Ž i v o t n í ú r o v e ň
Česká domácnost toho v období přechodu od socialismu ke kapitalismu zažila víc než jinde za půl století. Z hlediska životní úrovně to byla nejdřív střemhlavá vývrtka k zemi, poté pozvolné nabírání původní výšky.
Rodinné účty jako ukazatel příjmové a výdajové hladiny průměrných domácností různých skupin obyvatel mají své slabiny. Především nepostihují obě krajnosti - nejvyšší příjmovou skupinu, jejíž příslušníci mají jiné starosti než zapisovat do deníčku hospodaření domácnosti, a absolutní spodek, kam je těžké vůbec proniknout a jehož obyvatelé mají také jiné starosti, byť podstatně odlišného druhu. Zároveň však rodinné účty mapují materiální životní úroveň nejlépe z dosažitelných metod, určitě lépe než prostá statistika hrubých průměrných mezd.
Ostatně oba druhy sledování umožňují naprosto rozdílně interpretovat jednu a tutéž věc: Je totiž pravda, že hrubé peněžní příjmy z pracovní činnosti (mzdy) se v domácnostech zaměstnanců před třemi lety reálně vyrovnaly úrovni roku 1989. Je však také pravda, že čisté pracovní příjmy zaměstnaneckých domácností této výchozí úrovně dosáhnou v ideálním případě až napřesrok. V loňském, mzdově docela požehnaném roce byly čisté pracovní příjmy rodin zaměstnanců pořád ještě o 4,2 procenta pod úrovní roku 1989, protože ještě rychleji než hrubé mzdy stouplo daňové zatížení. V roce 1989 činila daň ze mzdy v průměru 17,3 procenta, loni byl podíl daně z příjmu, sociálního a zdravotního pojištění dvaadvacet procent.
Z fundamentální analýzy Českého statistického úřadu, která z nepochopitelných důvodů unikla pozornosti sdělovacích prostředků i politiků, vyplývá, že hrubé peněžní příjmy zaměstnanců (přes polovinu českých domácností) se za uvedených osm let víc než ztrojnásobily a loni přesáhly devadesát tisíc korun na hlavu. Spotřebitelská inflace však byla rychlejší (index 1997 oproti roku 1989 = 326,5), takže v reálném vyjádření hrubé peněžní příjmy rodin zaměstnanců stále zaostávají za rokem 1989.
Jak poznamenává ředitel odboru statistiky zaměstnanosti, mezd a šetření domácností ČSÚ Jan Srb, způsobil to reálný pokles sociálních příjmů, který nebyl kompenzován růstem mezd. Šlo zejména o omezení dávek vyplácených dětem a také o pokles nemocenského, jehož reálná výše byla loni v průměru o patnáct procent nižší než v roce 1989.
Zaměstnanci versus důchodci
Vývoj v obou uvedených skupinách domácností (důchodci představují téměř třetinu domácností v ČR) byl rozhodujícím způsobem zasažen cenovou liberalizací v roce 1991. Tváří v tvář statistickým údajům však vyznívá problematicky časté tvrzení zájmových organizací důchodců, že právě penzisté na ekonomický vývoj v devadesátých letech nejvíc doplatili.
Po uvolnění cen vyletěla v roce 1991 spotřebitelská inflace na téměř šedesát procent oproti předchozímu roku. Čisté peněžní příjmy zaměstnaneckých domácností tak byly rázem na 72 procentech, ale důchodců na 82 procentech roku 1989. Menší pokles příjmů v rodinách penzistů lze vysvětlit především tím, že v roce 1991 byly dvakrát zvýšeny důchody.
V následujících letech, s výjimkou roku 1993 (rozdělení státu), rostly u obou skupin čisté peněžní příjmy rychleji než ceny. Zatímco ovšem domácnosti zaměstnanců dosud zaostávají za předlis-topadovou úrovní, rodiny důchodců jí už loni dosáhly. Vedle nižší příjmové úrovně penzistů ve srovnání se zaměstnanci ve výchozím roce 1989 k tomu přispělo i tempo růstu průměrných důchodů, které bylo v některých obdobích let 1989 až 1997 vyšší než růst příjmů zaměstnanců. Nominálně stouply čisté peněžní příjmy rodin důchodců do loňska o více než čtyřiačtyřicet tisíc korun, v domácnostech zaměstnanců o necelých devětačtyřicet tisíc ročně na hlavu.
Výdaje
Rozdílný byl u obou skupin i vývoj spotřeby měřený čistými peněžními vydáními. V domácnostech zaměstnanců stoupla roční vydání na osobu za uvedených osm let z necelých čtyřiadvaceti na téměř jednasedmdesát tisíc korun. Bylo to však nižší tempo než vývoj inflace, takže v reálném vyjádření byly loňské čisté peněžní výdaje asi o desetinu nižší než v roce 1989.
V rodinách důchodců stouply čisté peněžní výdaje na hlavu z více než devatenácti na téměř čtyřiašedesát tisíc a tato dynamika o něco převýšila růst spotřebitelských cen, takže v reálném vyjádření utratily domácnosti důchodců v roce 1997 asi o jedno procento víc než v roce 1989. V důsledku toho se rozdíl v peněžních vydáních mezi oběma skupinami snížil z devatenácti na deset procent ve prospěch zaměstnanců.
Úspory
K rychlejšímu růstu peněžních vydání v rodinách důchodců však dochází i proto, připomíná Jaroslava Veselá, která v ČSÚ za projekt odpovídala, že si penzisté disponibilní příjmy doplňují z úspor. Loni vybrané úspory čtyřnásobně převyšovaly stav v roce 1989 a činily 1148 korun na osobu ročně. Naopak v domácnostech zaměstnanců vklady výrazně převyšovaly výběry peněz. Předloni dosáhl přírůstek úspor 3173 korun na osobu a sedminásobně převýšil úroveň roku 1989. Loni však o 603 korun klesl.
Analýza v této souvislosti upozorňuje na výjimečnost let 1990 a 1992, kdy pokles úspor u důchodců byl mimořádně vysoký a v domácnostech zaměstnanců byl přerušen trend růstu vkladů. Lidé tehdy zvýšenými nákupy reagovali na nejistou ekonomickou situaci. V roce 1990 byla za dveřmi liberalizace cen, ve dvaadevadesátém rozdělení státu a měnová odluka.
Struktura spotřeby
V uplynulých letech proti sobě v hospodaření domácností působily dvě protikladné tendence. Jednak vysoký růst cen a celkové reálné snížení příjmů, jednak podstatné rozšíření nabídky zboží a služeb. To se odrazilo ve změnách struktury výdajů, z nichž nejzávažnější je soustavný růst podílu výdajů na bydlení a pokles podílu výdajů na výživu (potraviny včetně nápojů a veřejného stravování).
Podle inženýra Srba je pokles výdajů na potraviny příznivý, ale pouze za předpokladu, že se zároveň zvýšila poptávka po životně nikoliv nezbytném zboží a službách - například volný čas nebo vybavení domácností. V domácnostech zaměstnanců se výrazně, u důchodců mírně zvýšil podíl vydání na bytové zařízení a provoz domácnosti. Podíl výdajů na kulturu a sportovní potřeby se u obou skupin domácností snížil, ale jak upozorňuje inženýrka Veselá, nikoliv omezením nákupů, ale kvůli tomu, že ceny většiny kulturních zařízení a potřeb - mj. i televizorů, audio a video zařízení a podobně - byly předloni zhruba stejné jako v roce 1989.
Proti tvrzení o prudkém poklesu životní úrovně po roce 1989 hovoří i výrazné zlepšení vybavenosti domácností. Naopak nepříznivou tendencí je snížení podílu výdajů na odívání, a to přesto, že ceny oděvů a obuvi stouply víc než úhrnné spotřebitelské ceny. Možným vysvětlením je snaha lidí ušetřit při napjatých rodinných rozpočtech, kde to jde, přičemž tržiště plná neprocleného či nezdaněného, a tedy levného zboží hlavně asijského původu k tomu poskytují dost příležitostí.
Bydlení
Růst cen nájemného a služeb souvisejících s bydlením byl od roku 1989 nejvyšší ze všech složek spotřebitelského koše (index 1997/1998 484,5). Jestliže v roce 1989 stačilo na zaplacení nájemného a příslušných služeb v domácnostech zaměstnanců 381 korun a u důchodců 298 Kč měsíčně, loni to bylo téměř pětkrát víc - 1798, resp. 1364 korun. Zatímco u rodin zaměstnanců se podíl bydlení na spotřebě domácnosti zvýšil ze zhruba šesti na necelých jedenáct procent, u důchodců to bylo z jedenácti na devětadvacet procent. Jak je patrné z tabulky, vůbec nejvyšší růst byl u vydání za ústřední topení, teplou vodu a ostatní komunální služby. Těžištěm těchto plateb zůstává úhrada vytápění a ohřevu vody, ale mimořádně výrazně podražily i ostatní položky. Nejmarkantnější je to u původně víceméně bezvýznamného vodného a stočného. Loňské platby 703 u zaměstnanců a 804 korun u důchodců jsou víc než dvakrát vyšší než vydání za veškeré služby související s bydlením v roce 1989.
Potraviny
Podíl vydání na výživu poklesl u obou skupin domácností, ale v množství nakoupených potravin a nápojů jsou značné rozdíly. Tradičně vyšší spotřebu potravin v domácnostech důchodců vysvětluje Jaroslava Veselá jednak tím, že hospodaření ve vícečlenných domácnostech je hospodárnější a z domácností důchodců je víc než polovina jednočlenných, a dále tím, že důchodci podstatně méně využívají služeb veřejného stravování. Část nakoupených potravin mimoto starší lidé vydávají na stravování dětí a vnoučat. Nepřímo to potvrzuje hodnota naturálně vydaných potravin, která v roce 1997 dosahovala u domácností zaměstnanců 1123 a u důchodců 2918 korun.
Celkově poklesly nákupy výsekového masa, hlavně hovězího, a stoupla spotřeba drůbeže, mírně i ryb. Masivní reklama i osvěta vedly k poklesu spotřeby másla a naopak růstu nákupů rostlinných tuků a olejů. Pokračoval pokles spotřeby mléka zahájený už před rokem 1989 a snížila se i spotřeba sýrů. Z takzvaných sytících složek potravin mírně klesla spotřeba chleba, ale brambory zůstaly zhruba na stejné úrovni a výrazně stoupla spotřeba rýže a luštěnin. Spotřeba zeleniny se zvyšovala soustavně, spotřeba jižního ovoce kolísala. Jeho ceny však nerostly natolik jako u čerstvého ovoce mírného pásma, takže celkově spotřeba jižního ovoce stoupla, u ovoce mírného pásma klesla.
Zajímavý je výrazný růst spotřeby nealkoholických nápojů zahájený v roce 1992. Například v domácnostech zaměstnanců byla loni spotřeba nealka trojnásobně vyšší než v roce 1991 (90 litrů), u důchodců byl sice růst pomalejší, zato spotřeba v absolutním vyjádření ještě vyšší. Vedle růstu příjmů a obchodní ofenzivy producentů to určitě souvisí i se zhoršenou kvalitou pitné vody, respektive větší informovaností o skutečném stavu. Naopak spotřeba alkoholických nápojů v domácnostech zaměstnanců poklesla díky pivu (v roce 1989 70 litrů za rok na dospělého člena domácnosti, předloni 59,4 litru). Důchodci se činili o něco víc a jejich spotřeba alkoholu stoupla, i když úrovně zaměstnanců ještě nedosáhla (pivo šestapadesát litrů na osobu, ostatní alkohol devět litrů proti čtrnácti).
Průmyslové zboží
Nákup většiny těchto výrobků mohou domácnosti v případě potřeby odložit, nebo omezit a v uplynulých letech se také tak chovaly. Nejvíc ovlivnila výdaje na tyto položky liberalizace cen a zavedení daně z přidané hodnoty v roce 1991. K oživení spotřeby došlo díky růstu reálných příjmů od roku 1994, ale v roce 1997 se už začaly projevovat náznaky ochabování poptávky, které nyní vyvrcholily absolutním poklesem.
Kupodivu rychlejší růst vydání za průmyslové zboží investičního charakteru (domácí potřeby, automobily) vykazují domácnosti důchodců. Podle inženýra Srba k tomu podstatnou měrou přispěla výchozí pozice roku 1989, kdy domácnosti penzistů byly moderními přístroji výrazně méně vybaveny. Ze srovnání výdajů na pohonné hmoty, ale i z průzkumu vybavenosti domácností vyplývá razantní zvýšení počtu aut v domácnostech důchodců. Velmi vysoký růst nákladů na opravy (v domácnostech zaměstnanců 466, u důchodců dokonce 708 procent) však svědčí o tom, že vozový park průměrné české domácnosti je značně ojetý.
Platby
Vydání za platby si zachovala v obou skupinách domácností podstatně odlišnou strukturu. V roce 1989 činily téměř čtyřicet procent plateb zaměstnanců splátky půjček a úvěrů. Později však řada výhodných, často bezúročných půjček zanikla, nebo byly výrazně omezeny, takže splátky se zvyšovaly ve srovnání s inflací pomalým tempem a nevyrovnaly to ani nové produkty, jejichž dostupnost je pro domácnost s průměrnými příjmy nízká. V roce 1997 činil podíl splátek úvěrů již jen 29 procent všech plateb, naopak výrazně rychlejším tempem rostly výdaje zaměstnaneckých domácností na osobní a věcné pojištění, jejichž podíl stoupl ze čtvrtiny na víc než třetinu.
V domácnostech důchodců je podíl výdajů na splátky úvěrů nadále zanedbatelný. Významnější je osobní a věcné pojištění, ale rozhodující podíl - zhruba dvě třetiny plateb během celého sledovaného období - připadá na peněžité dary příbuzným, zřejmě hlavně dětem. Předloni vydaly domácnosti důchodců na tyto účely průměrně 5082 korun, zatímco opačným směrem - z domácností zaměstnanců - putovalo jen 3727 korun.
