Někdy mají umělecká díla v domech, které navrhuje, větší cenu než samotný dům. Klienti architekta Zdeňka Fránka nezřídka vlastní sbírky, které by jim mohla závidět kdejaká galerie, a on jejich příbytky komponuje tak, aby v nich bylo dobře jim i uměleckým dílům. Nejraději má klienty, kteří znají jeho práci a jsou zvědaví, co pro ně vytvoří. Někdy je to bublina, jindy horský domek, ale vždycky originál. „Pro mě je podstatná atmosféra domu, jeho silné působení. To řeším s investorem. Já nabízím a on nasává pocity.
Je to dialog. S některými cestuji, studujeme domy,“ prozrazuje Zdeněk Fránek.
* Figurujete mezi deseti architekty, na které se prý obracejí miliardáři. Oslovují vás bohatí lidé často, abyste jim navrhl domov?
Ano, docela ano. Ale nepředstavujte si samé obří vily, někdy děláme i docela malé domky. Třeba ten v Krkonoších pro podnikatele, který vyrábí koberce, další takový s bublinou na střeše vyrostl v pražských Košířích.
* Jak to funguje? Dělají si tito klienti nějaké soukromé soutěže, nebo na doporučení?
Třeba ten s kopulí je pro kamaráda. Vlastně i ten na horách. Někdy se lidé připravují roky, že si budou chtít postavit dům, a někdy rozhodne náhoda. Dva klienty jsem potkal v Číně úplně náhodou. Jsou to sběratelé umění. Já soutěže téměř nedělám.
* Jak to spolu souvisí? Domácí zakázky jste si přivezl z Číny?
Potkali jsme se na vernisáži Milana Grygara v Today Art Muzeu v Pekingu. Oba mají sbírky umění, díla od slavných umělců.
* Každá vila je úplně jiná. Nechávají vám volnou ruku, nebo už mají nějakou představu?
Do projektu se samozřejmě hodně promítá místo. Většinou mi ale nechávají volnou ruku, jinak by asi nemělo smysl, aby si mě najímali. Já hodím do placu nějaký návrh, nějakou skicu nebo myšlenku a oni se k ní vyjádří. Nebo si k návrhu něco vymyslí. Konečná podoba pak vzniká tak nějak společně. Třeba u toho domu v Košířích si cením, že mi investor odsouhlasil, že dům může být na hranici pozemků, ne uprostřed, což bylo riziko i z hlediska povolování. Narazili jsme ale na sofistikované úředníky a stavba kupodivu prošla hladce.
* Jak často vám do toho mluví manželky?
To je individuální, někdy vůbec. Máme i klienta, jehož manželka dokonce přišla až do nového baráku, ani nebyla na stavbě, vůbec nic neviděla. A ta tedy nadšená nebyla. Ale teď děláme strašně zajímavý dům v Praze, který řeším jen s paní. S manželem projednávám pouze smlouvy a technologie, které budou hodně náročné. Ještě si vybavuji příběh, kdy se manželé kvůli novému domu rozešli. Ona chtěla historizující dům se sedlovými střechami, on modernu, a nebyli schopni se shodnout. Nakonec skrze ten dům zjistili, že mají tak jiné názory a odlišný pohled na svět, že už spolu nechtějí být. Do jiného domu také žena odmítla jít, a dnes už je tam jiná.
* Mají miliardáři předem daný rozpočet na dům snů?
Jasně. Každý má rozpočet. Je potřeba říct nějakou sumu, se kterou počítají, pak se s ní dá obvykle nějakým způsobem hýbat. Mám ale pocit, že ji navyšují oni, ne já. Kousek od Brna jsem dělal dům, kde měl klient představu deseti milionů a nakonec to stálo sto.
* Váš kolega Pavel Nasadil říká, že dělat rodinné domy je ta nejkrásnější práce, ale zároveň nejtěžší, protože jeho budoucím obyvatelům musíte proniknout do duše…
V devadesáti devíti procentech případů není s klienty žádný problém, aby to nevyznělo, že se kvůli domům rozvádějí. Když už jednou s nimi najdete společnou cestu, často se stanete přáteli a oni vás zvou na další a další zakázky. S tou rodinou zvláštním způsobem srostete, protože s nimi řešíte všechno, i ty nejintimnější věci. I takové osobní věci jako třeba toaleta a uspořádání koupelny. Musíte poznat jejich zvyky a životní rytmus. Někdy chtějí poradit, co by mohli udělat jinak, jindy mají naprosto přesné představy, ze kterých nesleví.
* A chtějí originalitu?
Ano, po nás ano. Dostávám docela komplikovaná zadání, složité pozemky, souvislosti. Mám to rád. Podle toho, jaké si vybírají architekty, se pozná, jaký mají vkus. A někteří miliardáři vkus moc nemají, bydlí v krabicích. V domech bez duše.
* Je někdy problém vaše nápady a myšlenky zrealizovat?
Na první pohled je to vždycky problém, ale já mám vymyšlené určité konstrukce spoustu let a pořád je opakuji a kombinuji, takže vím, jak na to. Jenom stavební firma občas valí oči. Cesta se ale vždycky najde. Například kupoli na střeše vyrobili docela lehce. U nás už mám ověřené firmy, které se moje konstrukce naučily. V Chorvatsku jsem musel všechno sáhodlouze stavařům vysvětlovat. Když viděli kónickou zeď, kterou jsem tam chtěl, řekli, že to nepůjde. A nakonec to krásně postavili. Stejná firma tam teď bude stavět další tři vily.
* Jak jste se ocitnul na Azurovém pobřeží?
Opět pro kamaráda. A tam to vidí cizinci, zjistí si na mě kontakt a osloví mě.
* Promlouvá moře do podoby domů?
První dům, který jsem tam dělal, je takový relaxační, přímo na mořském pobřeží. Byl inspirován antickým centrem města Zadar, postaveným z lokálního vápence, a jeho uličkami a dvorky poskytujícími chlad v rozpáleném létě. Celý dům je proveden v bračském vápenci lokálními kameníky v nevídané kvalitě. Všemi členitými prostorami, kde je záměrně stírán rozdíl mezi vnitřkem a venkem, je neustále viditelná a přítomná hladina moře.
* Vyjadřuje dům osobnost jeho majitele?
Myslím, že někdy ano. Jeden dům, který jsem dělal u Plzně, má stejně silné ego jako jeho majitel. Je na krásném a těžko dostupném místě. Má formu obrácené klenby, která se otevírá a uzavírá světlu, jak je třeba. Investorovy specifické, měnící se požadavky ta struktura naštěstí nakonec unesla. Dům je holdem plzeňským realizacím Adolfa Loose.
* Navrhl jste vilu v Brně na Červeném vršku pro svou sestru, která byla hojně publikovaná především v zahraničních časopisech. Je jednodušší navrhnout dům pro takto blízkého člověka?
Nebylo to složité, byla to radostná práce, výzva. Dům dodnes skvěle funguje, zájem o jeho publikování je pořád.
* Mají miliardáři už i představu, jak by měly vypadat interiéry? Bavíte se o tom při navrhování domu?
Pro mě je podstatná atmosféra domu, jeho silné působení. To řeším s investorem. Já nabízím a on nasává pocity. Je to dialog. S některými cestuji, studujeme domy. Také interiéry neřešíme pouze jako pozadí pro jejich život, oni si plní domy uměním, to je pro ně strašně důležité. Někdy při navrhování už rovnou vymýšlím konkrétní místa pro konkrétní díla. Jsou to takové malé galerie.
* Takže oni vám někdy řeknou: Mám sbírku od toho a toho malíře, vymysli, kde budou obrazy?
Jasně. Přímo pro ty obrazy komponujeme prostory. Třeba pro ně už rovnou vymyslím vysokou zeď u špajzu. Někdy mají obrazy větší cenu než samotný dům.
* Takže taková soukromá muzea. Vy jste ostatně navrhoval muzeum umění v Číně. Jak jste se vlastně dostal k té zakázce?
Zavolal mi sběratel a obchodník s uměním. Sedl jsem do letadla a odletěli jsme do Pekingu. Přes noc jsem nakreslil muzeum.
* Přes noc jste to muzeum navrhl?
Měl jsem letenku na tři dny. Dostal jsem plány a přes noc jsem navrhl čelní fasádu. Tu s tou dírou uprostřed. Stavba má strukturu historických čínských staveb s atriem. Otvor v čelní fasádě dle principů feng-šuej nasává blahobyt, prosperitu. Jsou tam použity tradiční materiály, šedé přepálené cihly zděné způsobem známým z mistrovských staveb českého baroka. Stavba nese ale i formální a strukturální odkazy na tradiční čínskou architekturu.
* Jak váš návrh Číňané přijali?
Malíř a investor Jiří Straka je osvícený chlap, má obrovskou představivost, Číňané nemají prostorovou představivost, všechno dělají plošně. Jako čínskou tušovou malbu bez perspektivy. Straka okamžitě řekl, že to chce. Pak jsem začal do Číny létat a návrh rozkreslovat. Nejdříve chtěli jen fasády, pak chtěli i dispozice, a že si to už doprojektují. Nakonec jsme dělali celý projekt, i elektriku a statiku.
* Nebyla pro veřejnost stavba kontroverzní?
Muzeum je v takové obrovské umělecké čtvrti. Strakovi mají pronajatý pozemek na sedmdesát let, už dnes plánovači města počítají, že potom se všechno zboří a rozšíří se tam centrum. V té čtvrti s nekonečně dlouhými ulicemi sídlí jednotliví umělci nebo umělecké organizace. Je to už druhá umělecká čtvrť v Pekingu. Jedna je v takovém starém brownfieldu, kde byly samé fabriky, ta je taková zemitá, zarostlá vysokými stromy. Toto je úplně nová čtvrť, kde jsou velmi expresivní domy dekonstruktivistické a dekorativní, špice tam trčí na všechny strany, takže ten náš barák působí úplně klidně, toho si vůbec nevšimnete, až když stojíte před ním. Získal docela velkou popularitu, ale to není otázka na mě, abych si já chválil dům. V Číně byl velmi publikován v časopisech i televizi. Dnes je tam každé dva měsíce jiná výstava, hodně jich tam mají Češi.
* Umíte si představit, že byste tam žil?
Asie se mi ukázala jako světadíl, kde by bylo zcela reálné žít. Stavění na dálku je v dnešní době zcela běžné a obohacuje ducha. Časté návštěvy Číny, nutné pro zdar těchto a dalších připravovaných realizací, mi přinesly řadu skvělých příležitostí, poznání a několik velkých přátelství.
* Ještě k té tvorbě přes noc. Prý pracujete hlavně ve spánku. Je to pravda?
Přesně tak, přes den není čas.
* Ráno se vzbudíte a namalujete čáry, které se vám v noci zjeví?
Ano. Takhle mě napadla velká rodinná vila, kterou teď budeme stavět na Hanspaulce. Bude to podobně vytvořený prostor jako vstupní brána pro botanickou zahradu. Je koncipován jako několik soustředných kruhů a smyček podporujících plynoucí prostor. Část toho domu bude udělaná na 3D tiskárně.
* To jste se inspiroval v Číně, kde zkoušejí tisknout domy?
Ne. Investor má centrum 3D tisku. Myslím, že dělá prototypy aut, modely aut pro Škodovku. Tiskne součástky, má spoustu drahých 3D tiskáren.
* Takže si teď vytiskne barák…
Takže si vytiskne část toho domu. Mám to v hlavě, ještě je potřeba to dát na papír. Bude to takový zážitkový dům s velkorysým prostorem. Někteří klienti přesně tohle vyžadují.
* Jaké klienty upřednostňujete?
Takové, kteří znají mou práci, jsou zvědaví, co pro ně vytvořím, kteří chtějí nadčasový praktický dům s příjemnou atmosférou, kde i po mnoha letech života v něm budou stále objevovat jeho kouzlo, světlo, stíny a přírodu, která musí být jeho součástí.
* Máte nějaký svůj oblíbený dům, který se nerealizoval?
Mám rád všechny stejně… Možná bublinový dům. Měl vyrůst v Podolí. Jako by domem profoukl vítr a proudění vzduchu vytvořilo bublinu, pohyb. Pro tento dům jsem zpracoval několik variant projektu a dva roky jsem o něm s klientem mluvil, nad skicami a plány jsme se sešli mnohokrát. Našel jsem i dodavatele, který by uměl tuto stavbu realizovat. Návrh byl připraven až do fáze prováděcího projektu na základě počítačové animace. Bublina měla být sestavena z mnoha segmentů ohýbaného skla, které by se nalepily na subtilní kovovou kostru. Nakonec z toho sešlo. Ale ta myšlenka nezapadla. Vše se dá zrecyklovat. Nebude bublina tam, bude jinde.
Dostávám docela komplikovaná zadání, složité pozemky, souvislosti. Mám to rád. Podle toho, jaké si vybírají architekty, se pozná, jaký mají vkus. Na první pohled je to vždycky problém, ale já mám vymyšlené určité konstrukce spoustu let a pořád je opakuji a kombinuji, takže vím, jak na to. Jenom stavební firma občas valí oči. Časté návštěvy Číny, nutné pro zdar těchto a dalších připravovaných realizací, mi přinesly řadu skvělých příležitostí, poznání a několik velkých přátelství.
O autorovi| Hana Boříková • borikova@mf.cz
