Její nový film Perfect Days – I ženy mají své dny se setkal se živým zájmem. Od premiéry začátkem listopadu ho shlédlo bezmála dva stě tisíc diváků a utržil přes 23 milionů korun. Během prvního víkendu dokonce vytěsnil z první příčky návštěvnosti i nový film Stevena Spielberga Tintinova dobrodružství.
Co říkáte na ten úspěch? To je spíše otázka na producenta. S tím já nemám moc společného.
Ale vy jste ten film udělala tak, že se dostal mezi dvacítku historicky nejúspěšnějších českých filmů premiérového víkendu. I když jeho kritický ohlas byl trochu rozporuplný… Což je v pořádku, to je normální.
Negativní reakce na váš film se týkaly hlavně výlučnosti vaší hrdinky. Erika je slušně situovaná, její sociální postavení působí jako nadstandard, alespoň v rámci české společnosti. Proč se už delší dobu zaměřujete na tenhle typ postav? Nezaměřuji – třeba v mém předchozím filmu Mamas & Papas najdete i ukrajinský pár, vystupuje tam učitelka a veterinář… Ale už když jsem před čtyřmi lety natočila Tajnosti, tak mne nařkli, že nejsou dost české. Stejně jako jejich hrdinka i postava z Perfect Days patří k té vrstvě lidí, kteří po roce 1989 využili možnosti udělat kariéru. Hodně pracovali, a když dvacet let intenzivně pracujete, můžete vydělat nějaké peníze. Erika nejspíše začala jako kadeřnice a nejdřív jenom myla hlavy. Teď je ovšem majitelkou salonu krásy a má vlastní televizní pořad o tom, jak udělat lidi mladšími a krásnějšími. Je příslušnicí první generace lidí, kteří to někam dotáhli, ale také pro to něco museli obětovat.
Což je v jejím případě soukromý život? Ano. Takže teď je jí pětačtyřicet a neví, jestli se rozhodla správně, když dala přednost práci před soukromím. Netuší, jestli její samostatnost není vlastně největším průšvihem jejího života. Navíc bojuje s časem, protože bude už brzo stará na to, aby měla dítě. Její životní situace přitom zvenčí vypadá ideálně a ona ví, že ji nikdo litovat nebude. Tahle nová vrstva je totiž podezřelá: málokdo vidí za jejich úspěchem tu práci. Lidé soudí, že jsou to nějací šťastlivci, kteří jsou bohatí, a tudíž musejí být spokojení a nemohou mít žádné problémy. A dokonce že o nich není třeba točit filmy.
Blahobyt ale nezakládá osobní štěstí, že? Zní to jako moralita, ale podívejte se kolem sebe. Většina lidí je určitě bohatší, než byla kdysi, a kupodivu to nevypadá, že by byli spokojenější. To se mi líbilo i v divadelní předloze Liz Lochheadové: člověk si často představuje, že až něco bude mít – až se přestěhuje, zařídí si kadeřnický salon, bude finančně zajištěný – tak bude třeba konečně šťastný. Perfect Days jsou však příběhem ženy, na kterou už nepůsobí tlaky zvenčí spojené s otázkou, za co zaplatit složenky. Musí čelit vnitřním tlakům, které si člověk vytváří sám. A to bývá mnohdy těžší a složitější.
Jak to přijde, že lidé mají peníze, a přitom tvrdí, že je nemají, a dívají se nevraživě na všechny, kteří mají víc než oni? To nevím. Ale asi je to součástí přerodu téhle země. Nejdřív panovalo nadšení, že konečně nastane demokracie a budete moct cestovat, být úspěšný, dělat kariéru. Pak přišlo zjištění, že se můžete propadnout i na dno, které předtím neexistovalo. Je to možná nespravedlivé a nemorální, ale je to realita. A lidé, kteří to zažívají, si to předtím nedokázali představit, stejně jako si svůj život nedokázali představit ti druzí – ti, kteří něčeho dosáhli a jsou na tom ekonomicky dobře. Česká společnost o tom všem teprve začíná přemýšlet a mluvit, ale než tenhle stav přijme jako normální, bude to chvíli trvat.
Není tahle nerovnováha jenom důsledkem krize? Byly tady někdy doby, kdy nebyla krize? Já si myslím, že ten pocit tady byl vždycky. Kdy od roku 1989 se řeklo „teď nejsme v krizi, jsme z ní venku“? I když samozřejmě byly doby, kdy se nám to zdálo horší nebo lepší, připadá mi to jako setrvalý stav.
Ale teď je ta krize globální. A na dobu před ní někdo nahlíží jako na staré zlaté časy. Já si nepamatuji, že by nějaká země konstatovala, že není v krizi, že je na tom ekonomicky dobře. A o starých zlatých časech se také mluví pořád.
Takže neexistují žádné „dokonalé dny“? Ne. Ty jsem nikdy nezažila.
Souviselo nějak rozhodnutí natočit takový potenciálně komerční snímek, jako jsou Perfect Days, s tím, že na váš předchozí film Mamas & Papas diváci moc nechodili? Když režisér natočí artový film, tak se musí počítat s tím, že lidi do kina nepřijdou. Mimochodem na můj film může přijít lidí, kolik chce, ale na můj honorář to nemá vliv. Já mám radost, že Perfect Days mají úspěch, ale finančně to pro mne nepředstavuje nic navíc.
Nevyvíjel na vás producent nějaký tlak, aby zvýšil komerční potenciál vašeho filmu? Tlak Rudolfa Biermanna byl nulový. Ovšem když za mnou přišel, abych adaptovala do filmu divadelní hru, kterou jsem už režírovala na divadle, samozřejmě vnímal možnosti té látky. Na zábradlí byla sice ta hra sedm let vyprodaná, ale divadlo a film jsou dvě odlišné věci. Většina filmových adaptací divadelních představení moc úspěšná není.
Takže to nebyla žádná sázka na jistotu? To není nikdy. Ačkoli je Rudo vnímaný jako úspěšný a komerční producent, nevybírá si projekty jen na jistotu. Myslím, že si vybírá filmy, kterým věří. Buď umělecky, nebo komerčně. A samozřejmě doufá, že na ně lidé do kina přijdou. Podívejte se, co teď například produkoval: Cigána Martina Šulíka. Vznikl krásný, umělecký film, u kterého už ovšem od začátku muselo být jasné, že s diváky to bude složité. Není to téma, na které se pohrnou do kina davy. Rudo se postaral také o spoustu debutů mladých tvůrců. Jen o tom nikdo neví, protože tyhle jeho filmy nejsou v kinech moc vidět. Všichni vidí jenom to, že teď točí Román pro muže nebo nové filmy Honzy Hřebejka. Jenže on s ním nedělá jen další Pelíšky – začal s ním novou, spíše nekomerční část jeho tvorby. Což ovšem neznamená, že by Biermann nechtěl vydělat peníze. To chce každý producent. Kdyby nedbal o ekonomickou stránku věci, dělal by svou práci špatně.
Takže rozhodnutí o přeobsazení Perfect Days bylo vaše?
Ano. Když herci tolik let něco hrají v divadle, tak už je moc nebaví opakovat ty stejné věty. A ani já jako režisérka jsem film nechtěla dělat se stejným obsazením. I když Biermann neměl problém ani s tím, aby obsazení zůstalo stejné.
Já to ale vnímám jako komerční tah, když se Zuzana Bydžovská přeobsadí Ivanou Chýlkovou. Obě jsou zajímavé a inteligentní, ale Chýlková má stále ještě statut hvězdy, i když v poslední době nebyla ve filmu moc obsazovaná.
Ten výběr jsem neměla moc velký. Kolik najdete v Čechách hereček v tomhle věku, které nemají plastiku a nějaké předělávky na těle – a mají smysl pro humor? Navíc jsem s Ivanou předtím pracovala v divadle a moc dobře jsme si rozuměly.
Budete další film dělat zase s Biermannem? To ještě nevím. Já nejdřív napíšu scénář a pak se teprve s někým domlouvám dál. Mohu pokračovat s kterýmkoli ze svých producentů. Každý svůj film jsem natočila s jiným producentem a měla jsem štěstí, že mi žádný z nich do mojí práce nemluvil – ani Pavel Sodomka, se kterým jsem dělala před jedenácti lety svůj debut Ene bene, ani Klára Bukovská a Pavel Šolc, s nimiž jsem udělala Výlet, ani David Rauch, který se podílel na Mamas & Papas.
A co Jan Svěrák? Ten vám do Tajností také nemluvil, i když je sám režisér? Ne. Já jsem mu moc vděčná, že se Tajností producentsky ujal. Byl výborný producent. Ale chápu, že chce točit spíše vlastní filmy.
Máte skutečně na producenty štěstí, nebo si spíše dokážete obhájit svoje? No, oni mne vlastně asi znají a vědí, že kdyby na mne vyvíjeli nějaké tlaky a já dělala něco, o čem nejsem přesvědčená, tak by se připravili o to, co chtěli původně. To, za co mne platí. Já jim na začátku předkládám scénář a mám nějakou vizi a pak se jim zavážu k tomu, že ji nějakým způsobem dokončím. Kdyby mi nutili něco, co do té vize nepatří, tak se to celé rozpadne a já pak za film nemohu ručit. A to by byla z jejich strany hloupost.
Takže si víceméně děláte to, co chcete? No, to ne. Musím pracovat v rámci nějaké finanční dohody.
Režisérů jako vy, kteří si píší vlastní scénáře, je v Čechách strašně málo. Zkoušela jste někdy psát pro někoho jiného? Ano, pro Jana Svěráka, adaptaci pohádky Sedmero krkavců. Ale nakonec to nevyšlo. Dohodli jsme se, že kdybych tu látku chtěla režírovat já, tak klidně můžu. Udělala bych to hrozně ráda, ale v dnešní době je výpravná hraná pohádka strašně drahá záležitost. Navíc je tady konkurence amerických animovaných snímků: skoro každý měsíc je v kinech nějaký další, navíc ve 3D… Takže už ani nevíte, jestli na českou pohádku do kina někdo přijde.
Jan Svěrák se teď snaží natočit svůj první anglicky mluvený film. Vy o tom neuvažujete? Bylo by skvělé, kdyby se mu to podařilo. Nebo kdyby se to v Čechách zase někomu povedlo. Nedávno film v angličtině natočila Mira Fornayová. Ale u nás si toho skoro nikdo nevšiml, i když Lištičky byl na tak mladou režisérku velký výkon. Ona studovala v Británii a natočila film o něčem, co dobře zná – o problémech cizinek v Irsku. A to je ten nejpoctivější přístup, zabývat se něčím, co jste sama zažila nebo co znáte ze svého bezprostředního okolí.
Nepřipadá vám, že to je takový ryze ženský přístup? To ne. Vezměte si třeba Svěrákovy práce. Jízda je jeho osobní film, Vratné lahve je zase osobní téma jeho otce Zdeňka. Osobní jsou i snímky Saši Gedeona nebo Bohdana Slámy. A svým způsobem i Petra Zelenky nebo Jana Hřebejka. Všichni ve svých dílech nějak mapují vlastní život. Je ovšem zvláštní, že když se tímhle způsobem otvírá žena, tak na to všichni pořád upozorňují. Tyhle předsudky jsou historicky dané, ale časem se to určitě změní.
Pokud jde o anglicky mluvený snímek, máte ale rozpracovaný projekt filmu Anna, ne? Nevěřte všemu, co se píše na internetu. Tam už najdete dokonce i jeho hodnocení. Já teď o Anně vůbec neuvažuju. Ten film by skutečně z Čech financovat nešel, ale já momentálně ani žádného zahraničního producenta nehledám. Žiju v Čechách a nemám čas někde po světě někoho shánět. Když to jednou vyjde, tak to vyjde. I kdybych cizího producenta sehnala, tak se budu snažit točit ten film v Čechách. Ale mít zahraničního producenta by pro mne samozřejmě bylo fajn. Tady už všichni všechny znají, deset filmových kritiků pořád dokola něco omílá…
Kdybyste natočila film v angličtině, na zahraniční trh byste vkročila jako někdo, koho nikdo nezná, jako debutantka. To by vám nevadilo? Naopak – v cizině bych byla anonymní, a to je mi svým způsobem mnohem sympatičtější. Moje jméno by nikdo neznal, nic bych neznamenala… Uvést za takových podmínek můj film by byl navíc úkol pro producenta, nebyl by to můj problém.
Máte nějaký vysněný projekt? Vysněný projekt je ten, který se uskuteční. Jsem už příliš stará na to, abych se k něčemu zbytečně upínala. A nemá také cenu trápit se s věcmi, které se neuskutečnily.
Třeba tím, že jste nakonec nenatočila Lidice? Já se na to teď dívám takhle: na jedné straně jsem mohla natočit velký historický film, který jsem si sama napsala a připravila. Na druhé straně jsem měla ohromné štěstí, že ve chvíli, kdy jsem byla nemocná, jsem mohla někomu předat těžký projekt, se kterým bych se jistě hodně trápila. Já dělám filmy i divadlo strašně ráda, ale není to celý můj život. Kdybych nebyla vdaná a neměla děti, možná bych se na to dívala jinak. A také si nemyslím, že tady není rovnítko mezi tím, že když budu trpět, tak to, co udělám, tím bude lepší.
Mnoho špatných režisérů jistě ukrutně trpí… … a mnoho dobrých se netrápí, pracuje s radostí a žije normální život. Já cítím větší zodpovědnost ke svému okolí než k nějakým filmům.
Co teď plánujete? Mám teď celou zimu na to, abych něco napsala. Ale neřeknu vám, o co půjde – já o věcech nerada mluvím, dokud nejsou hotové. A dokud na ně nemám producenta. Na jaře uvidíme. Alice Nellis (41) Vystudovala anglistiku a amerikanistiku na FF UK. Studovala však také obor flétna na hudební konzervatoři a katedru scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Jako režisérka debutovala v roce 1999 tragikomedií Ene bene (Cena Fioresci na MFF Karlovy Vary). Na její úspěch navázala snímky Výlet (2002 – ocenění na MFF v San Sebatianu, Český lev za scénář), Tajnosti (2007) a Mamas & Papas (2010). Věnuje se i dokumentární tvorbě a divadelní režii.
