Spojené státy a dalších pět zemí se po deseti letech dohodly s Íránem na dočasné úmluvě ohledně teheránského jaderného programu. Za jeho určitá technická omezení a kontrolu Západ zmírní sankce, které tíží íránskou ekonomiku.
Ačkoli většina světa vítá tuto dohodu, bude-li dodržena, jako průlom, velmi silně se proti ní postavila vláda Izraele. Jejímu postoji je blízký komentář listu Jerusalem Post, který obecně tíhne k „jestřábím“ postojům. Íránci naopak slaví dohodu jako triumf své diplomacie.
Tehran Times: Umění jemné diplomacie
Ačkoli dočasná úmluva mezi Íránem a šesti světovými mocnostmi o jaderném programu vzbudila i kritické reakce ve skeptických médiích či mezi zákonodárci, kteří nevěří slibům daným Spojenými státy, zdá se, že prakticky všichni v Íránu mají z dohody radost. V americko-íránských vztazích přetrvává jistá nedůvěra a hořkost, takže vysocí představitelé obou zemí se snaží význam dohody nepřeceňovat. Je však pravda, že úmluva ukončila deset let neplodných jednání a otevřela nové obzory. Jsou tu kompromisy, k nimž Írán přistoupil, aby získal ústupky Západu, a je třeba říci – na to, že jde o první krok, jsou zisky pozoruhodné. Během jednání se Írán snaží získat zpět svá zcizená práva. To vyžaduje velmi delikátní, moudrou a efektivní diplomacii. Mezinárodní společenství dohodu vesměs uvítalo, i když vždycky najdete jestřáby, jejichž zájmům mír a zklidnění nevyhovují. Izraelský premiér Netanjahu smlouvu označil za „historickou chybu“ a naznačil, že Izrael nepřestane uvažovat o jednostranné vojenské akci proti Íránu. Jistě však ví, že hloupé rozhodnutí začít válku proti Íránu skončí pohromou pro entitu, již reprezentuje. Dohodu uvítal i Barack Obama, i když ve svém stanovisku užil ambivalentních a dvojsečných slov. Zjevně se snažil vykreslit smlouvu jako vítězství USA, které zabránily Íránu v získání jaderné zbraně. Zapomněl, že íránští představitelé znovu a znovu vysvětlovali, že Írán zbraň nevyrábí a netouží vyrábět. Fakt, že jaderný program ženevská dohoda neovlivní a že Íránu se znatelně uleví od sankcí, ukazuje, že íránská diplomacie pracuje efektivně. Diplomatům, kteří se vrátili z Ženevy, je třeba velmi jasně říci: Dobrá práce!
The Jerusalem Post: Ženeva a opuštění Židé
Tahem pera vstoupil svět do nové nebezpečné éry, v níž se USA obrátily zády ke svým spojencům a upřednostnily dlouholetého nepřítele. Namísto tlaku na Írán zatopil Washington raději Izraeli. Nenechme se mýlit. Dohoda ze Ženevy představuje kapitulaci historických rozměrů, kapitulaci, která odměňuje mizerné chování ajatolláhů a trestá neochvějnou spolehlivost Izraele. Kdyby měla mezinárodní diplomacie svou Richterovu škálu k měření strategických otřesů, ženevská konference roku 2013 by se umístila někde těsně vedle Mnichova 1938.
Od června 2006 přijala Rada bezpečnosti OSN ne méně než šest rezolucí požadujících po Íránu „ukončení všech aktivit směřujících k obohacování uranu“. Teherán přesto vesele pokračoval v porušování svých mezinárodních závazků a ve své cestě za cílem postavit jadernou zbraň. Nyní přicházejí Barack Obama a John Kerry, kteří v Ženevě souhlasili se zmírněním sankcí vůči Íránu a zároveň umožnili jeho vědcům dál obohacovat uran až na úroveň pěti procent, ač taková aktivita byla opakovaně zakázána.
Jinými slovy, mulláhové dostali od Washingtonu svolení dál porušovat rezoluce. To je ústup tváří v tvář íránské zatvrzelosti a neposlušnosti, tah, jenž vysílá nebezpečnou zprávu o slabosti právě ve chvíli, kdy by byla na místě rozhodnost. Jestli tohle není appeasement, co už je?
Dohoda nenutí Írán rozmontovat jedinou centrifugu. Čeho však dosáhla zcela spolehlivě, je utažení smyčky na krku Izraele, protože Jeruzalému pro několik následujících měsíců znatelně ztížila možnost jednostranné vojenské akce proti íránským jaderným zařízením. Spojené státy se v Ženevě bezhlavě vrhly do hry s osudem svého nejbližšího spojence na Blízkém východě, když zcela nevysvětlitelně vložily důvěru do darebného režimu, který mnohokrát vyhlásil, že chce dokončit, co Hitler začal.
Financial Times: Nezvyklý úspěch sankcí
Jaké poučení plyne z úspěšné aplikace sankcí na Írán? Podle některých analytiků vstupujeme do éry, v níž budou Spojené státy mít technicky mnohem lepší možnosti ovlivňovat politiku jiných států prostřednictvím sankcí. Poukazují například na krok amerického ministerstva financí, které přišlo s opatřením, jež Írán odstřihlo od světového bankovního systému. Jiní pozorovatelé se však domnívají, že úspěch íránského případu se nemusí opakovat. Spojené státy ještě mohly přesvědčit světové mocnosti k uvalení ropného embarga na Teherán, ale třeba ekonomické sankce vůči Sýrii již narážejí na odpor Ruska. Kromě toho váha amerického hospodářského bojkotu jiných zemí bude slábnout s rostoucí pozicí Číny ve světovém obchodu.
Íránští prominenti vidí debatu ještě jinak. Z jejich pohledu není víkendová dohoda výsledkem sankcí. Podle nich Spojené státy konečně uznaly, že Teherán by měl mít právo obohacovat uran na omezenou úroveň. Kdyby tak učinila už Bushova administrativa v roce 2005, Írán by býval zřejmě neměl potřebu program přeexponovat do současné podoby. Z pohledu rozpačité zahraniční politiky současného amerického prezidenta jde však o jednoznačný úspěch.
Čtěte také:
