případů, z nichž nelze vysledovat logiku, by se dalo najít více, podotýká se ve studii.
Proto je těžké najít jednoduchou odpověď na to, kolik licencí prodat. Asi nejlepším řešením pro národní regulační orgány (v ČR je to Český telekomunikační úřad) je poskytnout licenci co největšímu počtu provozovatelů a rozhodnutí o tom, kdo pa dne a kdo přežije, nechat na trhu. Horní hranice počtu operátorů je přitom dána omezeným počtem volných frekvencí.
Kambodžský efekt. Mobilní revoluce, o které je řeč, se týká stejně rozvinutých i rozvojových zemí. Jinak by totiž nebylo možné, aby v tabulce procentuálního podílu mobilních telefonů na pevné linky vítězila Kambodža následovaná Finskem. Ka mbodža s 10,3 milionu obyvatel je přitom nejchudší zemí jihovýchodní Asie s převažujícím zemědělstvím. Kambodžský hrubý domácí produkt na obyvatele v roce 1997 činil 300 dolarů. Finsko je naopak vyspělá průmyslová země s 5,1 milionu o byvatel a s HDP na obyvatele (1997) ve výši 24 tisíc dolarů. Různorodější země by jeden těžko hledal, přesto mají společnou převahu mobilních telefonů nad pevnými linkami. V Kambodži se přitom první mobil objevil v roce 1992 a hned za rok počet majitelů mobilu porazil počet majitelů pevného telefonu. Pro vysvětlení ale nemusíme chodit daleko.
Zatímco v rozvinutých zemích slouží mobilní telefony jako služba doplňující pevné linky, v rozvojových oblastech léčí nemoc zvanou nedostatek telefonů. A ten Kambodžu sužovanou po dvacet let válkou skutečně trápil. Přesto se hypotéza o tom, že rozvojové země mohou bezdrátovou cestou jednodušeji získat telekomunikační napojení, dosud nepotvrdila. Vždyť jen jeden uživatel z pěti je z rozvojové země a čtyři největší sítě v rozvíjejících se zemích (Čína, Brazílie, Korea a Turecko) pokrývají dvanáct procent trhu. Ostatní dosud nerozvinut é země přispívají do světového koláče devíti procenty uživatelů. A v mnoha zemích tyto služby dosud neexistují.
Konec elitářství. Ale i Finsko, které nepatří mezi nejbohatší, překvapuje. Částečně se dá tento úspěch vysvětlit tradiční náklonností Finů k technickým novinkám, uvádí analýza telekomunikační unie. Největším trhem jsou však tradičně Spojené stá ty se 70 miliony uživatelů, za ně se řadí Japonsko. Zatímco ještě v 80. letech mohl být mobil symbolem bohatství, dnes už je široce dostupný. Ceny telefonních přístrojů spadly spolu s rozšířením trhu, díky kterému mohou firmy využít výnosů z rozsahu, uplatnit nové technologie a v mnoh a případech dotovat cenu přístroje. Výsledkem je, že stále více roste počet majitelů mobilu a jejich faktury jsou stále nižší.
Velký úspěch má také předplacená karta. Je až překvapující, že tak dlouho trvalo, než s ní mobilní operátoři vyrazili do obchodů. Předplatné je přece výhodné pro obě strany. Operátor získá peníze dopředu, sníží tím riziko spojené s úvěrem a hledání abonenta ho moc nestojí. Spokojený je i majitel mobilu, který může kontrolovat své telefonní výdaje a udržet si anonymitu. Kouzlo předplatného je hlavním důvodem toho, proč mobil dobyl svět masové spotřeby. Vloni si předplacenou kart u koupilo 40 milionů lidí. Dotované telefony s předplacenou kartou jsou elegantně zabaleny a prodávány v supermarketech vedle pracích prášků, nealkoholických nápojů nebo pečiva. Možná se brzy dočkáme levných mobilů na jedno použití.
Stále je však levnější telefonovat z pevné linky, tvrdí telekomunikační unie. Jak tedy vysvětlit, proč tolik lidí volá z mobilu, i když sedí doma u svého psacího stolu? Důležité je, kam a na jakou linku zrovna volají. Je velký r ozdíl v ceně telefonovat z pevného na mobilní a naopak a mezi stejným druhem navzájem. Mobilní operátoři mají tudíž dvojí konkurenci. Přímou - pokud jde o dalšího provozovatele mobilní sítě na stejném trhu, a nepřímutou jsou pevné sítě. Cena je určující. Průměrná cena minu ty mobilního hovoru v zemích OECD se z 56 centů z roku 1989 za deset let snížila pod 40 centů za minutu, to je ročně o zhruba čtyři procenta. V průměru však zůstává prakticky čtyřikrát vyšší než průměrné minutové volání z do mácího telefonu, dodává studie.
Důvodů je hned několik. Zatímco v 80. letech držela tarify mobilních hovorů na vysoké úrovni omezená nabídka, v 90. letech tam mohly zůstat díky obrovské poptávce a širokému trhu. Nyní se ceny dostávají na přetřes s tím, jak roste počet mobilních operátorů a násobí se předplatitelské služby pro okrajové zájemce. Čeká se, že spolu s dalším rozšířením trhu se ceny sníží. Čím dál více hovorů se uskutečňuje na mobilních sítích a původní vysoké investice se operátorům už brzy vrátí.
Budoucnost je jasná. Zatímco vloni dosáhly příjmy z mobilních služeb 155 miliard dolarů, v roce 2004 by se měly přehoupnout přes sumu obratu z pevných sítí, které už třetím rokem klesají. Otazník proto nevisí nad tím, jestli obrat mobilních provozovatelů překoná obrat generovaný pevnými telefonními službami, ale kdy to bude.
