Dojení betonu

Reakce na článek Jiřího Pšeničky

Článek týdeníku EURO (autor Jiří Pšenička) ve mně vyvolal velký údiv. A nejen u mne, podle řady komentářů od zástupců odborné veřejnosti, s nimiž jsem se během listopadu mnohokrát potkal na otevírání několika dokončených silničních a dálničních úseků, se k závěrům pana Pšeničky staví s velkou rezervou kdekdo.
Předně nevím, jak mám rozumět skutečnosti, že autor čerpal informace od skryté osoby, která – jak je v článku uvedeno – nechce zveřejnit své jméno, protože v oblasti dále působí. Ptám se tedy, proč tajemný zdroj, pojmenujme si ho iniciálami TZ, nechce jméno zveřejnit? Má snad obavy, že by jeho spolupracovníci s jeho subjektivními názory nesouhlasili? Nebo se snad obává, že by o své místo přišel? A pokud ano, co z toho plyne ohledně jeho charakteru, když na jedné straně veřejně kritizuje „korupční“ poměry v oblasti, v níž pracuje, ale současně se tam chce udržet?
TZ se v článku přiznává k detailní znalosti korupčního prostředí, kde dle něj „prokazatelně a na všech úrovních využívají zástupci státu nabídek firem na trávení dovolených či na provádění privátních stavebních úprav domů, bytů, zahrad a dalších služeb“. Pokud jsou podle pana TZ skutečnosti tak prokazatelné, proč již dávno nesplnil občanskou povinnost a neoznámil své podezření a nepředal ony důkazy příslušným orgánům?
Ale dost už pochybností o rýsujícím se morálním profilu „zasvěceného odborníka“ TZ, kterému redaktor dopřává značný prostor, aniž by si vyžádal alespoň stručné vyjádření k uváděným podezřením od podezírané organizace. Chci se především vyjádřit k věcnému obsahu hlavních tvrzení.
Je potřeba stručně uvést, že problematika cen dálničních staveb u nás a v zahraničí nevyznívá zdaleka tak jednoznačně v náš neprospěch. ŘSD ČR disponuje řadou odborných studií, které objektivně vypovídají o cenovém porovnání konkrétních srovnatelných úseků dálnic či rychlostních komunikací u nás a v zahraničí. Jejich výsledky nejenže ukazují na absenci některých skutečností, které NKÚ ve svých porovnáních neakceptoval, ale především přinášejí jasné propočty svědčící o tom, že zdaleka neplatí poslední dobou stále opakované tvrzení, že výstavba hlavních silničních tepen v Česku je ve srovnání se zahraničím extrémně drahá. V řadě případů je tomu právě naopak. O tom svědčí i skutečnost, že ačkoliv jsou výběrová řízení na velké stavební zakázky našeho dopravního stavitelství v rámci EU standardně uveřejňována, nepřihlásila se dosud žádná zahraniční firma, která by měla zájem zakázky realizovat. Pokud by se v Německu stavělo tak lacino, jak se snaží novináři vytrhováním čísel z kontextu dokázat, musely by být německé firmy schopné nabídnout výrazně nižší ceny než domácí dodavatelé, a získat tak pro sebe „vysoké zisky z předražené státní zakázky“. Je to opravdu zvláštní, že k nám nejdou, když je jinak o tento typ zakázek zájem.
Obdobně musím konstatovat, že i cena za zpracování projektové dokumentace je výsledkem řádně vyhlášené soutěže, proto je stěží představitelné, co se píše v článku, že „projektanti se drží hesla čím dráže, tím lépe“ a cenu za projekt tak předražují. Zájem vítěze takové soutěže je stejný jako zájem investora – aby projekt neobsahoval žádné „viry“, o nichž se zmiňuje pan Pšenička, vlastně jeho TZ. Za kvalitu projektu totiž projektant smluvně zodpovídá a případné nedostatky jdou k jeho tíži.
Rovněž dodavatel stavby věnuje kvalitě projektu velkou pozornost, protože je vázán smlouvou s investorem, která mimo řadu jiných podmínek stanoví i termín dokončení předmětné investice. Jeho nedodržení, a to i vinou chyby v projektu, má pro dodavatele citelné sankční důsledky ve formě penále za každý den zpoždění. Shrneme-li výše uvedený stručně popsaný mechanismus, dospějeme k závěru, že investor není hračkou v rukou mocného projektanta a dodavatele. Naopak, investor platí, a proto si stanovuje podmínky.
Samozřejmě nemohu zamlčet, že i z našich vyhodnocení je zřejmé, že v řadě případů je realizace dopravních staveb v ČR drahá. Příčiny ale rozhodně nespočívají v důvodech, na něž se redaktor zaměřuje. Mezi skutečné důvody patří platná legislativa, která umožňuje různým neziskovým organizacím i jednotlivcům účinně a dlouhodobě blokovat postup výstavby a tím celou investici logicky prodražit. Bohužel se tak děje bez jakékoliv odpovědnosti za způsobené škody, ať už materiální či lidské.
Nedávno jsem v novinách četl článek, jak jsme dražší než soukromý budovatel a provozovatel dálnice ve Finsku. A náhle jsem narazil na zmínku, že ten finský soukromník nestaví z peněz na dálnici žádné kilometrové odbočky do okolních vesnic. To je ovšem stav, o kterém si my můžeme nechat jen zdát. U nás do nákladů dálnice připadne vždy celá řada vynucených investic tohoto typu, protože obce mají sílu je prosadit. Nejzajímavější na tom ovšem je, že i ve Finsku se v návaznosti na dálnici nepochybně musí vybudovat řada nových komunikací – a nestaví-li je soukromý provozovatel, musí tuto povinnost převzít stát, případně obce. Takže na naší straně stojí naše ceny včetně návazných komunikací (a kdoví čeho všeho dalšího), na straně druhé jsou ceny soukromníka, který žádné návazné komunikace nestaví. Jestli je tohle fér srovnávání, pak si neumím představit, jak by vypadala neférová manipulace s fakty.

Ing. Alfred Brunclík,
generální ředitel
Ředitelství silnic a dálnic ČR