Za potíže zdravotnických zařízení nemůže jen systém, ale hlavně management
Doktor Jaroslav Tvarůžek si koupil nemocnici. Zatím se mu daří. Nemocnice si na sebe vydělá. Předtím ne. Tím je nastolena otázka, zda je v tak důležitém veřejném statku, jakým je zdravotnictví, soukromé vlastnictví hrozbou, nebo spásou.
Do církevních rukou.
Jedná se o Nemocnici svaté Zdislavy ve Velkém Meziříčí-Mostišti. Ve druhé polovině padesátých let u obce postavili přehradu na pitnou vodu, která dnes zásobuje Velké Meziříčí, část Třebíče a okolí. Na začátku šedesátých let byla z bývalé ubytovny pro budovatele přehrady zřízena gynekologická klinika OúNZ Nové Město na Moravě. Později zde vznikla Léčebna dlouhodobě nemocných.
Na začátku devadesátých let, v období změn, se rozhodovalo o dalším osudu nemocnice. Brněnské biskupství a přidružená Mendlova nadace přišly s projektem vybudování příměstské nemocnice, která by obsluhovala region vymezený Velkým Meziříčím, Měřínem, Velkou Bíteší, Křižanovem až k Novému Městu na Moravě. Město Velké Meziříčí projekt přijalo a objekt převedlo na nadaci. Ta do nemocnice investovala několik desátek milionů korun a zvelebila ji po stránce technické. Nezvládla ale její řízení a ekonomiku.
Město řeklo ne.
Koncem roku 2002 byla nemocnice, několik let „zralá“ na konkurs, před zánikem. Mendlova nadace ji přednostně nabídla k odkupu městu. „Pět týdnů jsme to zvažovali. Ptali jsme se, kde jsme mohli. Někde se ukázalo, že jim městská nemocnice funguje. Jinde ne. V Dačicích, městě v řadě směrů srovnatelném s Velkým Meziříčím, nám řekli, že je nemocnice ničí. Porovnali jsme to s našimi možnostmi a dospěli jsme k závěru, že by nás vlastnictví nemocnice zahubilo,“ říká místostarosta Velkého Meziříčí Alois Nováček. Na řadu tedy přišel jediný zájemce, doktor Jaroslav Tvarůžek.
Nešel do zcela neznámého prostředí. Stál u zrodu Mendlovy nadace a v letech 1998 až 2000 byl v Nemocnici svaté Zdislavy předsedou představenstva. Do podnikání ale vstupoval vybaven pouze zkušenostmi z tříletého působení v církevní nemocnici v Bavorsku a z tříletého primariátu v brněnské Bakešově nemocnici. „O podnikání jsem toho mnoho nevěděl. Ale říkal jsem si, když to funguje v Německu, Rakousku, Švýcarsku, proč by to nemohlo fungovat tady,“ tvrdí.
Za zhruba milion korun koupil sto procent akcií mostišťské nemocnice a dluhy za čtyřicet milionů. Nepřevedl majetek do nové společnosti a nezanechal dluhy v té staré. Dokonce ani z dosavadní akciové společnosti neudělal „eseróčko“. „Slíbil jsem biskupovi, že nic takového neudělám,“ odpovídá na otázku proč.
Zdravý smysl.
Doktor Tvarůžek je věřící člověk. Rychle po svém nástupu do nemocnice v ní zřídil kapli. Když zařízení patřilo církevní nadaci, tak tam kupodivu nebyla. Z víry ale nedělá velkou vědu. Je to podle něj soukromá věc, dar. „Nemám rád, když se někdo představí jako křesťan: Já jsem Pepa Mrázek, katolík.“ Nechce ani přemítat o tom, zda je křesťanská morálka dobrou výbavou pro podnikání, nebo ne. Ekonomické věci podle něj patří odborníkům a nejdůležitější je umět vybrat ty správné. Sám prý rozumí hlavně medicíně. Na vizitce má: ředitel nemocnice, přednosta chirurgického oddělení.
To jsou ale spíš mimikry. O chvíli později říká, že si nedovede představit, že by nebyl denně v nemocnici fyzicky přítomen. Pravomoce deleguje, ale také kontroluje jejich uplatňování. Ví, co dělá. Nechce dopadnout jako Mendlova nadace. I když chodí v bílém a prakticky denně operuje, není to nepraktický doktor odkázaný na milost a nemilost svých ekonomů a právníků. Nemá sice s podnikáním rozsáhlé zkušenosti, ale má pro něj minimálně zdravý smysl. Koneckonců v prvé řadě už není doktor. Se 180 zaměstnanci nemocnice je jedním z největších zaměstnavatelů v regionu. Kapitalista.
Jediná revoluce.
Nemocnice svaté Zdislavy zakončila rok 2002 s desetimilionovou ztrátou. Loňský výsledek odhaduje Jaroslav Tvarůžek na několikamilionový zisk, a to i s tím, že nemocnice postupně umořuje čtyřicetimilionový dluh. Konstatuje, že i v dnešním provizorním systému financování zdravotnictví záleží především na lidech, kteří nemocnici řídí. „Nemůžu mluvit za obří nemocnice, které jeden člověk neuhlídá. Ale řádně hospodařit v takovém zařízení, jako je naše, není zase taková věda.“
Je to prý v podstatě živnostenský princip. „Musíte mít kunčafty, abyste se uživil,“ říká chirurg, který občas nazývá pacienty zákazníky a zároveň zdůrazňuje, že ve zdravotnictví by nemělo být nadstandardem, že si doktor udělá na pacienta čas. Po nástupu do nemocnice zametl s managementem, který si vzhledem k výsledkům nic jiného ani nezasloužil. To byla prý ale jediná revoluce. Potom nastoupila postupná racionalizační opatření, zvyšování výkonnosti a produktivity a kontrola. „Asi po třech měsících nám poslala pozdrav VZP. Několikasettisícová pokuta za překročení limitu preskripce léků. Podíval jsem se, jaké léky se předepisují. Ukázalo se, že to hodně ovlivňovaly vazby doktorů na dodavatelské firmy. Vyhodili jsem osmnáct z dvaadvaceti distributorů. Dnes jich máme pět. Udělali jsme pozitivní seznam léků, často se jedná o generika. Hned se tendence otočila a nikdo kvůli tomu neumřel,“ uvádí Tvarůžek.
Blahodárná stávka.
Pro úspěšné ředitele jsou to známé věci. Nepropouštělo se sice, ale lidé musí zastat více práce. V roce 2002 bylo přes sedm set operačních výkonů, loni více než dvakrát tolik. Kloubních protéz (jeden z nosných oborů) voperovali asi pět set, zatímco v okolních nemocnicích to bývá sto až dvě stě padesát za rok. Ošetřeno bylo šestačtyřicet tisíc pacientů, hospitalizováno přes deset tisíc. Do předloňska fungovaly ambulance do 13 hodin, pak bylo v areálu jako po vymření (ticho léčí). Dnes pracují ambulance do šesti večer. A ukázalo se, že více lidí chodí, kupodivu, odpoledne a v podvečer.
Doktor Tvarůžek tvrdí, že pacienti jdou za jménem lékaře. To je cesta ke zvýšení výkonnosti. Korektně ale dodává, že loňský nárůst výrazně ovlivnila nepředvídaná okolnost – podzimní stávkování lékařů v jihlavské a dalších nemocnicích na Vysočině. Jako stávkokaz si nepřipadá: „Stávkovalo se například tak, že lékaři s pacienty nemluvili, jen vypisovali papíry. Ale člověk se většinou potřebuje na spoustu věcí zeptat. Tak přijeli k nám. A když byli spokojeni, zůstali. My jsme rádi, že pacienty máme, a vážíme si jich.“
Okresní nemocnice.
Podstatné je, že Nemocnice svaté Zdislavy funguje normálně napojena na systém veřejného zdravotního pojištění a „normálně“ jako ostatní inkasuje fauly v podobě opožděných plateb. Obavy velkomeziříčské radnice, že v lesích za městem vznikne exkluzivní sanatorium pro bohatou klientelu, se nesplnily. Doktor Tvarůžek tvrdí, že „nemá před očima projekt luxusního zařízení“. Napojení na veřejné pojištění mu prý poskytuje konkrétní, smluvně garantovaný, stabilizující příjem. Na přímé platby moc nevěří. Životní standard na Vysočině je na nízké úrovni a ani zahraniční zákazníci, například z Rakouska, prý „nemají motiv“ pro to spektrum péče, jaké jeho nemocnice poskytuje.
Nemocnice svaté Zdislavy se nabídkou podobá základní, okresní nemocnici. To znamená, že má chirurgii, ortopedii, internu, následnou péči, jednotku intenzivní péče, biochemickou a hematologickou laboratoř a radiodiagnostické oddělení. Celkem 130 lůžek, k tomu patnáct ambulantních ordinací. Perspektivně, až splatí dluhy, uvažuje Jaroslav Tvarůžek o intenzivnějším zaměření na pooperační péči, rehabilitaci, fyzioterapii. Ta je nedostatková a „slyší“ na ni i zdravotní pojišťovny. Podobným směrem jde vývoj i v zahraničí.
Ačkoliv projekt Mendlovy nadace neuspěl po podnikatelské stránce, nechal za sebou poměrně dobře a moderně technicky vybavenou nemocnici. To umožnilo novému majiteli soustředit se na ekonomickou a medicínskou stabilizaci. Moment, kdy bude zapotřebí masivněji investovat do vybavení, představuje hlavní riziko. „V současném systému ohodnocení je jakžtakž zajištěno zaplacení výkonu, práce. Nepočítá ale s tím, že zdravotnické zařízení by si mělo také vydělat na nové investice do přístrojů. Produktivitu práce je třeba zvyšovat, ale nelze ji zvyšovat donekonečna,“ konstatuje primář, ředitel a majitel nemocnice na kraji Velkého Meziříčí.
