Kilometr pod Karvinou otřesy nehrozí, jen průsak vody Valim dom, chlapi, loučí se s kolegy muž podsadité postavy, odhodí nedopalek cigarety na zem, špačka zašlápne špičkou boty a vyrazí směrem k parkovišti. Tahle parta má svoji šichtu v Dole Darkov u Karviné za sebou. Nás to teprve čeká.
Vlezeme do vstupní haly podniku, mineme ceduli, která informuje o tom, že v den naší návštěvy došlo na šachtě k jednomu pracovnímu úrazu, a upozorňuje, že bezpečnost v dole je nade vše. Projdeme kolem nástěnky, kde pravicové důlní odbory informují o svých aktivitách. Vyšplháme se po několika schodech, projdeme chodbou a jsme v zasedačce.
„Vítejte, nabídněte si, dejte si, co chcete, džus nebo třeba vodu, kdoví, jestli to není naposledy,“ říká s úsměvem jeden z přítomných zaměstnanců OKD.
Instruktážní manekýn Ještě než sfáráme do dolu, musíme absolvovat bezpečnostní školení. „Pustíme vám instruktážní film, až ho zhlédnete, možná se někteří budou bát fárat, ale věřte, že to opravdu stojí za to,“ tvrdí jeden ze školitelů. Co se týká bezpečnosti, film žádné velké obavy nevzbuzuje. Ve zkratce pojednává o tom, kterak manekýn v dobře padnoucím obleku (patrně si na Ostravsko odskočil z reklamy na parfémy) přijede na šachtu, potřese si pravicí s každým, tedy alespoň s těmi, kteří před ním neutečou, načež zahájí všechny úkony nutné k tomu, aby mohl sfárat do dolu. Jak instruktážní snímek několikrát upozorní, je to poprvé. Mimo jiné se dozví, jak se používá kyslíkový přístroj. Na jeho zprovoznění máte v případě akutní potřeby zhruba 20 vteřin, prý je to dost času. Zvlášť poučná je ovšem část, kterou hlas komentátora uvede: „A teď se podívejme, jaká móda se nosí v dole.“ Vše uzavírá pasáž o úspěšném sfárání a opětovné cestě na vrchol, kterou hrdina instruktážního filmu zakončí tak, jako začal, potřesem ruky s každým, na koho natrefil.
Zhruba po hodinové instruktáži vyrážíme na místo činu. „Panove, každy mate na skriňce nadepsanou svoji jmenovku, mate tam všechno, co potrebujete,“ naviguje nás vládkyně místních šaten. Postupně navlékáme erární slipy, kalhoty, tričko, dole prý bude vedro, takže kazajku vynecháváme, nasoukáme se do pracovní bundy, do jedné kapsy zastrčíme špunty do uší, do druhé obvaz. Jedním páskem připevnit kalhoty, druhým v lampárně pracovní svítilnu, na rameno kyslíkový přístroj, na hlavu ochrannou přílbu a na oči pracovní brýle, pak už zbývá jen do kapsy u kalhot zastrčit půllitrovou láhev s vodou.
Metr za osm vteřin „Dbejte na to, ať máte volné ruce, a nezapomeňte na pití,“ nabádá nás průvodce. Fárání může začít. Ještě jsme upozorněni, že důl, do kterého vyrážíme, je relativně bezpečný. Není totiž uveden v bezpečnostní kategorii číslo tři, tedy nebezpečí otřesu. Cestou k jámě se ale z cedule na dveřích dozvíte, že hrozí „jen“ průsaky vody.
Cesta dolů je docela rychlá, ve výtahové kleci se zhruba do 800metrové hloubky řítíme rychlostí osmi metrů za vteřinu, celkem trvá kolem jedné a půl minuty. Když dorazíme dolů, tak se stejně jako horníci i my musíme přepravit na „své pracoviště“. „Nechápu, proč je to plánovaný na tak dlouho, minutu a půl do dolu, pár minut k místu, kde se to těží, deset minut na rozhovor a jedem nahoru,“ ozve se jeden z novinářských kolegů. Nemá pravdu, čeká nás zhruba 45minutová cesta důlním vláčkem.
Horníci na vzdálenější pracoviště jezdí i hodinu a čtvrt, navíc se počítá s otevřením
porubní fronty, kam to vláčkem potrvá až 1,5 hodiny. „Na fárání si s sebou musíte vzít všechno potřebné, jídlo a hlavně vodu, někdo až tři litry. Musíte si ale uvědomit, že všechno má svoji váhu,“ vysvětluje náš průvodce. Nastupujeme do vláčku. Poněkud vznosný název pro dopravní prostředek zavěšený na kolejnici, která je nosníky upevněná u stropu chodby. Rychlost soupravy se v podzemí špatně odhaduje, ale pohybujete se za neustálého skřípání, cvakání a vrzání, jak souprava přejíždí přes spojnice. Sedíte na látkovém sedátku, kvůli nedostatku prostoru máte skrčené nohy skoro až u hlavy a přemýšlíte, jak se na tohle místo vejdou čtyři havíři. Pokud měří víc než metr dvacet, bude to asi hodně natěsno. Kvůli obrovským vzdálenostem, na které musí v dole přepravovat místní personál, má vlak přesný jízdní řád, jeho obsluha navíc musí pravidelně hlásit dispečerovi na povrchu svoji polohu.
Za několik minut projede souprava poslední osvětlený úsek a pokračujeme do tmavých chodeb, které sporadicky osvětlují jen naše svítilny. Máme je zavěšené přes rameno, abychom neoslňovali kolegy „havíře“. Za neustálého vrzání a praskání kovu míjíme ústí mnoha dalších temných chodeb. Skoro čekáte, kdy se z některé z nich se strašlivým křikem vyřítí skupinka skřetů. Jen tu a tam v dálce probleskne světlo, po několika minutách jízdy míjíte skupinky údržbářů, kteří kontrolují technický stav dopravníkových pásů. Koncentrace uhelného prachu ve vzduchu roste přímo úměrně s tím, jak se blížíte k místu ražby. Kilometr pod zemí „Zdař bůh. Jsme na místě, vysedat,“ ozve se.
Cestou k porubní frontě se snažíme nešlápnout do bahna. Stačí jeden chybný krok a jste v něm až do půli lýtek. Přes drobné patálie překonáme pár metrů a dostáváme se k místu těžby, porubu, jsme asi 1100 metrů pod zemí. Teplota se i přes odvětrávání pohybuje kolem 30 stupňů Celsia, uhelný prach se lepí na zpocený obličej.
Doba, kdy se uhlí dobývalo ručně, je naštěstí již dávnou minulostí. Dnes se o těžbu starají stroje, respektive kombajn s posuvnou výztuží, až sto metrů dlouhé zařízení o váze několika desítek tun. Stroj postupně odfrézuje celou mocnost uhelné sloje, ta je na Karvinsku růžně silná, zhruba od dvou do šesti metrů.
Těží se zjednodušeně následujícím způsobem: Důlní kombajn odtěží najednou celou výšku sloje, strop automaticky zajistí posuvnou výztuží. Za den se posune porub přibližně o pět metrů. Spolu s těžbou se posouvá i mobilní výztuž, takže za těžbou vzniká dva až šest metrů vysoká dutina, která se postupem času zaplní nadložními horninami, tzv. řízený zával. Jinak řečeno, o všechno, co se odtěží, se propadne terén na povrchu. V praxi to znamená, že třeba některé kostelíky mezi Karvinou a Ostravou, původně zbudované na kopcích, jsou dnes v údolích. Tak významně se kvůli těžbě propadlo podloží.
Od kombajnu jde uhlí na přepravníkový pás, tím se dopravuje zhruba pět kilometrů až do zásobníků v Dole Darkov. Z nich do tzv. skipové nádoby, která je už vyveze na povrch do úpravny. Skipová nádoba není žádný kyblík pro děti, ta v Darkově pobere najednou zhruba 20 tun uhlí.
Plány pro letošní rok počítají v Dole Karviná s těžbou kolem tří milionů tun a vyražením 12 900 metrů důlních děl. S ohledem na kvalitu vytěženého uhlí je to navíc jeden z mála provozů OKD, u kterého se počítá s dalším rozvojem.
Ve sloji, v níž se nacházíme, zbývá k dotěžení asi 430 metrů. Mocnost vrstvy uhlí je v průměru 85 centimetrů. S ohledem na jeho vysokou kvalitu se to prý ale vyplatí. Aspoň podle současných cen uhlí na trhu to vypadá s rentabilitou následovně. U vysoce kvalitního uhlí vhodného na výrobu koksu se těžba vyplatí u mocnosti něco nad 80 centimetrů. U uhlí určeného pro energetické účely je to už 1,3 metru.
Prašná desítka Práce v porubu je i přes maximální využití techniky náročná, navíc se horníci pohybují celou směnu ve velmi prašném prostředí, ve kterém nelze vydržet až do důchodu. I proto se každému havíři počítá tzv. exponování prašnosti. Postupně se sčítá doba, kterou strávil v prašném prostředí, do celkového součtu se navíc počítá i obsah prachových částí ve vzduchu. Jakmile součet přesáhne stanovenou hranici, což odpovídá zhruba deseti až 12 letům práce v nejnáročnějších podmínkách, je horník přeřazen na méně prašné provozy.
„Je to ale finanční sešup, berete i o deset až 15 tisíc korun měsíčně méně,“ tvrdí jeden z horníků. Na otázku, kdy jeho čeká přeřazení do klidnějšího prostředí, jen smutně pokrčí rameny. „Práce tady je tvrdá, ale krásná,“ dodává na vysvětlenou.
Jestli bude tahle práce i v budoucnu, se rozhodne právě teď. Ekonomická kondice skupiny OKD se za poslední dva roky výrazně zhoršila, především kvůli propadu cen černého uhlí na světových trzích. Z některých provozů se stala nerentabilní záležitost. Bez dalšího ozdravného programu se firma neobejde.
Těžbu prodražuje i to, že se doly OKD nacházejí v extrémních geologických podmínkách, mimo jiné ve velkých hloubkách.
Některým konkurentům se přitom stačí prohrabat jen pár metrů pod povrch. l •
OKD
V činnosti 4 doly
Konzervační režim 1 důl
Roční produkce 9–10 mil. tun uhlí
Důl Karviná
Vznikl v roce 2008 sloučením dolů ČSA a Lazy, ročně se v něm
vytěží zhruba tři miliony tun uhlí, a jako u jednoho z mála
provozů OKD se proto počítá s jeho dalším rozvojem
Produkce v roce 2013 2,62 mil. tun
Rozloha důlního pole 32 km2
Zásoby k 31. 12. 2013 (klasifikace JORC) 24 mil. tun
Horníci na vzdálenější pracoviště jezdí i hodinu a čtvrt, navíc se počítá s otevřením porubní fronty, kam to důlním vláčkem potrvá až 1,5 hodiny.
O autorovi| Vadim Fojtík, fojtik@mf.cz
