Doktrina plynového cara

Konflikt na Blízkém východě posiluje roli Ruska

Státníci skupiny G8 jednali v Petrohradě, zatímco v bojích mezi Izraelci a libanonským hnutím Hizballáh už umírali lidé. Cena ropy šla nahoru, i když pak dočasně klesla, bylo jasné, že konflikty na Blízkém východě budou mít značný vliv na její divoké výkyvy. Klíčovým tématem summitu osmičky byla „energetická bezpečnost“, ale zraky všech se upíraly k místům bojů. Bylo však také jasné, že obě věci spolu souvisejí. Hrozba, že se do konfliktu zapojí i další země, přináší i riziko, že ceny klíčových surovin budou stoupat dál a ohrožovat světovou ekonomiku. V horším případě budou některé země muset dodávky ropy omezit. I kdyby se tato hrozba nenaplnila, negativní vliv na ceny má už samotné riziko.
Mnozí lidé podezírají americké neokonzervativce, že výraz „energetická bezpečnost“ má v jejich pojetí sloužit především k tomu, aby si Amerika zajistila ropné či jiné surovinové zdroje třeba i silou. Jako v Iráku. Ve skutečnosti je jistě vše mnohem složitější. Ale i odborníci vědí, že výrazy jako energetická bezpečnost, preventivní údery, šíření demokracie nebo jednostranná politika svým způsobem patří do jednoho pytle. Je zajímavé, že některé (ne všechny) z nich si od Američanů vypůjčili i Rusové, kteří by rádi své zemi vrátili silné velmocenské postavení.
Některé komentáře světových médií uváděly, že současné útoky Izraele na Libanon mohou být součástí širší strategie celkové změny na Blízkém východě. Tu už začali realizovat Američané svými dřívějšími vojenskými útoky v Afghánistánu a především Iráku. Nyní jsou Spojené státy jedinou velmocí, která mohla donutit Izrael k příměří krátce po vypuknutí bojů. Nestalo se. Také Amerika se přiklonila k názoru, že je nutné Hizballáh vojensky oslabit, vytrestat, a teprve později uvažovat o zklidnění zbraní. Zdá se, že opět převládla politika síly a jednostranných kroků. To, že zbytek světa postoje Izraelců a Američanů v mnohém nesdílí, se ukázalo právě na summitu G8. George Bush si tam stěžoval na generálního tajemníka OSN Kofiho Annana, který se údajně příliš soustředí na dosažení příměří za každou cenu, ale zrovna tak se mohl zaměřit na ruského prezidenta Vladimira Putina či francouzskou hlavu státu Jacquesa Chiraka.
Neznamená to, že by vina za rozpoutání konfliktu byla pouze na izraelské, či dokonce americké straně. Únosy izraelských vojáků příslušníky Hizballáhu nebo palestinskými radikály nejsou omluvitelné. Izraelci museli být hodně frustrovaní tím, že jejich stahování z palestinského území nepřináší ovoce. Je však nutné připomenout, že toto stahování bylo jednostranné, realizované podle izraelských pravidel. Nebylo výsledkem širší arabsko-izraelské dohody. Pokud někdo očekával, že vše už nyní bude v pořádku, musel být nutně zklamán. Ať už je na vině kdokoliv. Jisté je, že ona americká strategie transformace Blízkého východu, která měla přinést i větší energetickou bezpečnost, selhává. To má různé důsledky. Například ten, že se posiluje role Ruska.
Největší země světa je alternativní zásobárnou ropy a zvláště plynu. I když mají některé evropské státy strach z přílišné surovinové závislosti na Rusku, co jsou jejich obavy oproti napětí na Blízkém východě? Moskva je také důležitý hráč při řešení krizí vzhledem ke svým diplomatickým aktivitám, kontaktům na politické síly a hnutí ve světě, jež se liší od kontaktů jiných velmocí, nebo třeba i díky informacím ruských zpravodajských služeb, které mohou být důležité v boji proti terorismu. Když k tomu přidáme současné ekonomické úspěchy Ruska, schopnost splácet dluhy, vytvářet finanční rezervy, a koneckonců i popularitu, jíž se mezi Rusy těší prezident Vladimir Putin se svou ambiciózní politikou, je jasné, že tato země opět může být v pozici významné velmoci (více na straně 22). Na druhé straně jsou její možnosti omezené a vliv Moskvy ve světě rozhodně nelze srovnávat s obdobím Sovětského svazu. To však může být pro Rusko spíše pozitivní zpráva.
Jestliže ruské předsednictví ve skupině G8 začalo spory o ceny plynu dodávaného Rusy na Ukrajinu, v poslední době Moskva poukazovala spíše na to, že musí prodávat Evropě plyn za nevýhodných podmínek, protože nemá přístup k tamní distribuci. Také Evropané ovšem žádají otevření bran na ruský trh. I když má spor politický podtext, důležitý je ekonomický aspekt. Dodavatel surovin si vždy bude chtít zajistit co nejvyšší cenu, zatímco odběratel co nejnižší. Je nutné počítat s tím, že Putinovo Rusko, které potřebuje peníze na svou modernizaci, bude jednat razantně. Energetická bezpečnost a spolehlivost dodávek z Ruska tím však ohroženy nejsou.