Tunelování fondů
Jen zpětný a smutný pohled do tunelu připomínají nucené správy v sektoru českých kuponových i nekuponových investičních a podílových fondů. Logicky si proto nejeden člověk položí otázku, zda vůbec má dozor nad nimi nějaký smysl. Odpověď je jednoduchá - má, ovšem musí fungovat tak, aby na nucené správy vůbec nedocházelo.
Nikoliv průběh nucených správ, nýbrž to, že musely být zaváděny, a nakonec i to, že jich není tolik, kolik by si čeští akcionáři a podílníci zasloužili, svědčí o kvalitě dozoru nad kapitálovým trhem. A také o politické objednávce minulých let, kvalitě vyšetřovatelů, soudů a podobně. Postkuponové vlády na etiku trhu moc nedbaly a nechávaly všemu volný průběh. Když se před léty zeptala Česká televize tehdejšího ministra financí a člena Občanské demokratické strany Ivana Kočárníka, zda nehrozí, že bude dozor nad kapitálovým trhem rozhodovat politicky, bude-li fungovat na jeho ministerstvu, zdravě se naštval. „Ukažte mi jediný případ, kdy se rozhodlo politicky, odvětil. Klobouk dolů, v jazyce jidiš se tomu říká chucpe. Politické rozhodnutí bylo jediné - nic nedělat a nechat vše v klidu, ať se privatizuje.
Jak jinak vysvětlit, že za několik let neopustilo zdi ministerstva financí jediné opatření, které by tunelářům zavřelo krám. Pokud chce někdo tvrdit, že důvodem nebyla politická objednávka, potom by musel zároveň požadovat hlavy těch, kteří dozor vedli. I když se chce zvolat: to by jistě neuškodilo, mohl by to být míč kopnutý vysoko nad bránu. Z okolí kapitálového trhu se totiž již několik let potichu proslýchá, že dozor nikdy nečinný nebyl a rozpracoval již v raných letech své exis tence několik do nebe volajících případů. Všechny ale měly podle důvěrných zpráv skončit v rozkladové komisi slavného ministerstva financí - ministerstva nestrachu.
Bolí to bolí, ten zpětný pohled na naši privatizační minulost. Na dobu, kdy byli všichni podnikatelé a nikdo gauner. Dnes máme novou vládu a ta, zdá se, vidí situaci přesně opačně. Každý, kdo vydělal v minulosti více peněz oproti lidem pr acujícím jen za mzdu, patří dozajista za mříže. Jsme národem tunelářů a hotovo.
Řekne-li to někdo zvenku a míní tím, že se u nás spravovaly fondy a podniky poněkud v rozporu s jinde platnými mravy ve větší míře než je obvyklé, má bezpochybně pravdu. Tváříli se tak domácí politik, je čas se urazit. Skandali zace podnikatelské sféry a třeba i sektoru kapitálového trhu je pro podnikatelské a investorské prostředí ve společnosti stejně nebezpečná jako jejich diskreditace způsobená zavíráním očí i nad tím, co už nelze nevidět
Kardinální otázka pro český kapitálový trh a průmysl fondů nyní zní: „Jak se kmitání ode zdi ke zdi projeví v konkrétním životě? S poměrně slušnou dávkou jistoty lze předpokládat, že (naštěstí i bohužel zároveň) nijak. O tom, c o se bude dít, budou totiž zase rozhodovat konkrétní lidé na úrovních o mnoho stupňů níže než vševědoucí kabinet - Komise pro cenné papíry, burza, ostatní samoregulační instituce, policie, soudy.
Komise se zatím příliš nepředvedla. Za záplavou správních řízení zaostává například poněkud zpožděné přelicencování. S nucenými správami se také pytel neroztrhl. Právní vědomí této instituce je podle odborníků minimální a vnitřní vztahy zjevně zoufalé. Pokud komise čas od času přijala nějakou opravdu přísnou myšlenku, často to zavánělo úvahami titulní postavy slavného filmu Spalovač mrtvol, snažící se osvobodit duše svých blízkých jejich vyvražděním. Nicméně, pokud se jí podaří při přelicenco vání alespoň trochu prosít startovní pole, vstoupí do historie pozitivně. Burza cenných papírů se zdá býti po letech šípkového spánku nejpružnější ze všech zainteresovaných institucí. Nejenže začala konečně organizovat náznak skutečného trhu, ale její inspekce je považována za poměrně funkční. Navíc se burza bude z důvodu zachování své existence snažit o napojení na světové toky kapitálu a akcií, a tudíž i na standardní prostředí.
Nejsmutnějším případem zřejmě zůstává policie a soudy. Je to soud, který již déle než dva roky nedokázal pohnout s případem akcií Kotvy ukradených z Trendu. Na druhé straně spousta jiných soudů dokázala zapsat přeměny fondů na holdingy s rychlostí meziplanetární sondy. I zkušenosti policie jsou poměrně tristní.
Dnes sice podle zkušených právníků již není okres, kde by nebyl někdo, kdo hospodářské kriminalitě nerozumí. Jde však o jednotlivce, kteří po pár letech odcházejí někam, kde je lépe zaplatí. Například na Praze 1 jsou podle odborníků dva. A že je právě v této městské části firem registrováno nepřeberně. A jak se zdá, vláda nijak zvlášť velkou důvěru v možnosti policie nechová. Vždyť podle jejího místopředsedy Pavla Rychetského má čtyřicet procent vyšetřovatelů vysokoškolské vzdě lání pro výkon své práce naprosto nevyhovující.
V takové situaci není asi důležité, že peníze, které odešly z fondů, se nedaří vrátit. To je běžné všude ve světě. Ani na takovém vyspělém trhu jako třeba na britských ostrovech se znovu nenarodí, co jednou zmizelo. Důležité je ale to, že nezmizí skoro nic. Protože hráči chtějí na trhu zůstat déle než pár měsíců a protože se potenciální tuneláři klepou strachy před postihem.
Nutno říct, že už i v České republice se v lecčems situace změnila. Svěřit peníze velkému fondu se člověk nijak zvlášť bát nemusí. Tedy pokud jde o tunelování, ne o vývoj trhu. A malé fondy asi mají smůlu. Tunelování Futurum Aur um či ztráty fondů ČNIS už navždy rozdělí investiční společnosti na důvěryhodné a ty ostatní. Zpětný pohled do tunelu ale bolí a v leckom nedůvěru zachová.
