Když byl zveřejněn návrh nové energetické koncepce, pozdvižení ekologických aktivistů vzbudil plán na prolomení ekologických limitů těžby uhlí. Nepovšimnut zůstal návrh na obnovení těžby uranu. Přitom z hlediska škod na životním prostředí je rizikovější.
Tyto čerpací vrty najdeme na území 24 kilometrů čtverečních.
Autor: Jakub Hněvkovský
Ještě pár kilometrů na sever od městečka Mimoň projíždíte líbeznou krajinou Českolipska, které dominuje mohutný vrch Ralsko. Pokud se ale na křižovatce dáte na Stráž pod Ralskem, krajina se rázem změní. Napravo i nalevo od silnice vidíte nevzhledné budovy, některé z nich jsou už polorozpadlé a zarůstají křovím, mezi nimi se proplétá změť různě silných potrubí, rozbitých silnic, které střídají kalová jezírka…
Vítejte na místě poznamenaném chemickou těžbou uranu, která zde probíhala od šedesátých do poloviny devadesátých let. Od té doby je zde sanace neboli odstraňovaní nedozírných ekologických škod. Ty největší škody, které těžba způsobila, ale neuvidíte. Jsou totiž pod zemí a jsou odstranitelné jen za cenu mnohamiliardových nákladů, a to ještě s nejistým výsledkem.
Přesto nyní stát plánuje těžbu obnovit. Alespoň to stojí v návrhu nové státní energetické koncepce a surovinové politiky.
Podle rozhodnutí Fischerovy vlády ale projedná návrh nové energetické koncepce až nová vláda, a to v září tohoto roku. Zda se tedy má Podještědí připravit na další chemickou těžbu uranu, se teprve ukáže.
Hora protkaná hadičkami Jak vypadá chemická těžba uranu, se můžeme přesvědčit zblízka. Na území 24 km2 se nachází přibližně 8000 technologických vrtů a dalších 8000 vrtů pozorovacích, hydrogeologických a geologicko-průzkumných. Například svahy z dálky malebné hory Ralsko jsou ze severní strany od úpatí až k vrcholu přímo prošpikovány hadičkami, jimiž se buď vhání tekutina do země nebo se čerpá ven. Kam oko dohlédne, tam je zem takto rozpíchána. Čerpací hadičky se po chvíli spojují a tekutina z nich za tichého šumění míří na chemické zpracování. Turista se sem nedostane, ale není o co stát. Z výšky můžeme obhlédnout celé obrovské území, kde probíhala chemická těžba. O kus dál, nedaleko rekreační oblasti Hamr na Jezeře, se dosud tyčí těžní věže už zrušeného hlubinného uranového dolu Hamr. V něm už se však obnovení těžby neplánuje. Naštěstí není vidět, co se děje pod zemí. Sisyfovská sanace „Pod zemí se dosud nachází téměř 4,5 milionu tun kyseliny sírové, jejíž pomocí se zde těžil uran,“ přibližuje nám děje v podzemí Tomáš Rychtařík, ředitel odštěpného závodu Diamo – Těžba a úprava uranu. Když skončila chemická těžba, což znamená, že pod zem přestala být vháněna kyselina sírová, jejíž pomocí se v podzemí loužila uranová ruda, nacházelo se pod zemí zhruba 4,5 milionu tun kyseliny. Do současné doby bylo podle Rychtaříka celkově zlikvidováno jen asi 150 tisíc tun. „Toto nízké číslo je způsobeno absencí nutných sanačních technologií. V letošním roce bude vyvedeno a zlikvidováno 50 až 80 tisíc tun kontaminantů, v letech následujících potom 100 – 140 tisíc tun. Sanace by měla probíhat až do roku 2035,“ vysvětluje Rychtařík. Těžba uranu byla přitom ukončena v roce 1996. Od té doby se Diamo snaží škody způsobené chemickou těžbou odstranit, ale jde to velmi pomalu. „Sanace probíhá tak, že místo kyseliny se pod zem vhání pod tlakem voda a kyselina pod zemí se tak zřeďuje. Roztok s rozpuštěnými uranovými rudami jde pak nejdříve na chemickou stanici, kde se z něj sorbuje uran, pak buď na neutralizační stanici nebo na odparku, kde se zahustí, vznikne kamenec, ten se odváží do Lovochemie, kde se z něj vyrábějí hnojiva,“ popisuje Rychtařík. Katastrofa je na spadnutí Důležité je podle Rychtaříka zejména to, aby se ze země neustále více tekutiny čerpalo, než do ní vhánělo. „Kdybychom to nedělali, kyselina a ostatní znečišťující látky by se v podzemí začaly pohybovat po přirozeném směru proudění a za dva až tři měsíce by dospěly do vrtů poblíž zdrojů pitných vod u Mimoně. Za čtyři měsíce by se pak dostaly mimo kontrolu našich vrtů, což by byl průšvih. Začaly by se volně pohybovat podzemními vodami,“ popisuje Rychtařík a dodává, že tím by bylo zaděláno na ekologickou katastrofu. V podzemí se totiž nachází největší zásobárna podzemní pitné vody v celé České republice a jedna z pěti největších v Evropě. Rychtařík tvrdí, že dosud kyselina do podzemních vod nevnikla. Ekologické iniciativy ale říkají něco jiného. „Samozřejmě že kyselina do zdrojů pitné vody vnikla. Jen se to tutlá,“ tvrdí například Josef Jadrný z občanského sdružení Naše Podještědí, které bojuje právě proti obnovení těžby uranu na Strážsku a Liberecku. Na odstranění následků chemické těžby už stát věnoval 15 miliard korun a tato činnost má pokračovat minimálně do roku 2035, přičemž ani v té době nebude podzemí zcela čisté. Ročně to stojí zhruba miliardu, celkové náklady na zahlazení následků těžby tedy dosáhnou zhruba 40 miliard korun. Uran těžaře stále láká Přes výše popsaná rizika i obrovské náklady na sanaci po chemické těžbě se čas od času opět objevují návrhy na znovuobnovení chemické těžby. Prosazoval to například bývalý ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, nakonec se mu podařilo pouze prodloužit těžbu v hlubinném dole v Dolní Rožínce. Opět sílit začaly tyto hlasy zejména poté, co se cena uranu na světových trzích zhruba přede dvěma roky vyhoupla na dosud rekordní cenu v přepočtu 7500 korun za kilogram. Návrh na obnovení těžby uranu se tak dostal i do návrhu nové energetické koncepce. „K myšlenkám na obnovení těžby uranu přispěla určitě i loňská plynová krize, která vedla k úvahám o zajištění maximální energetické soběstačnosti republiky. Nyní činí cena jen 3500 korun za kilo. To je podle našich propočtů hranice rentability chemické těžby, hlubinná těžba už by byla nerentabilní. Experti ale tvrdí, že dlouhodobě se cena uranu ustálí na částce 4000 až 4500 korun za kilo. Pak by se už chemická těžba vyplatila. Hlubinná ne, navíc zásoby v dolní Rožínce jsou už jen na čtyři až pět let,“ vysvětluje Rychtařík. To na Strážsku je uranu dost a dost. Pokud bude těžba obnovena, přichází v úvahu celý takzvaný Strážský blok, tedy území od Osečné-Kotel na východě až po Hradčany-Hvězdov na západě. Poslední lokalita je v těsné blízkosti Mimoně. „U Stráže je největší ložisko uranové rudy v Evropě. Celkové geologické zásoby činí 130 tisíc tun, využitelných je asi 60 procent. Při domácí spotřebě kolem 700 tun uranu ročně by to znamenalo palivo pro tuzemské jaderné elektrárny na šedesát až osmdesát let,“ říká Rychtařík. Nyní se uranu v rámci sanace na Strážsku vytěží do 30 tun ročně, v dobách největší „slávy“ to bylo maximálně 860 tun ročně. Pokud by se obnovila těžba, nebylo by to podle Rychtaříka více než 300 tun ročně, což by v korunách znamenalo zhruba něco málo přes miliardu. Uran, nebo pitná voda? A jak se Rychtařík dívá na případné obnovení těžby? „Osobně si umím představit těžbu jen ve vybraných ložiscích, v omezeném rozsahu, rozhodně na daleko menší ploše než kdysi. Nejmenší dopady by měla těžba ve Hvězdově a v Holičkách. Ale je to rizikové. Dvacet let vypočítáváme, proč je třeba zlikvidovat nebezpečí, které zde reálně existuje. A řešíme to aktivně od roku 1996. A konečně máme k dispozici všechny potřebné technologie, ročně na to spotřebujeme 1,1 miliardy korun, a to až do roku 2035. Najednou se přichází s možnostmi dalších chemických těžeb po okolí. Chápu, že to působí dost divně,“ říká naprosto překvapivě Rychtařík. A dodává: „Tato společnost si musí stanovit priority. Jestliže prioritou bude zásobárna podzemních vod a zde je největší zásobárna podzemních vod v celé České republice, tak zde těžba obnovena nebude. Pokud bude absolutní prioritou český uran, pak zde těžba bude. Já osobně nemám nic proti tomu, když s těžbou skončíme a pak zde vznikne rekreační oblast.“ Podle propočtů budou činit náklady na zahlazení následků chemické těžby 40-45 miliard korun. Těžba je na hranici rentability. Při roční těžbě 300 tun a ceně kolem 4000 kč za kilogram, kdy už by se těžba začala vyplácet, by se zde mohlo ročně vytěžit uranu zhruba za jednu miliardu korun. Roční náklady na sanaci přitom dosahují také jedné miliardy. Pokud vezmeme v potaz, že by se mohla těžbou znehodnotit obří zásobárna pitné vody, nedává těžba uranu v této lokalitě ekonomicky žádný smysl. Generální ředitel Diama Jiří Jež je znám jako velký zastánce obnovy těžby na Strážsku. Oficiálně je však opatrný a s Profitem komunikoval pouze písemně. „Rozhodnutí o těžbě přísluší jedině zakladateli státního podniku a tím je stát. Podmínky, které by bylo třeba naplnit, zahrnují například změnu surovinové koncepce státu, úpravu, popřípadě změnu legislativních podmínek či včasné zahájení doprůzkumných prací a přípravy těžebních a zpracovatelských kapacit,“ uvedl s tím, že novou těžbu by bylo možné zahájit za osm až patnáct let. Ani on si přitom není jist, zda by těžba byla rentabilní. „Záleželo by na tom, jaké by byly nasmlouvány ceny,“ napsal Jež. Sdružení lobbuje u politiků
Odjíždíme ze Stráže pod Ralskem a míříme na východ do Osečné, kde se máme setkat s Josefem Jadrným, představitelem občanského sdružení Naše Podještědí, které vniklo proto, aby zabránilo obnově těžby.
Projíždíme přes Hamr na Jezeře, kdysi oblíbené rekreační letovisko, v dobách těžby uranu skomírající (uran prý pronikal do vod rybníka) a nyní opět rostoucí do krásy. Pokud by byla obnovena těžba, s rekreací by byl opět konec.
Osečná je malebná vesnička, která leží na dosah od Ještědu. Zde se nachází jedno z nových ložisek uranu, které bylo přede dvěma roky vyhlášeno za chráněné ložiskové území. Právě to přimělo lidi z okolí, aby se spojili proti plánům na těžbu.
Jadrný nás vede do blízké osady Kotel, pod tisíciletou lípu, která byla vloni hlavně díky hlasům odpůrců těžby uranu vyhlášena za Strom roku. Lípa je prý jakýmsi symbolem odporu proti obnově těžby.
„Tady, pod tisíciletou lípou, se naše sdružení poprvé sešlo a dohodli jsme se na protestních shromážděních. Popud k tomu dalo právě vyhlášení Osečné-Kotle za chráněné ložiskové území. To totiž znamená, že případné těžbě zde nelze prakticky zabránit. Jen se dá oddálit, pokud do toho chce jít stát ze strategických důvodů,“ vysvětluje historii sdružení Jadrný a dodává, že v současné době se sdružení zaměřuje hlavně na přesvědčování politiků. „Naše problémy ale nikoho nezajímají,“ stěžuje si Jadrný.
Jsou za vším ruské zájmy?
Podle některých nepotvrzených spekulací snahu o obnovení těžby uranu akceleruje zájem ruského kapitálu, konkrétně firmy TVEL, která dnes dodává jaderné palivo už pro obě české jaderné elektrárny – Dukovany i Temelín. Podle těchto informací by firma údajně ráda dosud státní podnik Diamo privatizovala. Rýsuje se prý podobný scénář jako třeba v případě Mostecké uhelné – zisky z těžby by plynuly soukromé firmě, zatímco náklady na sanaci po těžbě by hradil stát. Pak by se ovšem těžba uranu vyplácela. Podle ředitele Diama Ježe však žádná oficiální jednání s firmou TVEL neprobíhají.
A co na to stát?
Ministr průmyslu a obchodu Vladimír Tošovský, jehož úřad připravil návrh nové energetické koncepce, těžbu uranu oficiálně podporuje také jen opatrně. „My jsme se snažili návrhem na obnovení těžby uranu posílit svoji energetickou bezpečnost, abychom nebyli závislí na dovozu. Pokud to ale nebude ekonomicky vycházet, těžba obnovena nebude,“ vysvětluje Tošovský.
Ministerstvo životního prostředí sice s obnovou těžby uranu nesouhlasí, ale jeho hlas příliš slyšet není. „Ministerstvo nesouhlasí se zahájením další těžby uranu, především opětovným zahájením chemického kyselého loužení v okolí Stráže pod Ralskem, které ohrožuje významné zdroje podzemních vod. Každopádně státní energetická koncepce musí podle názoru ministerstva projít posuzováním vlivů na životní prostředí,“ uvedla mluvčí ministerstva Petra Roubíčková.