Vede arbitráž o tunelu Blanky do začarovaného kruhu, nebo do vězení Alcatraz?
Na přelomu roku se do centra pozornosti médií opět dostal tunel Blanka. Nestalo se tak v souvislosti s jeho otevřením ani s dalším propadem země. Tentokrát se stavba stala objektem právní bitvy týkající se údajně neplatné smlouvy mezi Metrostavem a hlavním městem Prahou. Pikantní na celé aféře je fakt, že o ní má rozhodovat rozhodčí tribunál, zdrojem jehož pravomoci je přitom právě tato údajně neplatná smlouva. Široká veřejnost se tak vcelku logicky ptá, jak může spor rozsoudit někdo, koho k tomu zmocňuje něco, co neexistuje?
Bloudění v kruhu Ve světě obchodu, a zvláště toho mezinárodního, se rozpory řeší zejména prostřednictvím arbitra, který plní roli jakéhosi soukromého soudce, jenž odborně a rychle daný spor rozhodne. Rozhodčí doložku nezřídka využívají i veřejnoprávní osoby a v podstatě nelze takový přístup shledat negativním. A právě ve sporu o tunel Blanka, kde je otázka času a rychlého rozhodnutí klíčová, by se i široké veřejnosti mohlo zdát, že v tomto případě je arbitráž opravdu tím nejlepším řešením. Kdyby…
Kdyby celou věc nekomplikoval pocit, že bloudíme v argumentačním kruhu. Paradox spočívá v tom, že je-li celá smlouva od začátku neplatná, neplatí ani její část s doložkou. V případě, že ji proto rozhodci prohlásí za neplatnou, zanikne tím i zdroj jejich pravomoci. Pak ovšem přece nebyli oprávnění o smlouvě rozhodovat, a tak by bylo jejich rozhodnutí neúčinné a smlouva zůstala i nadále platná…
Na první pohled absurdní situace není ve světě obchodu nikterak vzácným jevem. Právě naopak, podobné téma je vzhledem k běžnému využívání arbitráže pro řešení obchodních sporů relativně časté. I z tohoto důvodu se v praxi vyvinul nástroj, jak tento neřešitelný rébus rozetnout. Je to tzv. doktrína separability. Jde o právní fikci, podle které bez ohledu na případnou neplatnost smlouvy rozhodčí doložka zůstává platná.
Na první pohled by se mohla nabízet otázka, proč zbytečně teoretizovat a nevydat se pro spravedlnost k soudu. Tam bychom však neuspěli, neboť soudce má povinnost odkázat strany právě před rozhodčí tribunál, pokud jedna ze stran vznese argument, že smlouva rozhodčí doložku obsahuje. A tak nezbývá než tento paradoxní, ovšem v zásadě efektivní systém akceptovat.
Tunely, jachty i ropa Užitečnost zásady separability se potvrdila kupříkladu v kauze American Bureau of Shipping týkající se předního světového jachtaře Titouana Lamazoua. Jeho přáním bylo zkonstruovat obří jachtu Tag Heuer, s níž chtěl získat cenu Jules Verne Trophy pro nejrychlejší obeplutí země. Poté, co byla loď postavena, požádali její majitelé o klasifikaci podle standardů American Bureau of Shipping, americké neziskové agentury zabývající se bezpečností osob, majetku a životního prostředí při plavbě na moři. Aby její klasifikaci rejdaři při konParadoxní strukci jachty dostali, museli se přesně držet standardů, které vyžadují jednotlivé předpisy.
Tag Heuer tuto bezpečnostní klasifi kaci obdržela, ale než se mohla vydat na svoji plavbu kolem světa, došlo k jejímu zásadnímu poškození v Jaderském moři. V očích majitelů i konstruktérů byl viník jasný – po dle nich agentura American Bureau of Shipping dodala nevhodné propočty.
Problematickým se ovšem ukázala platnost rozhodčí doložky, neboť byla obsažena jen ve všeobecných podmínkách na formuláři, který rejdařství použilo pro žádost o klasifi kaci lodi, a nikoli ve smlouvě samotné. Majitelé podali žalobu k francouzským soudům, jenže nejvyšší soud takový postup odmítl a jasně deklaroval, že rozhodnutí o platnosti rozhodčí smlouvy je toliko na arbitrech samotných.
Podobné problémy však neřeší jen soukromé subjekty, ale i veřejnoprávní osoby. Třeba francouzská společnost Elf, která měla spor s íránskou národní petrolejářskou společností NIOC v souvislosti s dohodou o průzkumu potenciálních ložisek ropy. V případě úspěchu měla íránská strana nálezce odměnit finančně i hmotně.
Ačkoli byly postupně úspěšně nalezeny hned dvě naleziště ropy, NIOC nikdy nesplnila své smluvní povinnosti. Zmíněné události se totiž odehrávaly během íránské islámské revoluce. Během ní vydala Islámská republiková revoluční rada zákon, na jehož základě byla zmíněná smlouva včetně rozhodčí doložky prohlášena za neplatnou. Francouzská strana, která utrpěla vysoké ztráty, zahájila arbitráž. Rozhodce pak prohlásil rozhodčí doložku za platnou i navzdory odporu íránských úřadů a následně deklaroval, že je příslušný spor rozhodnut.
doloŽka jako alcaTraZ Tehdy i dnes tak tato specifi cká a na první pohled složitá právní konstrukce vyvolává v široké veřejnosti rozporuplné reakce.
Neunikla tomu ani země arbitrážím zaslíbená – Spojené státy –, kde před pár lety Nejvyšší soud vydal řadu rozhodnutí, jež princip separability potvrdila. Nyní v podstatě přítomnost jakékoli doložky ve sporu znamená automaticky arbitráž. Komentátoři pak trefně přirovnali rozhodčí doložku k slavnému vězení Alcatraz – obdobně jako odtud ani z arbitráže není úniku, když do ní jednou vstoupíte…
Tato jistota je vlastně prospěšná, neboť přispívá k předvídatelnosti a stabilitě. Je proto nepochopitelné, že nová rekodifikace českého práva tento uznávaný a funkční standard opomněla přejmout. Do minulého roku platný obchodní zákoník totiž zásadu oddělitelnosti rozhodčí doložky od zbytku smlouvy upravoval přímo ve svém textu. Naproti tomu nový občanský zákoník, který zmíněný zákon nahradil, v tomto směru mlčí. Ohrozí tento lapsus budoucnost arbitráží v České republice?
Rozhodnutí do jisté míry – opět paradoxně – závisí na postupu českých soudů. Doufejme, že se vzhledem k celosvětovému přijetí arbitráží tohoto prověřeného principu přidrží.
V opačném případě by drobné opomenutí českého zákonodárce mohlo mít dalekosáhlé makroekonomické důsledky. Úroveň rozhodčího řízení jakožto jednoho ze základních způsobů řešení sporů v obchodě je totiž jedním ze základních kritérií pro hodnocení atraktivity země z pohledu zahraničních investorů a obchodníků. Nezbývá tedy než doufat, že i Česko bude mít svůj rozhodčí Alcatraz.
Paradox spočívá v tom, že je-li celá smlouva od začátku neplatná, neplatí ani její část s doložkou.
