Loni v Opavě vyrostla kompaktní budova s fasádou z červených cihel a 52 malometrážními byty uvnitř. Jmenuje se Penzion IV, ačkoliv to penzion v pravém slova smyslu není. Jde o dům s pečovatelskou službou. Statutární město Opava vypsalo soutěž o jeho návrh už před devíti lety, ale na počátek realizace si projekt počkal do roku 2019. „Poměrně dost času zabrala projektová příprava, dopracování studií, získání všech potřebných povolení ke stavbě. Poté následovalo na straně zadavatele období zajištění investičních prostředků a přípravy stavby,“ vysvětluje prodlevu jeden z autorů vítězného návrhu, architekt Juraj Sonlajtner z ateliéru City Work. Spolu s ním na projektu pracovali i další členové týmu - Václav Alda, Jakub Obůrka, Vladimír Vonka a Jan Kupec.
„Veřejné architektonické soutěže jsou anonymní a rozhodují je poroty s většinou nezávislých odborníků – architektů, urbanistů případně historiků nebo teoretiků architektury. Tudíž výběr vítěze je návrhem konkrétní poroty, která soutěž rozhoduje. V tomto případě bylo odevzdáno 110 soutěžních návrhů,“ vypráví Sonlajtner. Porota se skládala z náměstka primátora Opavy, několika zástupců Magistrátu, architektů a ředitele Seniorcentra. Sonlajtner dodává, že město se v zadání soutěže soustředilo hlavně na objemové požadavky. Architekti pracovali s přesným počtem bytových jednotek, jasně vymezenou plochou parcely a omezeným rozpočtem. Náklady na výstavbu desítek bytů se musely vejít do částky 80 000 000 korun.
Socializace v penzionu
Budova má pět podlaží a byty v ní architekti navrhli ve dvou variantách – s odděleným kuchyňským koutem, aby se tam mohl ubytovat například starší manželský pár, nebo s vařením v obytném prostoru. Všude je bezbariérové zařízení, které umožňuje samostatný život. Zároveň má každý byt balkon či předzahrádku a za budovou se nachází společná zahrada, kde se klienti mohou socializovat. Obecně je v domě oproti běžnému penzionu kladen obrovský důraz na společné prostory.
Zdejší obyvatelé mají často omezené schopnosti pohybu, a tak většinu času tráví uvnitř budovy nebo na zahradě. Dvůr proto slouží ke společnému pobytu a v přízemí nechybí společenská místnost. Zároveň k důchodcům chodí na návštěvu rodiny, které potřebují pro změnu klidné soukromé místo na povídání. V neposlední řadě v domě pracuje zdravotnický personál, který potřebuje své technické zázemí a v budově provozuje rovnou i základní pohotovost.
Architektonické studio si dalo velmi záležet na chodbě. Byla navržena široká a světlá s mnoha okny. Táhne se po severozápadní straně stavby a vstupuje se z ní do všech bytů. Nachází se na ní několik koutků, kde si může člověk odpočinout, když ho bolí nohy, a nestojí tam ostatním v cestě. Zároveň tu architekti nechali vybudovat takzvané zálivy, které vždy spojují dva byty dohromady a nabízí možnost posezení s výhledem do okolí. Okna chodby lícují s okny pokojů, aby se maximalizovalo množství světla. Kromě toho se z chodby lze dostat i do jádra se schodištěm a výtahem, které je přiznané a dobře viditelné i zvenčí.
Architektura jako odraz společnosti
„Prvotním cílem je vždy pochopit zadání. V tomto případě bylo velkou výzvou navázat na nevábné okolí panelákové výstavby, co nejlépe navázat na rozestavěný blok sousedních budov. Chtěli jsme v návrhu nabídnout důstojnou a zajímavou typologii při minimálních finančních zdrojích, kterými zadavatel disponoval,“ vysvětluje Sonlajtner. Penzion IV se totiž nachází na rozhraní svou městských oblastí, z jedné strany sousedí se čtvrtí plnou rodinných domů a na druhé straně za ním pokračuje sídliště. Dům s pečovatelskou službou se svým uzavřeným dvorem tvoří přechod mezi oběma světy. Díky vnitrobloku mají jeho obyvatelé soukromí do míry, jakou poskytuje skutečnost, že všechna okna penzionu jsou orientována do zahrady.
Pro samotné architekty byl penzion napůl premiérou. „Kdysi jsme připravovali projekt na domov pro seniory, nebo také domov pro pacienty postižené Alzheimerovou nemocí a Léčebnu dlouhodobě nemocných. Žádný z těch projektů se ale nakonec nerealizoval,“ říká Sonlajtner. Veřejné zakázky architekty z City Work baví, protože jim dovolují vkročit do projektování zajímavých funkcí, které jsou v soukromém sektoru zastoupené zřídka nebo vůbec.
V tomto případě mohou ony zajímavosti představovat třeba nezbytné požadavky na provoz sociálního zařízení nebo snaha dopřát klientům pocit důstojnosti. Třeba tím, že se nebudou cítit jako v nemocnici, ale jako v bytovce. „Důstojné stáři je stejně důležité jako důstojné mládí. Jsou to etapy života, kdy o Vás musí být ze strany společnosti do určité míry postaráno. Architektura seniorských domů nebo škol a školek je odrazem stavu společnosti,“ uzavírá Juraj Sonlajtner.