Američanům se devalvace zalíbila
Hodnota světové měny číslo jedna klesá a Američanům se to vcelku líbí. To není dobrá zpráva pro zbytek světa, jehož světlé zítřky začínají šednout. Je zřejmé, že pokud se nestane něco neočekávaného, bude tím, kdo zaplatí americké zotavení, především Evropa a hned za ní Japonsko. Jejich křehké naděje na počínající růst může tající dolar rozpustit jak kostičku cukru. Není divu, že Bank of Japan masivně intervenuje, Čína nechce o uvolnění jüanu ani slyšet a Evropská centrální banka se na intervence připravuje.Nejspíše je to však jen pokus stavět hráz z písku na jarním rozbouřeném veletoku. Spojeným státům oslabování jejich měny vyhovuje. Pomáhá udržet neobyčejně prudký růst ekonomiky, dosahující v posledních dvou čtvrtletích sedmi, respektive osmi procent. Přitom inflační tlaky jsou nízké a Federální rezervní systém se tváří velmi benevolentně na gigantické rozpočtové schodky a deficit v obchodní bilanci. Alan Greenspan dokonce dává celkem veřejně najevo, že se nasazeného tempa americké ekonomiky pranic nebojí. Vláda proto neváhá pokračovat v utrácení. Nakonec přede dveřmi jsou prezidentské volby a rostoucí ekonomika při tak příznivých úrokových sazbách, jaké nikdo nepamatuje, je ještě silnějším volebním trumfem než Saddám vytažený z irácké díry v zemi. Americký volič vždy slyší na domácí a zejména ekonomická témata dobře a zahraniční politika ho valně nezajímá.
Co na to však řekne Japonsko, které se po mnohaletém bezvýchodném potácení v recesi tlačené neutuchající deflací začalo konečně probouzet, a to je velice důležité pro východní Asii, která se hrozí možnosti, že by čínský zázrak pod vnitřními nerovnováhami začal blednout. Zhodnocování národních měn vůči dolaru může poškodit i další, o něco menší ekonomiky, dosud nadějně rostoucí především díky obrovským objemům vývozů do USA.
I pro Evropu ale začínají zářné zítřky pohasínat. Společná evropská měny dosahuje rekordních hodnot, ačkoli fundamentální údaje o vývoji ekonomiky k tomu nedávají naprosto žádný důvod. Hodnota eura se tak přiblížila hranici, kdy podle některých odborníků začne dělat vážné potíže exportérům. Letošní statistiky hospodářského růstu jsou nevalné a předpokládané oživení spíše symbolické a rozhodně se nedá měřit s americkými hodnotami.
Nejsilnější evropské ekonomiky přitom promarnily další čas a díky jen nedostatečným reformám a dlouhodobě zanedbávaným investicím do vědy a výzkumu mají výrobci jen omezené možnosti snižováním nákladů kompenzovat kursové ztráty. Naděje, že by vlády v Německu, Francii či Itálii našly odvahu k dalším reformním krokům, je pro nejbližší roky mizivá. Sociální náklady jsou stále příliš vysoké a trh práce zcela nepružný. Pokud by se začal propadat evropský export, bylo by po nadějích, že se zejména německá ekonomika dostane příští rok z nejhoršího.
A není pochyb, že by to nebylo zrovna dobrou zprávou ani pro Českou republiku. Závislost našeho vývozu na Německu je asi největší na světě, a kdyby se nedostavilo očekávané oživení za západní hranicí, jistě by to naše podniky pocítily. Na druhé straně máme podstatnou výhodu, že zatímco naše dovozy jsou z větší části dolarové, tak exporty jsou v eurech. To znamená, že velké procento českých podniků se může tvářit, že je ochabování dolaru příliš nezajímá, a Česká národní banka se nemusí obávat inflačních tlaků pocházejících z případného růstu dovozových cen. To ji může ukolébávat k měkčí měnové politice. A to by mělo udržovat domácí poptávku v dobré kondici, a tudíž dopady případné pokračující stagnace ve „staré Evropě“ by nemusely být zcela fatální.
Analytici časopisu BusinessWeek, kteří hodnotí vývoj dolaru v článku, který přetiskujeme uvnitř listu (více strana 88), dokonce soudí, že pozvolný pokles dolaru do doby, než se schodek americké obchodní bilance dostane na zvladatelnou úroveň, je dobrý a může být přínosem pro ekonomiku USA i svět.
Jenže to může být přehnaný optimismus. Dosud nevídané pohyby kapitálu vyvolané obrovským dvojitým deficitem v rozpočtu i obchodní bilanci USA mohou nejenom podříznout počátky růstu v Evropě i Japonsku, ale mohou také znejistět trhy a vyvolat nežádoucí fluktuace kursů. Co se stane s finančními trhy, až Soros a Buffet, kteří podle informací ze světových médií spekulují na prudké posílení japonského jenu, dosáhnou svého a japonská centrální banka neodolá? Potom přijde čas přelít kapitál zase někam jinam. Jaké dopady bude mít růst podílu krátkodobého kapitálu v platební bilanci USA? Co se bude dít s eurem, jehož kredibilitu s mimořádnou arogancí a neodpovědností lámou vláda Francie a Německa?
Zvyšující se ceny zlata naznačují, že investoři nejsou tak úplně přesvědčeni, že bude dobře. Dnes si asi nikdo nemůže být stoprocentně jistý, že svět nečeká nová vážná finanční krize.
Pro Českou republiku z toho vyplývá jen jediný závěr, který je snad už opravdu zbytečné opakovat. V neklidných dobách se nad vodou mohou udržet jen ekonomiky se zdravými financemi, a tam se Česko už hodně dlouhou řadu let nemůže počítat a vládní koalice neschopná zásadních reforem nám říká, že během této služby se nic zvláštního nestalo a ani nestane.
