Menu Zavřít

…dolej výš!

30. 4. 2004
Autor: Euro.cz

Kvalit tuzemské produkce rok od roku stoupá

O uplynulém víkendu padly na chvilku chmury a všichni, optimisté i euroskeptici, jsme se chopili sklenek a připili si na to, co nás čeká a nemine. Viděno skrze plný pohár vyhlíží totiž vše příjemněji. Tím spíše, že právě konzumenti vína si v každém případě polepší. Jak bude vlastně z pohledu naší příslušnosti k EU vypadat propříště „kapitola víno“?
Pro začátek odhlédněme od zákonitostí trhu - také na ně dojde - a zkoumejme stav z hlediska nově nastolené legislativy. Víno je na tom dobře. Tuzemské díky úpravě daně z přidané hodnoty (DPH). Od nynějška se bude danit devatenácti procenty místo nedávných dvaadvaceti. Jistě příjemná změna, ovšem v porovnání s tím, jak budou obchodována vína importovaná, jen málo patrná. U dovozů totiž nová pravidla nastaví o poznání příjemnější výchozí parametry. Produkty ze sklepů třetích zemí budou zatíženy celní sazbou patnácti procent, platnou v Evropské unii - dosud to bylo procent třicet. Zde ještě sehrají roli dovozní kvóty, v jejichž rámci se celní povinnost ještě sníží. A obchod v rámci společenství nabude charakteru obchodu tuzemského, tedy cla prostého. Což znamená podstatnou výhodu pro vína putující na naše stoly z vinic našich nových pobratimů, mezi kterými jsou význačné vinařské velmoci. A výhodu hned dvojí. Tou podstatnou je odmazání třetiny z částky, ze které se počítá DPH, samo o sobě - jak již řečeno - také o tři procenta štíhlejší. Zkusme demonstrovat popsané skutečnosti na malém příkladu. Láhev dováženého vína, která v celním skladu má hodnotu sto korun, jsme mohli do země dostat minimálně za necelých 160 Kč. Coby členská země EU máme za stejnou láhev cenu na vstupu do Česka korun 119, počítáme-li správně (uvažujme i zrušení odvodu u importovaných vín do Vinařského fondu, navržené v novele zákona 115/95 Sb.). To se týká vína z obchodu uvnitř unie. Pokud zatoužíme po víně ze třetího světa, tam nám z oněch sto šedesáti korun úder půlnoci na první květen ztenčil tuto sumu na Kč 140 – a nějaký ten haléř. Bezesporu zajímavé. Zůstává otázka, co provedou dovozci. U importovaných vín se nabízí nepřeberná řada variet. Počínaje producentem samým může každý další z řetězce mezi sklepem a konečným spotřebitelem v nastalé situaci „navětřit“ možnost zbytnění svého ziskového polštáře a pokusí se ji nějak realizovat. Třicet procent je rozpětí dost velké na to, aby se citlivá úprava tímto směrem dala „skousnout“. To je možnost pro členské země, nahrává jim k tomu fakt „pouze“ patnáctiprocentního úbytku sazby u produkce třetího světa. Ovšem pozor, u těch zemí, které mají s EU uzavřené asociační dohody, se neclí vůbec stejně jako uvnitř unie.

Situace nahrává importu.

Nabídka vín na našem trhu se hýbe. Importéři ožili a kol naší hranice stepují ti, kteří s dovozem vína teprve začínají. Zjednodušení podmínek a hlavně odbourání ochranářských opatření činí náš trh - i přes jeho nevelkou kapacitu – atraktivním. Země s přetlakem vinařské produkce hledají pro ni uplatnění a vzhledem k obecně vysoké kvalitě nabízených vín lze říci, že úspěšně. Ti, kdo jsou v Česku již pevně zakotveni, pracují na navýšení odbytu, ostatní se snaží alespoň drápkem zachytit v nově nastalé situaci.
Tím vším sílí konkurenční prostředí, které nenahrává především domácím vinařům. Přestože kvalita tuzemské produkce rok od roku stoupá, navzdory stále četnějším vavřínům, jež naše vína ve světě dobývají, lze očekávat atak na jejich pozice. Ceny dovážených vín klesají. Mnohdy tak, že pro naši produkci bude nepřekonatelné jim konkurovat. Protože import je podporován více či méně silnou reklamní kampaní, u naší produkce téměř neexistující, dále kvůli nešťastné cenové politice mnohých našich producentů, je pravděpodobné, že chlebíček domácích vinařů notně okorá. Jistě, ne všem, již dnes zde máme řadu podniků, kde pochopili, co a jak je třeba udělat pro udržení nebo upevnění pozice. Nebude to nikterak lehké, při nahlédnutí na sortiment, jaký se nabízí. K mání jsou u nás znamenitá vína bulharská, stále více jsou vidět ta z nového světa, posilují Francouzi i Italové. Vyšší a vyšší aktivitu vyvíjejí Rakušané, probouzejí se vinaři němečtí, ti u nás zatím nemají mnoho zástupců, možná ani ctitelů. Situace, která nastane, nahrává spíše importu než produkci domácí. Je otázkou, jakou taktiku a strategii zvolí producenti naši, aby dokázali čelit realitě.

Co čeští producenti.

Doposud připomínají blanické rytíře, většina jich spí či pospává. To dovoluje uplatnit na trhu i vína ze zemí, které lze považovat za vinařské exoty. Tak, jako na nás coby producenta vín nahlíží svět s nadhledem, i my můžeme – zatím – registrovat aktivity ze strany neznámých nebo málo známých producentů vína o export do Česka s lehce pobaveným úsměvem. Může se zdát, že vína odtud nemají a nebudou mít našemu konzumentu co říci. Ovšem to by byl přístup více než lehkovážný, neboť podobně jsme před časem pozorovali nenápadný nástup vín chilských nebo stejně plíživě se objevivší jihoafrická. Vedle zde již zakořeněných vinařských producentů můžeme stále častěji zaznamenat nový objev. V nabídkách lze zaznamenat vína brazilská, vidět jsou čínská a o pozornost si žádají – světe div se – i kubánská. A není vyloučeno, že za čas budou stejně populární jako někdejší „outsideři“ z Austrálie, Zélandu či Argentiny. To všechno, bohužel, nejpravděpodobněji na úkor vín domácích.

bitcoin_skoleni

Cena práce překážkou.

Je třeba zapomenout na skutečnosti, které se staly téměř axiomy v obchodní politice většiny tuzemských producentů. Rozloučit se s „odborářským huráprodejem“, jehož výtěžky šly rovnou do kapsy, aniž by je kdy viděly účetní knihy. Zapomenout na autobusy rozjařených brigádníků socialistické práce, na litry a litry „druháku“ pro ně připraveného, na přínosy z šedé ekonomiky, tvořící prý až třetinu veškerého obchodu vínem. Je s podivem, kolik takových způsobů prodeje vína ještě existuje. Cestou zřejmě nebude ani příprava vín stolních a oblastních či zemských. Vysoká cena hroznů, pracovní síly i nutnost vyšších vstupů do vinohradu během vegetačního období, to všechno předem odsuzuje naši produkci do pozice neschopné konkurovat oceánům levných vin odjinud. A u vín vyšších kategorií je třeba citlivě pracovat s jejich cenou a přitom zapomenout na manýry, které se v posledním čase tolik rozšířily. Mám na mysli to, že mnozí vinaři olepí své lahve tolika „paclemi“, co se jich jen vejde. Přitom, soutěže, na kterých byly mety dobyty, zdaleka nepřekračují rámec regionu, tím méně země. S těmi oceněními je totiž zhusta spojována cenová úprava ničím neopodstatněná a svou výší až nehorázná. Ošidný je i kalkul s tím, že jsme zemí s nedostatečnou vlastní produkcí a že v rámci trhu, prodáme vlastní vína bez problému a teprve potom přijdou na řadu ta dovezená. To je hluboký omyl. Jednak cizinec, neznalý tuzemské produkce ani jejích kvalit, uvidí-li víno mu známé a osvědčené, vedle něho potom láhev s exotickým sice, ale naprosto cizím názvem, sáhne po jistotě. Tím spíše, že ceny obou lahví se téměř neliší. A konzument domácí? Pravda, u něho je možné zahrát „na city“, opřít se o jeho tradicionalizmus a lásku k českým a moravským vínům. Ale i toto má svou hranici.

Zelená pro transparentnost.

Přitom řešení není složité. Při mnoha zahraničních prezentacích jsou vína z produkce těch „osvícených“ vnímána jako kvalitativně konkurenceschopná. A to vůbec ne za dumpingové ceny. Znamená to, že s trochou vnímavosti při tvorbě ceny a při spoustě marketingové práce se pro produkci našich vinařů dá nalézt místo na trhu. Jde o to, umět patřičně prodat nesporné kvality českých a moravských vín, zdůraznit Genius loci jejich vzniku, tj. samu severní hranici možného pěstování révy, „přibalit“ k tomu něco z jedinečného folklóru a zbavit se velikášství. Pod vlivem uvedeného potom citlivě vytvořit cenovou politiku, nepodlézavou a sebevědomou, ale transparentní, akceptující podmínky vzniku a ctící originalitu regionu. Ne ovšem neodůvodněně a bez sentimentu „přepálenou“ tak, že z našich vín učiní neprodejné exoty, stojící mimo výseč zájmu konzumentů zahraničních a nedejbože i domácích. Věřme, že nás neprozíravá politika našich vinařů nedonutí při pohledu na cenovky u domácích lahví parafrázovat zvolání otce vlasti: „…zprv milé, ale trpké pak.“

  • Našli jste v článku chybu?