Berlusconi neutrpěl drtivou porážku a bojuje dál
Hodně lidí se na ten okamžik těšilo. V Itálii i mimo ni. Dosavadní premiér Silvio Berlusconi měl v parlamentních volbách utrpět rozhodující porážku. Mělo skončit dvanáctileté období, které začalo prvním vítězstvím televizního magnáta v parlamentních volbách. Tuto dobu mnozí považují za velkou krizi italské demokracie, neboť se údajně vytratila rovnováha mezi různými pilíři moci. Premiérovi kritici tvrdí, že Berlusconi měl - především v posledních pěti letech - pod osobní kontrolou kromě svého podnikatelského impéria také politickou moc a značnou část mediálního trhu.
Berlusconiho soupeř, bývalý šéf Evropské komise Romano Prodi, nakonec přece jen ohlásil vítězství. To však bylo velmi těsné, ve volbách do dolní sněmovny jeho blok levého středu zvítězil o pouhou necelou desetinu procenta hlasů. A nejbohatší muž Itálie nepřestal bojovat. Zpochybnil výsledky voleb, žádal překontrolování neplatných volebních lístků. Jeho odpůrci v něm viděli zloděje, který sám volá: „chyťte zloděje“.
Vůdce politického hnutí Vzhůru, Itálie Silvio Berlusconi má pověst muže, který jako podnikatel získával své bohatství díky politickým konexím, čelil mnoha žalobám kvůli údajnému porušování zákonů a snažil se nepřípustně ovlivňovat soudy ve svůj prospěch. Jak může takový člověk vládnout své zemi? Po těsně prohraných volbách však Berlusconi mohl pokračovat v budování jiného mediálního příběhu, v němž on sám vystupuje jako oběť. Nebo přesněji: jako mimořádně úspěšný a odvážný muž, kterého se leckteří snaží za každou cenu zlikvidovat. Proti premiérovi se údajně spojili komentátoři italských listů, ale také třeba britský týdeník The Economist, který už tradičně vstupuje do italské předvolební kampaně na Apeninském poloostrově s tvrzením, že Berlusconi si post předsedy vlády nezaslouží. Velkopodnikatel přitom sám sebe prezentuje jako politika, čelícího převlečeným i nepřevlečeným komunistům v Prodiho táboře a zpolitizovaným soudcům. V tomto pojetí je on sám zachráncem demokracie.
Zlatý Berlín.
Druhá polovina minulého století v Itálii se vyznačovala značnou politickou nestabilitou, neustálým střídáním vlád. Ačkoliv reformy na počátku devadesátých let měly přinést zásadní změnu, dnes se zdá, že se země vrací tam, kde byla. Jedno nelze Berlusconimu upřít, v postu premiéra vydržel celých pět let, což se v historii po druhé světové válce nikomu jinému nepodařilo. I kdyby nyní Prodi přežil veškeré nové Berlusconiho údery, nejsou jeho vyhlídky na vytvoření stabilní vlády růžové. Itálie se silně polarizovala do dvou táborů a lídr levice nemůže počítat s tím, že by k sobě přetáhl někoho z druhé strany. Ekonom Romano Prodi, který má zřejmě jasnou představu o potřebných hospodářských reformách, bude muset bránit názorovým třenicím ve svém táboře, který mimo jiné sdružuje reformovanou levici, křesťanské demokraty, zelené i radikálnější komunisty. Právě neshoda s komunisty přitom v devadesátých letech jednu Prodiho koalici položila.
Pozorovatelé často srovnávají Itálii s Německem a ukazují, že berlínský scénář velké koalice není v Římě možný. V současnosti je takový vývoj málo pravděpodobný, byť v budoucnu italští politici asi budou muset své představy přizpůsobovat nové situaci. Německá zkušenost však ukazuje ještě něco jiného: velká koalice tam nebyla jedinou variantou povolebního uspořádání, spekulovalo se o různých koalicích. Hodně tam záleželo na povolebních jednáních. A právě v tomto má Itálie nevýhodu. Proti sobě stojí dva velké bloky, Prodiho a Berlusconiho. Oba však v sobě zahrnují množství stran a straniček, jež jsou ovšem od druhého tábora odděleny pevnou hrází. V tomto systému chybějí ony jazýčky na vahách, jimiž by mohli třeba v Česku být lidovci či zelení, kteří se mohou po volbách přiklonit k jednomu z větších partnerů. Takové povolební vyjednávání v rozpůlené Itálii nedává smysl. Přinejmenším do chvíle, než bude protržena ona politická hráz.
Boháčův protipól.
Stoupenci Romana Prodiho oceňují právě to, že „nevýrazný“ akademik a možná také nepřesvědčivý manažer je úplně jiný než Silvio Berlusconi. Prodi není tak zábavný, ale ani tak domýšlivý. Nepůsobí jako televizní hvězda, ale nikdo ho také nepodezírá, že by chtěl majetkově ovládnout přední italská média. Zatímco v Berlusconiho táboře o sobě dávají vědět politici, kteří ze současných italských ekonomických potíží viní zavedení jednotné měny euro, Prodi sám je považován za politika, jenž Itálii jako premiér do eurozóny přivedl. Mohl by mít proto správnější představu o tom, co je nezbytné udělat, aby země v měnové unii uspěla. Tedy především dávat do pořádku veřejné finance, což se Berlusconimu za pět let nedařilo. Rozpočtový deficit se naopak zase vyšplhal nad maastrichtskou hranici tří procent hrubého domácího produktu a státní dluh opět začal růst. Itálie je přitom označována za třetí nejzadluženější zemi na světě. Reálně hrozí, že ratingové agentury budou v hodnocení Itálie stále přísnější, kupříkladu podle agentury Standard & Poor´s je na tom už dnes nejhůře ze všech zemí eurozóny.
Romano Prodi rozhodně není nekritickým zastáncem přísných rozpočtových pravidel, sám před časem označil za stupidní evropský pakt stability, který tato pravidla upravuje. Pravděpodobně však chápe, že doba devalvací italské měny jenom kvůli tomu, aby firmy z této země neztratily schopnost konkurence, je definitivně minulostí. Ukázalo se, že taková politika druhé poloviny minulého století byla kontraproduktivní, neboť z dlouhodobého hlediska vedla k hospodářskému zaostávání. Z tohoto pohledu není podstatné, zda je Itálie dnes v eurozóně, nebo nikoliv. Kandidáti na vedení předních ekonomických resortů v očekávané Prodiho vládě mají vesměs důvěru finančních trhů, patří mezi ně kupříkladu i bývalý evropský komisař pro hospodářskou soutěž Mario Monti. Opouštění eura, jak ho v minulosti navrhovali představitelé Ligy severu, sdružení v Berlusconiho táboře, by navíc splácení italského dluhu dále výrazně zkomplikovalo. Vystoupení z eurozóny však vůbec není na pořadu dne, Liga severu ve volbách získala necelých pět procent hlasů.
Recept na zbohatnutí.
Bude na Silviu Berlusconim, zda bude chtít pokračovat ve své politické dráze. Každopádně ale může kalkulovat s tím, že velká část Italů mu nakonec dává svůj hlas, byť ho třeba ani nemusí mít nijak zvlášť v lásce. Jev zvaný „Berlusconi“ má totiž jednu zvláštnost: Řada lidí se domnívala, že když podnikatel sám dokázal tak zbohatnout, bude jistě znát recept na zbohatnutí celé země. A pokud tomuto někdo uvěří, odpustí televiznímu magnátovi nějaké ty výstřelky nebo třeba přílišnou koncentraci moci v jeho rukou. Navíc se zdálo, že takové uvažování má svou oporu i v odborných kruzích. Na rozdíl od zmiňovaného týdeníku The Economist se kupříkladu komentátoři listu Wall Street Journal přikláněli na Berlusconiho stranu a tvrdili, že on jediný je schopen Itálii reformovat. V tomto případě však mohl hrát svou roli i Berlusconiho proamerický postoj v zahraniční politice. Odborníci i laici mezitím jistě svůj pohled na dosavadního italského premiéra poopravili, ale když dojde na lámání chleba, opět mu dají svůj hlas.
Důvěra ve schopnosti byznysmena úspěšně řídit zemi však byla od počátku přehnaná. Systém managementu v demokratické zemi a klasické firmě se totiž zásadně liší. Jako neomezený vládce svého podnikatelského impéria má Berlusconi sklony k příliš direktivnímu řízení, což naráží na limity. V demokratickém systému je nutné počítat se zdlouhavým projednáváním v parlamentu, je nutné občas jednat i s opozicí, respektovat soudní výroky a nechat nějaký ten prostor kritickým komentátorům v médiích včetně televizí. Premiér však měl přímý či nepřímý vliv (také u státních televizí) na více než 80 procent televizního trhu. Navíc Berlusconi ve své podnikatelské minulosti sám hodně sázel na politické konexe, měl blízko kupříkladu k někdejšímu socialistickému premiérovi Bettinu Craximu. Jako aspirant na pozici velkého reformátora Itálie by však měl staré pojetí úzkých vazeb mezi byznysem a politikou naopak spíše bořit.
Faktem je, že příchod Berlusconiho na politické výsluní v devadesátých letech byl reakcí na nebývalou aktivitu vyšetřujících soudců, kteří se pustili do odhalování zkorumpovanosti dřívějších politických elit. Starý systém, ve kterém hrály první housle tradiční strany křesťanských demokratů a socialistů a kdy opozici zcela dominovali eurokomunisté, se tenkrát rozpadl. Jeden z pohledů na tehdejší události říká, že soudcům se jejich nová role zalíbila a začali překračovat své pravomoci zasahováním do politiky. A postavil se jim Berlusconi…
Návrat do Evropy.
Romano Prodi nyní tvrdí, že hodlá Italy sjednocovat, nikoliv rozdělovat jako Berlusconi. Pojetí politiky, jež má bývalý šéf Evropské komise zažité, není spojeno se silnou potřebou neustále útočit na nepřítele. V tom by se měl Prodi od Berlusconiho zásadně lišit.
Otázkou nicméně je, zda Prodi může nabídnout něco zásadně odlišného v hospodářské politice kromě snahy redukovat veřejný dluh. Berlusconiho reformy byly sice omezené, jeho vláda však alespoň zvýšila věk pro odchod do důchodu, do penzijního systému více zapojila soukromé fondy a také umožnila jednodušší uzavírání dočasných pracovních smluv. Není vyloučeno, že za Prodiho se projeví snaha některá z těchto opatření zrušit. Tím spíše, že na to budou tlačit komunisté. V předvolební kampani obě strany přicházely se sliby ohledně snižování různých daní, všeobecně se však předpokládá, že je prakticky nebude možné splnit, odhodlá-li se vláda skutečně bojovat s rozpočtovým deficitem. Kdyby ovšem v kabinetu zasedli lidé typu Maria Montiho, který spojil svou předchozí kariéru s bojem proti monopolům a státní pomoci, dal by se očekávat tlak na celkovou liberalizaci ekonomiky, zřejmě včetně privatizace.
Důležité změny by přinesl nástup Romana Prodiho v zahraniční politice. Vůdce levého středu ve volbách mimo jiné bodoval také se svým požadavkem na stažení italských vojáků z Iráku. Na rozdíl od dosavadní vlády více věří Evropské unii, pravděpodobně by posílil spolupráci s Německem a Francií. Není pochyb o tom, komu evropští zastánci užší integrace kontinentu dávají v Itálii přednost. Prodimu více či méně skrytě fandili i politici z pravicové části spektra v řadě zemí Evropské unie. Odchod Berlusconiho určitě nepotěší administrativu amerického prezidenta George Bushe, která v něm viděla spojence i v době napjatých vztahů s Berlínem a Paříží. Dobrá zpráva to nebude ani pro eurorealisty a euroskeptiky na starém kontinentu, kteří mají pocit, že Berlusconi podobně jako oni tak zcela nezapadal do dnešního hlavního politického proudu „europeistů“. S Romanem Prodim mohou naopak počítat ti politici v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, kteří se pokusí v nějaké formě oživit projekt evropské ústavní smlouvy.
Řada Italů pak bude možná doufat, že volební souboj dnes devětašedesátiletého Berlusconiho a jeho velkého rivala Prodiho (66) zažila fakt naposledy. Hodně se mluví o tom, že oživení v Itálii by měly přinést nové tváře.
