Česká republika se podobně jako ostatní země Evropské unie zavázala, že sníží emise skleníkových plynů v letech 2008 až 2012 o osm procent. O tom, že je emise třeba snižovat, není pochyb. Otázkou zůstává, jak toho nejefektivněji dosáhnout. Teoreticky vzato existují tři cesty vedoucí ke splnění tohoto cíle.
Naivita úspor.
Nejjednodušší cestou, kterou propagují i nejradikálnější z takzvaných ekologických aktivistů, je cesta úspor. Stačí uspořit odpovídající množství energie a máme vyhráno. Podíváme-li se však na trend růstu poptávky po elektrické energii, zjistíme, že tato představa je více než naivní. Například v letošním červenci odebraly české domácnosti o deset procent více elektřiny než ve srovnatelném období minulého roku. S rostoucím počtem domů a provozoven s instalovanou klimatizací se blížíme stavu, který je známý ze Spojených států a Kanady, kde je v zimě velká spotřeba elektřiny vyvolána vytápěním a v létě je srovnatelná poptávka dána masivním rozšířením energeticky velmi náročných klimatizačních jednotek. S růstem naší ekonomiky roste i spotřeba energií v průmyslu. Samozřejmě je třeba vrhnout veškeré úsilí na efektivní využívání elektřiny a tepla, ale ani při sebevětší snaze se nám nepodaří poptávku snižovat. Doufat, že snížíme emise skleníkových plynů cestou úspor je stejně naivní, jako chtít brzdit rozjíždějící se lokomotivu pavím perem.
Dražší to už být nemůže.
Druhou možností, jak snižovat emise, je využívání obnovitelných zdrojů energie. České ministerstvo životního prostředí (MŽP) vidí naši spásu v mohutném rozšíření těchto čistých zdrojů. Připomeňme však, že v roce 2004 jsme vyráběli z obnovitelných zdrojů 3,3 procenta elektřiny (z toho tři čtvrtiny ve vodních elektrárnách), v roce 2005 není zaznamenáván téměř žádný nárůst, a dnes už i optimisté přiznávají, že splnit náš indikativní cíl osm procent výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů bude nad naše síly. Už v současnosti přispívají všichni koneční spotřebitelé na pokrytí vícenákladů spojených s povinným výkupem elektřiny, dle zákona o podpoře výroby z obnovitelných zdrojů, částkou 29 korun na každou megawatthodinu. Pokud bychom k tomuto číslu přidali náklady spojené s nevratnými dotacemi, zvýhodněnými úvěry a dalšími berličkami obnovitelných zdrojů, dostali bychom podstatně vyšší číslo. Odborníci vyčíslili dokonce náklady na jednu tunu uspořených emisí oxidu uhličitého na 1200 korun v případě, že by to byla náhrada obnovitelnými zdroji. Moderní uhelná elektrárna vyprodukuje na jednu megawatthodinu vyrobené elektřiny přibližně jednu tunu oxidu uhličitého. Kolik by nás tedy stála náhrada osmi procent výroby v uhelných zdrojích obnovitelnými? Proveďme velmi zjednodušený odhad: roční výroba elektřiny v Česku je přibližně 80 milionů MWh, z toho osm procent je 6,4 milionu MWh. Pokud budeme chtít toto množství nahradit obnovitelnými zdroji, vychází nám při ceně 1200 Kč na uspořenou tunu oxidu uhličitého (na jednu uspořenou megawatthodinu) částka více než sedm miliard korun, kterou budeme muset každoročně vynaložit na pokrytí nákladů s takovou náhradou spojených. Toto číslo jistě nikoho nemůže nechat na pochybách, že nákladnější cestu ke snižování emisí si lze jen stěží představit.
Zkusme to přes jádro.
A třetí cesta? Možná by bylo užitečné, aby si odborníci z MŽP začali při tvorbě svých koncepcí brát za vzor země z pohledu energetiky nám bližší, než je tomu doposud. Nemůžeme se srovnávat s Rakouskem, kde se více než dvě třetiny elektřiny vyrábějí ve vodních elektrárnách díky alpským řekám. Těžko nám může být vzorem Německo s šestnácti tisíci megawattů instalovanými ve větrných elektrárnách na severním mořském pobřeží. Co se konečně poučit například ve Finsku? Je to země, v níž je v jaderných elektrárnách instalováno 26 procent výroby elektrické energie, má podstatně menší podíl výroby elektřiny v uhelných elektrárnách, ale přesto se rozhodla řešit problém snižování emisí cestou zvýšení podílu jaderných elektráren na celkové výrobě. Jako další důvody rozhodnutí o výstavbě nového jaderného bloku byly uvedeny zajištění spolehlivé dodávky elektrické energie, cenová stabilita dodávek a samozřejmě nejnižší výrobní náklady. Ať se to ekologickým aktivistům a odborníkům z MŽP líbí nebo ne, jaderná elektrárna Dukovany patří k nejlevnějším zdrojům výroby elektřiny v České republice. Proč tedy snižovat emise skleníkových plynů nákladnými a krkolomnými cestami, když můžeme využít obrovský potenciál, který se skrývá ve využívání jaderné energie?
