Šéf bankovního dohledu nechce probírat spis po spisu
Pavel Racocha (38) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Ve druhé polovině osmdesátych let pracoval v bytovém družstevnictví a v roce 1991 nastoupil do bankovního dohledu Státní banky československé, v níž se propracoval od funkce specialisty až na pozici náměstka ředitele. Absolvoval řadu zahraničních stáží a v letech 1996 až 1997 pracoval jako konzultant Světové banky ve Washingtonu. Od června 1998 byl ředitelem sekce bankovního dohledu České národní banky. Od února 1999 je vrchním ředitelem a členem bankovní rady. Je členem Basilejského výboru pro bankovní dohled při BIS.Banky samy přiznávají, že zastavené nemovitosti jsou fakticky bezcenné
EURO: Zasahuje bankovní dohled včas, nebo s určitým zpožděním? RACOCHA: Zda dohled zasahuje včas, to souvisí s tím, kdy identifikuje problém. Většinu informací získáváme z takzvaného dohledu na dálku. Tedy z dat, která nám banky posílají jednou měsíčně. Přicházejí s určitým zpožděním a bankovní dohled potřebuje čas, aby je analyzoval. Podstatné je, že za kvalitu a správnost těchto informací odpovídá banka. To, co její úředníci nechtějí sdělit, bankovní dohled v tomto případě neví. Druhým kanálem, kterým získává bankovní dohled informace, jsou výsledky auditů v bankách. A třetím zdrojem informací je to, co zjistíme sami při dohlídce na místě. Naše kapacita nám však neumožňuje navštěvovat každou banku příliš často. Potom se zkoumají transakce několik let zpětně. K tomu, abychom získali informaci včas, se tento zdroj nedá použít. V určitých případech, jako je třeba B.C.L., provádíme mimořádné kontroly. Čtvrtým zdrojem informací jsou hlášení od ostatních regulátorů, jako je třeba Komise pro cenné papíry, ale i třeba zprávy v tisku. Tím, kdo by měl odhalit, že je v bance něco v nepořádku, je však především banka sama. Stále se potýkáme s tím, že vnitřní kontrolní systémy bank nefungují tak, jak by měly. Přitom vnitřní auditor banky by měl být tím, kdo první upozorní na možné problémy. Členové představenstva a dozorčí rady bank, jak vidíme na příkladech z nedávné doby, většinou necítí odpovědnost za hospodářský vývoj banky, což je zásadní problém.
EURO: O problémech mnoha bank se hovořilo dlouho před zásahem bankovního dohledu. Veřejně byly známy operace některých bank, které měly s obezřetným podnikáním málo společného. RACOCHA: Každý mocenský zásah do podnikání privátních subjektů může vycházet až z objektivních zjištění. Celá řada informací, o nichž jste hovořil, jsou právně nepotvrzené spekulace. Mohou být pravdivé, ale my nemůžeme na základě například novinových článků podnikat razantní opatření. Je třeba mít na vědomí, že většina nápravných opatření podléhá správnímu řízení, a bankovní dohled proto musí mít průkazná a zdokumentovaná zjištění pro jejich uplatnění. Navíc řada opatření, ke kterým sáhneme, může pouze vyžádat odstranění nedostatků. Zjednání nápravy je potom věcí banky. V mnoha případech můžeme dokladovat, že situace byla vyřešena, a veřejnosti přitom nemusí být vůbec známo, že by banka kdy měla nějaké problémy. To je ta dobrá varianta. V případě, když banka nedostatky neodstraňuje, tak to může skončit až odnětím licence. Kromě toho při kontrole na místě jsme povinni se řídit zákonem o státní kontrole. Ten stanoví pro nás komplikovaný mechanismus. Existuje počáteční fáze, kdy vyžadujeme a studujeme podklady z banky, potom jdeme do banky. Tam naši lidé několik týdnů provádějí kontrolu a vedou řadu rozhovorů, ověřují a posuzují operace a vnitřní fungování banky. Pak z banky odejdou, zpracují protokol, odešlou protokol bance. Banka má lhůtu, v níž se může ke zjištěním vyjádřit. Ona se vyjádří, podá námitky a my se musíme těmito námitkami zabývat. ČNB musí vydat rozhodnutí o námitkách a poslat ho bance. Banka se proti tomuto rozhodnutí může odvolat, což zpravidla učiní, a znovu dokladuje u každé jednotlivé námitky, proč se odvolává. O tomto odvolání se opět musí rozhodnout a teprve toto rozhodnutí je konečné. Na základě tohoto rozhodnutí a zjištěných nedostatků je teprve možné přijmout nějaké opatření k nápravě. Jenže tento proces trvá řadu měsíců a mezitím situace v bance může být zcela jiná, než byla v době dohlídky. Ten zákon nevyhovuje a je pro nás obtížně použitelný z hlediska včasnosti přijímaných opatření. IPB jsme například kontrolovali na podzim loňského roku k datu 30. 6. 1999. Kontrola byla komplikovaná. Celý protokol byl předán bance 25. února letošního roku. Banka podala námitky s deseti tisíci stránkami dokumentů, které jsme museli prozkoumat. Samozřejmě to musí zkoumat lidé, kteří v IPB na dohlídce byli. To, že nyní jsou už na dohlídce v jiné bance, na tom nic nemění. Nyní jsme v pozdním létě a stále se dohadujeme, jaká byla situace v bance v červnu 1999. Až to celé uzavřeme, tak k čemu to bude?
EURO: Centrální banka nicméně měla během mnoha novel příslušných zákonů vždy značnou šanci ovlivnit jejich podobu a tohle neřešila. RACOCHA: Bankovní rada rozhodla, že do poslední novely zákona o ČNB se dostane jen několik málo harmonizačních ustanovení potřebných pro přibližování k EU. To je i případ novely zákona o bankách, který je nyní projednáván v Parlamentu. Je v něm několik věcí, které nevyhovují, nicméně návrh na nápravu nebyl předložen Parlamentu, protože i tento zákon je pojímán jako úzce harmonizační novela.
EURO: Zdá se, že u nás postupoval dohled odlišně při řešení problémů malých a velkých bank. V těch malých byly hned při prvních problémech vydávány zákazy úvěrování, požadována výměna managementu, zatímco u velkých nic takového neproběhlo. Bylo to v pořádku? RACOCHA: Netvrdím, že se centrální banka nedopustila nějakých chyb. Není však pravda, že by bankovní dohled nepřijímal kroky vůči velkým bankám. V řadě případů byla předepsaná opatření splněna, a situace se díky tomu zlepšila. Je pravda, že k řešení problémů v některých velkých bankách přispěla privatizace, kdy se stát jako vlastník musel k problému postavit čelem a spoustu věcí, které jsme požadovali, musel udělat, aby banky prodal. Pokud jde o rozdílný přístup, je třeba říci, že zákony a regulace platí pro všechny stejně. Určitý diferencovaný přístup u opatření zásadního charakteru však předpokládá i zákonodárce. V zákoně o bankách se od novely z roku 1997 například říká, že nucená správa může být zavedena jen v případě, že by vývoj v bance představoval riziko pro stabilitu bankovního sektoru. Jiné riziko je přitom u banky, která má bilanční sumu tři miliardy korun, a tři sta miliard korun. Například v případě Moravia banky v žádném okamžiku nepřipadala v úvahu varianta nucené správy. Banka nesplnila nápravná opatření a byla jí odňata licence. Není pochyb, že situace v IPB mohla ohrozit stabilitu bankovního sektoru, a proto tam byla zavedena nucená správa. Případ IPB byl komplikovaný zejména tím, že bylo velmi obtížné získat relevantní informace, na jejichž základě by bylo možné dospět k nějakému rozhodnutí. Mimochodem na nedostatek informací si stěžoval i auditor banky. Řadu informací o hospodaření banky, kterou auditoval, se například dozvídal až na trojstranných jednáních s námi a s bankou. Touto komplikovaností se dá vysvětlit prodleva mezi tím, kdy se v IPB staly určité věci, a tím, kdy byly řešeny.
EURO: Například v IPB však mohl požadavek na změnu statutárních orgánů přijít dávno. Proč nepřišel? RACOCHA: ČNB provádí pohovory s lidmi, kteří jsou navrhováni do vrcholového vedení banky, posuzuje přitom jejich odborné schopnosti a morální bezúhonnost a následně vydává své vyjádření. Rozhodnutí o jmenování osob do vedení však zůstává na orgánech banky. Dle zákona je ČNB dále oprávněna požadovat výměnu osob ve vedení banky. Tam je ale uplatnění pravomocí obtížnější. Podle našich právníků bychom v takovém případě museli konkrétně doložit, jakým způsobem ta která osoba způsobila škodu nebo se zachovala nesprávně. Takovéto informace není jednoduché získat. V řadě případů proto bankovní dohled využívá neformální způsob k vynucení si změn ve vedení bank.
EURO: Myslíte si, že úroveň legislativy a bankovního dohledu mohla ovlivnit náklady, které jsou nyní vynakládány na sanaci bankovního sektoru? RACOCHA: Kvalita legislativního prostředí mohla a stále může významným způsobem ovlivnit náklady, které stát vynakládá na transformaci bankovního sektoru. Když se podíváme na úvěry, které jsou vyváděny z bank před privatizací, tak celá řada z nich je zajištěna nemovitostmi. Bohužel české právo neumožňuje bankám se k nemovitostem dostat. Kdyby ta možnost byla, tak by zcela určitě byl prodej těchto bank pro stát levnější. Dnes je velké množství problémových úvěrů včetně práv k zástavám v Konsolidační bance. Kdyby ještě nyní došlo ke změně legislativy, která by umožnila dražby těchto nemovitostí, tak Konsolidační banka by mohla své pohledávky prodávat za mnohem větší hodnotu než dnes. Věty o nevyváženém vztahu dlužníka a věřitele se staly už jakousi mantrou, kterou všichni opakují, přitom ale nejde jen o tohle. Problémem je i účetnictví či nastavení daňového systému. Když se podíváme na bilanci jakékoli z bank, tak vidíme, že má velké množství klasifikovaných úvěrů. Když nahlédneme do zákona o rezervách, pochopíme důvod, proč je výhodné držet si špatná aktiva v bilanci a neodepisovat je. Limit pro tvorbu daňově uznatelných opravných položek je totiž stanoven z celkové sumy špatných úvěrů. Dalším příkladem je české účetnictví, kdy jsou banky nuceny vykazovat jako zisk úroky, které nejsou spláceny. Svůj podíl má i vývoj v ekonomice. Banka nemůže být lepší než její klienti. A samozřejmě přichází na řadu i kapacita a kvalita bankovního dohledu. Regulátor může věci ovlivnit tlakem na změny legislativy i na chování banky a její transparentnost. Ale to je dlouhodobý proces. Navíc vychovat zkušeného pracovníka bankovního dohledu trvá několik let a stojí to poměrně hodně peněz. Nyní, po novele zákona o ČNB mám trochu obavy z toho, abychom se díky omezení možností jejich odměňování nedostali zpět někam na úroveň roku 1993.
EURO: Pořád platí opatření centrální banky, podle něhož je vyžadována stoprocentní opravná položka na problémový úvěr zajištěný nemovitostí. Přes všechny problémy však přece nejsou tyto nemovitosti zcela bezcenné. RACOCHA: My jsme nikdy netvrdili, že tyto nemovitosti mají nulovou hodnotu. Celé opatření, o němž hovoříte, mimochodem nezakazuje přijímat nemovitosti jako zástavu za úvěr. Pouze říká, že pokud má banka ztrátový úvěr, to znamená nesplácený déle než jeden rok, tak musí vzít zástavu, prodat ji a splatit si úvěr tímto způsobem. Pokud to není možné, pak je povinna vytvořit opravnou položku. To, co kritici tohoto opatření neříkají, je skutečnost, že když se vezmou všechny ztrátové úvěry, které mají banky zajištěny nemovitostmi, tak to, co se podaří každoročně vymoci, nepřesahuje jedno procento z hodnoty celého tohoto portfolia. My jsme nikdy neřekli, že zastavené nemovitosti mají hodnotu nula, ale banky samy nakonec přiznávají, že tyto zástavy jsou fakticky bezcenné, protože nejsou schopny je odprodat.
EURO: Revoluční změnu přinášejí do finančního sektoru informační technologie a noví poskytovatelé bankovních služeb. Budete na to připraveni? RACOCHA: Trend poskytování kvazibankovních produktů nebankovními subjekty je zřejmý a bude pokračovat. Otázkou je, nakolik je významný již v současnosti. Musíme se na to nepochybně připravit s určitým předstihem. V této souvislosti bych chtěl poukázat na to, že například poslední dva roky všechny banky hovoří o obrovské expanzi ve spotřebitelských úvěrech. I tím se zabýváme a zkoumáme, jaká rizika může tato změna orientace všech bank najednou způsobit. I přes obrovský růst však půjčky obyvatelstvu představují jen sedm a půl procenta z celkového objemu poskytnutých úvěrů. To je hodně, ale přesto úvěrování podniků zůstává rozhodujícím produktem, který nese jednoznačně nejvyšší riziko bankovního podnikání v ČR.
EURO: Nástup informačních technologií může znamenat zvýšení zranitelnosti finančních institucí. V případě vzniku paniky mezi střadateli je jistě snazší vybrat si peníze prostřednictvím mobilu či internetu než stát ve frontách na přepážkách. RACOCHA: Je otázka, co je pro banku nebezpečnější, zda třídenní fronty na přepážkách, či klienti, kteří budou na ulicích mačkat knoflíky. Nicméně s tímto názoremdo značné míry souhlasím, run na banku může proběhnout mnohem rychleji. Podstata problému ovšem zůstává stejná. V současné době nikdo však přesně neví, jaké to riziko vlastně je. Přesná definice těchto rizik a nalezení způsobů jejich omezení je jednou z výzev do budoucna.
EURO: Směřuje to k požadavkům na zvýšení limitů likvidity či něčeho podobného? RACOCHA: Pokud jde o likviditu finančních domů, pracujeme na modifikaci současného předpisu. Nicméně nepočítáme s tím, že by se zaváděly nějaké číselné limity. Spíše připravujeme návrhy v tom smyslu, že banka má mít krizový plán a musí se pravidelně zabývat svou situací v různých produktech a podobně. Ale tou hlavní ideou, k níž se snažíme dopracovat, je přenést odpovědnost za hospodaření jednotlivých institucí tam, kam skutečně patří, a to je na tyto jednotlivé instituce. Regulátor by měl dbát na to, aby banky dělaly to, co mají dělat, a neměl by nahrazovat kontrolní orgány, které mají fungovat uvnitř bank samotných. Nechceme nadále probírat spis po spisu, ale hodláme se zabývat tím, jak fungují procesy v bance, zda je systém řízení rizik upraven tak, aby mohl fungovat, a zda jsou o problémech včas informovány orgány banky a zda včas na tyto informace reagují. Tak bude jasné, kdo je odpovědný za hospodaření banky. Dnes to podle některých názorů vypadá, jako by za hospodaření bank v problémech byl odpovědný bankovní dohled.
