Alespoň podle Eurostatu se nepotvrzuje ono škaredé rčení, že již nejde o to dohnat a předehnat, ale aspoň neztratit stopu. Ačkoli by to málokdo předpokládal, i v letech 2007 –2009 poznamenaných krizí se úroveň reálných příjmů domácností na obyvatele v devíti nejchudších nových členských zemích (tzv. L9), jež sdílejí postkomunistické dědictví, tedy Bulharska, Rumunska, Lotyšska, Polska, Estonska, Maďarska, Litvy, Slovenska a také České republiky, relativně přiblížila k průměru evropské sedmadvacítky o tři procentní body. Pravda, není to v nominálních eurech, ale po přepočtu na paritu kupní síly. Srovnání navíc prozrazuje velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a odstup je stále velký. Skokanem v přibližování se stalo Slovensko, které se posunulo o rekordních šest procentních bodů, Polsko, i v krizi rostoucí o čtyři procentní body, zatímco Češi stagnovali. Proti průměru EU (27) si však pohoršila řada zemí, od kterých by to málokdo čekal, a za českým výkonem zůstalo namátkou Německo, Dánsko nebo Rakousko, a skoro na chvostu se s výrazným relativním poklesem ocitlo Holandsko. Samozřejmě, že všechny zmíněné země jsou mnohem bohatší než třeba Česko nebo Slovensko. Nicméně pro Čechy by měla být zneklidňující nejen ztráta našeho tempa přibližování vůči průměru EU, ale především relativní úpadek vůči Slovensku. V roce 1993 byl rozdíl v disponibilním reálném příjmu velmi citelný, dnes nám dýchají Slováci doslova na záda, v produktivitě práce na ekonomicky aktivní osobu nás již předstihli. Za pár let tady slovenštinu u pokladen v hypermarketech, na stavbách a v nemocnicích nemusíme slyšet. A to bude ten nejzřetelnější důkaz, že slovenské „Il sorpasso“, tedy den, kdy Slováci předstihli Čechy, už nastal. Ostatně Maďar je statisticky chudší než Slovák už pár let, a Bratislavané si kupují pozemky v Maďarsku a Rakousku, protože je to levnější. Jó, časy se mění.
