Ústavní soud v Brně dal 11. ledna 2000 za pravdu České straně sociálně demokratické a přiřkl jí - zřejmě s konečnou platností - Lidový dům v pražské Hybernské ulici. Je to už podruhé v historii, co sociální demokracie musela žádat soud o uznání vlastnických práv k tomuto objektu. Prvý případ byl odstartován 8. října 1920, kdy ve jménu vydavatele Práva lidu Antonína Němce vznesl advokát Alfréd Meissner u Okresního soudu pro Dolní Nové Město v Praze žalobu vůči sociálnědemokratické levici pro rušení pokojné držby redakce a inventáře Práva lidu, přičemž vycházel ze skutečnosti, že Právo lidu, byť ústřední orgán sociálnědemokratické strany, je vedeno na jména určitých osob.
V květnu 1907 byl pro dělnický dům vyhlédnut vhodný objekt - dům číslo popisné 1033 v Hybernské ulici v Praze II., aristokratický palác Kinských s velkou zahradou (6136 metrů čtverečních). Jeho kupní cena byla 1 091 084 K. Aby se koupě vů bec uskutečnila, bylo nutno kromě poplatků zaplatit první rok 50 000 až 80 000 K, po další roky pak 150 000 K. Pro uzavření kupní smlouvy vzniklo stavební a tiskové družstvo.
Dne 31. října 1907 pak „Tiskové a stavební družstvo dělnické zmíněný objekt zakoupilo. Na jednotlivých upsaných podílech po 200 K družstvo získalo celkem 130 000 K, deník Právo lidu upsal 50 tisíc K a další obnosy přicházely od jednotlivců i odborových svazů. Protože se nenaplnilo původní očekávání ziskovosti Práva lidu, hledala strana řešení ekonomických problémů v jiné organizační struktuře. Tou se nakonec stala komanditní společnost, která byla přímo odpovědná straně. Ta byla ustavena dne 21. prosince 1910 a obhospodařovala Lidový dům po období první republiky.
Po zkušenostech z roku 1920 a s ohledem na politické události roku 1938 přikročilo vedení strany k hledání jiné formy podniku, která by spolehlivěji zajistila Lidový dům jako majetek strany. Bylo rozhodnuto založit akciovou společnost „Cí l (původní návrh zněl „Kmen ). Tato změna byla povolena až dne 21. února 1939. Už 24. února 1939 se konala ustavující valná hromada společnosti.
Nový boj o Lidový dům vypukl v říjnu 1993, kdy ministerstvo financí vedené členem ODS Ivanem Kočárníkem podalo na Lidový dům určovací žalobu, která měla zjistit skutečného vlastníka areálu. Podstata sporu a následně i námět pro soudn í jednání spočívaly v řešení otázky, zda Československá strana sociálně demokratická (a dnes na ni navazující Česká strana sociálně demokratická) na přelomu roku 1989 a 1990 vznikla, nebo byla obnovena, a zda tedy představuje nový politick ý subjekt na československé politické scéně (vždyť přece nebyla součástí Národní fronty), nebo je dědičkou předválečné - dle jedněch - či poválečné - dle druhých - sociálnědemokratické strany. Příčinou sledovaného sporu byla skutečnost, že komunistická s trana převedla v březnu roku 1990 pět objektů areálu Lidového domu hospodářskou smlouvou na obnovenou sociální demokracii, a tato strana je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí. V této souvislosti se vnucuje idea, zda vedení k omunistické strany se tehdy neřídilo logickou myšlenkou: Lidový dům jsme získali díky slučovacímu sjezdu v červnu 1948, proč bychom se na nedávný vznik sociální demokracie nemohli dívat jako na sjezd rozlučovací?
Hovořilo se o návaznosti na poválečnou sociální demokracii s přihlédnutím k činnosti exilové sociální demokracie, působící po celou dobu mezi lety 1948 a 1989. Zapomnělo se však ještě na jednu větev sociální demokracie; na tu, která zde působila po roce 1948 mimo oficiální politickou scénu. Činnost těchto sociálních demokratů skončila většinou v květnu roku 1954, kdy stovky členů strany, převážně ze sociální demokracie vyloučených už během března a dubna 1948, byly pozatýkány, a následně proběhla řada neveřejných politických procesů. V tom pražském byly rozsudky vyneseny 28. října 1954; 5. listopadu pak Rudé právo přineslo zprávu pod titulkem „Proces s ve- lezrádnými agenty buržoasie . Zpráva začínala, jak bylo v té době zvykem: „V minulých dnech se konal před senátem Nej- vyššího soudu v Praze proces s členy protistátní a špionážní organizace ve službách západních imperialistů, kterou tvořili pravicoví sociální demokraté. Gene- rální prokurátor žaloval pro trestný čin velezrady a vyzvědačství Vladimíra Görnera, Václava Koubka, Zdeňka Kreidla, JUDr. Ladislava Pičmana, JUDr. Františka Tržického a další. Proces před Nejvyšším soudem odhalil, že tito staří zaprodanci burž oasie vytvářeli na území Československa ilegální, protistátní organisaci. Nejvyšší soud odsoudil obviněné Görnera, Koubka a Kreidla k trestu odnětí svobody na doživotí, Pičmana a Tržického k trestu odnětí svobody na 25 let.
Zatímco řada politických procesů z padesátých let se stala námětem pro bádání historiků i předmětem zájmu sdělovacích prostředků, procesy, v nichž figurovali sociální demokraté, jako by i dnes byly obestřeny jakousi mlhou a zásadním nezájmem. I tato skutečnost zřejmě vedla - a stále ještě vede - řadu komentátorů k posuzování sociální demokracie jako strany, „s kterou si není radno nic začínat .
