„Bylo by pro mne zcela nepochopitelné, kdyby architekti-muži uspořádali výstavu svých prací, kam bych jako žena neměla přístup - a naopak. Projektu Povolání: architekt(ka) se proto nezúčastním,“ reagovala jedna z předních českých architektek na výzvu ke spolupráci.
Většina české ženské profesní elity projekt Povolání: architekt(ka) tak nevnímala, a proto existuje jak pozoruhodná expozice (do 30. listopadu přístupná v Nové síni ve Voršilské ulici v Praze), tak především kniha, vydaná nakladatelstvím Kruh, sestavená z profilů a názorů českých architektek i kunsthistorických, filozofických a genderových reflexí.
Není to ale projekt feministický. Protože co feministického je například na budově ČKD na Václavském náměstí, přesněji koho napadne, že jeho autorkou je žena, konkrétně Alena Šrámková? Přesto projekt poukazuje na změny, kterými obor z „ženského hlediska“ prošel. Faktem je, že počátkem 30. let dvacátého století v Československu působily jen dvě „oficiální“ architektky, že profesionálky této profese vyznávaly myšlenky koldomů a anarchomarxistické ideje až po tezi o „mohutném a nechutném manželském dvojpostelí“, které je třeba zlikvidovat oddělením ložnic a promítnout to do tvorby interiérů. (Zatímco dnes mladá architektka stejně jako řada jejích mužských kolegů na otázku, kde bere inspiraci, bez obalu odpoví: Nejvíc mě inspiruje skvělá zakázka.)
Fascinující je, že projekt vedle sebe představuje legendy oboru (Šrámková, Jiřičná, Rothbauerová, Jiskrová) a jejich nedávné studentky (Smrčková, Buřičová, Hýblová a další), které se pozoruhodně rychle dostaly k vlastním realizacím. O postavení v oboru přitom ženy, které dělí čtyři dekády věkového rozdílu, hovoří vzácně podobně: Profesoři nám říkali, že to stejně nebudeme dělat. Dostat zakázku je pro architektku stejně obtížné, jako bylo pro paní Curie-Sklodowskou obtížné získat uran. Člověk si nesmí připouštět, že je žena. V profesi se snažím chovat jako chlap. Říkají šedesátileté i třicetileté, a tak na tom asi něco bude. Zcela paradoxní pak je, že v celém projektu výrazně figurují muži - totiž jako spoluautoři řady projektů.
Bez ohledu na to, že „ženská“ ruka zjevně obdarovává architekturu některými až typickými rysy jako pevnou a jasnou koncepcí stavby nebo mimořádnou citlivostí k místu a prostředí, se nad projektem nabízí otázka, zda ženy opravdu mění architekturu, anebo naopak architektura je.
