Esej: Doping bez happy endu

Rusové ve strachu před domácí blamáží v Soči zfixlovali, co mohli, ale je až úsměvné, jak je teď pranýřuje zkorumpovaný MOV.

Na únorové zimní olympiádě v korejském Pchjongčchangu by se mohla konat série smutných slavnostních ceremoniálů. Medaile by na nich dodatečně převzali ti, kdo na stupně vítězů formálně postoupili po vyškrtnutí ruských dopingových hříšníků z výsledkových listin minulých her v Soči.

Pokud se něco takového opravdu uskuteční – a plány tu jsou –, pokusí se tomu celému Mezinárodní olympijský výbor (MOV) vdechnout radostného ducha. Vyzve fanoušky, aby s ním sdíleli spokojenost se způsobem, jakým se vypořádal se skandálem, a s tím, s jakou úctou i pokorou se staví k postiženým. Ve skutečnosti to celé bude fraška.

Kdo koho podvedl

Samuel Schmid je švýcarský politik, někdejší ministr obrany, civilní ochrany a sportu. Před osmi lety se vzdal členství ve Federální radě, když na něj dolehl tlak skandálů a mimořádných událostí v armádě. Oficiálně v důsledku špatného zdravotního stavu. Vloni se Schmid zjevil „v plné síle“ coby šéf speciální komise Mezinárodního olympijského výboru, která doporučila potrestat ruský doping.

Zpráva Schmidovy komise je fascinující svodkou odhalení, která udělal někdo jiný. Na základě toho, co si její členové přečetli a co poskládali vedle sebe s precizností švýcarských hodinářů, konstatovali porušení olympijské charty a antidopingového kodexu ruskou stranou. Pojem ruská strana je tu pro zjednodušení, neboť vina padá jak na konkrétní osoby, tak na olympijský výbor v zemi, její antidopingový výbor, akreditovanou dopingovou laboratoř v Moskvě a konečně na organizační výbor ZOH 2012. Je to propojená skupina vrostlá do politiky a ukazuje se, že i do tajných služeb.

Vést komisi, která rešeršní práci povýší na analýzu, je postmoderní „dream job“. Je dobrým zvykem v bohatém mezinárodním olympismu za podobnou činnost lukrativně odměňovat, štědře hostit a hojně velebit. Je to oboustranně výhodné. V případných diskusích o skandálu nyní kdokoli z MOV nemusí argumentovat, dostal k užívání silnou mantru: „Jak prokázala i Schmidova komise…“

Prvním plánem závěru vyšetřování, co se vlastně v Rusku a v Soči dělo, jsou tresty. Druhým, avšak nikoli druhotným, vedlejším či méně významným je ukázat čestnost a spravedlivost MOV. Od začátku je lidmi z jeho sídla v Lausanne záležitost stavěna na principu „my a oni“. My, pohoršené a poškozené olympijské hnutí, a oni, švindlíři a manipulátoři z Ruska.

Z hlediska nezávislé třetí strany, a tedy z hlediska sportovního fanouška je však možné – a spíše správné – nevidět jako původce podvodu Rusko, nýbrž světový olympismus. To MOV svěřil pořadatelství zimní olympiády Rusku, akreditoval moskevskou laboratoř a nebyl schopen kontroly. To předseda MOV Thomas Bach blahořečil organizaci v Soči, kde se po celou dobu sportovního zápolení ve velkém manipulovalo se vzorky moči, zatímco zástupci olympismu společně s ruskými potentáty konzumovali všeliké prebendy.

Takto podsouvaný koncept je třeba odmítnout. Nebýt novinářské investigace, přitroublé ceremoniály s dodatečným udělováním medailí po čtyřech letech by MOV nechystal a dál by tvrdil, že má proces antidopingu pod kontrolou. Opak je pravdou. Nelze se farizejsky ohánět chartou, před níž sám neobstojím.

Jako ze sci-fi

Což rozhodně nezbavuje viny Rusy, kteří znectili olympijské symboly a férové soutěžení. Pokud jsou zjištění správná, máme tu bezprecedentní moloch, fabriku na klam. Hybatelem není ani skrytá vlivná skupina, ani zločinecký gang, nýbrž oficiální struktury svrchovaného státu. Tady už nejde jen o sport. Ten je degradován na úroveň výrobního materiálu. Cílem je udržet velmocenské postavení a přesvědčit okolí o vlastní síle.

Při pátrání po zrodu celého dopingového skandálu se musíme vrátit o sedm let zpátky, možná ještě o kousek dál. Kandidatura Soči je v novodobé historii olympijských her výjimečná v tom, že hned první pokus proměnila ve vítězství. Zmíněný korejský Pchjongčchang uspěl až napotřetí, jiní uchazeči se nedočkají nikdy. Tehdy to s ruským zimním sportem nevypadalo tak zle. V roce 2006 v Turíně výprava s dvaadvaceti medailemi, z toho osmi zlatými, vcelku uspěla. Pak nastal zlom.

Pokud existuje důkladná analýza toho, proč ve Vancouveru 2010 Rusové zklamali, patrně obsahuje tato zjištění: země plně nezachytila nástup nových disciplín, vyklidila pole v klasickém lyžování (vyjma sprintů), závodníci neprojevovali dostatek národního entuziasmu. K dovršení všeho narazila hokejová sborná už ve čtvrtfinále na domácí Kanadu a po porážce 3:7 byla vyřazena. V medailovém pořadí kleslo Rusko na historicky nejhorší, 11. místo a na obzoru vyvstala hrozba, že si za čtyři roky doma uřízne ostudu.

Těžko se svět dozví detaily, například jakou roli hrál prezident Vladimir Putin. Byly to však nutně vysoké politické kruhy, odkud zazněl befel směrem k národnímu olympijskému výboru: V Soči musíme slavit pronikavé úspěchy. Za každou cenu. Všemi prostředky. Ale jakými? Myslet si, že za tak krátkou dobu země vychová medailistu v alpském lyžování nebo že někdo vymyslí zázračnou tréninkovou metodu k překonání know-how norských lyžařů či nizozemských rychlobruslařů, bylo chimérou. Metoda se však najít musela.

Předtím už tu byly sofistikované způsoby, jak obejít antidopingová pravidla. Mašinerie unikání komisařům amerického cyklisty Lance Armstronga. Chemická cesta, jak oklamat analýzy vzorků, laboratoře Balco. Jiní prohnali krev centrifugou, než ji vrátili do těla uměle obohacenou.

Která olympiáda stála nejvíce? Přečtěte si

Podle toho, co jsme se dozvěděli o ruském organizovaném systému, jeví se jako dosud nejfantastičtější a nejnepravděpodobnější. Přesto patrně musíme věřit tomu, jak byly logisticky řízeny úhybné manévry v přípravném období, jak se centrálně kontrolovala distribuce i jak vše vyvrcholilo manipulací se vzorky odebranými přímo v dějišti her. Autorství způsobu předávání zapečetěných lahviček dírou ve zdi, připravenou už při stavbě objektu dopingové kontroly, bychom spíš přisoudili mistrům sci-fi. Ve skutečnosti ji realizovala tajná policie.

Obludný systém počítal i se ztrátami. Nebylo možné uhlídat všechny kontroly v cizině nebo předpovídat různé reakce organismu, takže mezinárodní antidoping před Soči část ruských sportovců zapojených do systému přece jen odhalil. K tomu si představme nátlak, jakému museli být závodníci vystaveni, pokud se chtěli ucházet o nominaci na hry. Jak byli obelháváni informacemi o pravé povaze toho, co jim trenéři a lékaři ordinovali.

Dnes už jsou o tom svědectví. To hlavní nepochází ze zimních sportů, ale od atletky Julie Stěpanovové. Ta spolu s manželem Vitalijem, insiderem z moskevské laboratoře, popsala už v roce 2013, tedy před Soči, systém ruského dopingu v dopise adresovaném mezinárodní antidopingové agentuře WADA. Odpověď byla nicotná. Musel přijít až Hajo Seppelt, investigativní novinář, jenž dříve popsal dopingové systémy v bývalé Německé demokratické republice, Číně a Keni. Na základě výpovědi Stěpanovové, označené později Putinem za Jidáše, začal rekonstruovat moloch, jehož pomocí Rusko vyhrálo medailové pořadí národů.

Viníci a soudci

Jestliže se Mezinárodní olympijský výbor holedbá, jaký to svátek, jaké dobro dává světu v podobě her, je třeba nutit ho uznat, že už mnohokrát místo něj servíroval podvod. A pohnat k odpovědnosti nejen samotné aktéry tohoto podvodu, ale i ty, kteří ho z funkcionářských křesel nevidí, a tím kryjí. Nebýt Seppelta a nezávislého vyšetřování, MOV i WADA by vzdor zjevným indiciím nekonaly.

Velké sportovní organizace dnes požívají výhod a výsad, jež samy ustanovily. Jaký proces by měl vést k tomu, aby jako uznání osobního podílu na aféře kdokoli odstoupil? V MOV už léta, desetiletí zasedají lidé, během jejichž hrdého členství bylo zmanipulováno několik voleb pořadatele her a proces antidopingu setrvává v permanentní krizi. Přihlížejí, řeční a hlasují, jednou tak, podruhé jinak, obvykle ve shodě s aktuálně nastaveným trendem.

Tuto hru na velký ideál souladu ducha a těla, toto dutě znějící hlásání velkých myšlenek mírového zápolení, tento lakem zářící, avšak vnitřně prorezlý vehikl zatím nikdo nedokázal vnějším tlakem změnit. Nebo zrušit. A vnitřní obroda možná není.

Ukažme si jeden paradox. Juan Antonio Samaranch, horlivý frankista, mimo jiné bývalý ministr pro sport španělského autoritářského režimu, člen prelatury Opus Dei a podle několika pramenů agent sovětské rozvědky KGB, byl prezidentem MOV v letech 1980 až 2001. Jeho předchůdce lord Killanin po Samaranchově zvolení prohlásil, že teď už věří, že tak exponovaná funkce se dá koupit. Z určitého pohledu je správné, že Samaranch uvolnil profesionalismu cestu na olympiády. Uvolnil však tuto cestu hlavně nadnárodním korporacím a spíše než o profesionalismu bychom měli hovořit o tvrdé komercionalizaci. Ta s sebou přivlekla podvody, korupci a doping. Tento multimilionář, jenž desetiletí žije na náklady sponzorů, je čestným předsedou MOV a jeho syn nyní převzal koordinační komisi pro zimní hry v Pekingu 2022 po Alexandru Žukovovi, jenž je mezi ruskými potrestanými.

Bobule na spaní, bolest a deprese. Ve spotřebě civilizačních léků existují velké rozdíly

Nedá se ani napsat, že kruh se uzavírá, protože to kruh není. Ani pět spojených kruhů. Mezinárodní olympismus je svým způsobem obludnější vztahovou změtí, než jakou byla a je ruská dopingová fabrika na výrobu medailí.

Je to příběh bez katarze. Rusové podvedli soupeře a necítí se být vinni. Vlastně neuznávají své soudce. Autorita těchto soudců je tak malá, jakou validitu má Schmidova komise, jejíž výsledná zpráva pouze sumarizuje známé věci. Poté, co Seppelt a světová média přinutili MOV a WADA ve věci ruského dopingu jednat, využila novinářských zdrojů vyšetřovací komise kanadského právníka Richarda McLarena. Svá zjištění vtělila do dvou zpráv, jež měl Schmid „ověřit“, aby jiná komise pod vedením Denise Oswalda Rusy potrestala. Narychlo, aby se to stihlo před Pchjongčchangem. Skupina amerických právníků tvrdí, že před tamními právními standardy by tento proces neobstál.

Je to příběh bez happy endu. I když někteří sportovci využijí nabídky nechat si po čtyřech letech uspořádat dodatečný ceremoniál, tak jako tak bude pozdě. Mezinárodní olympismus podvedl veřejnost a necítí se být vinným. Soudci v jeho případě nejsou.

Dále čtěte:

Předražená olympiáda nestačila. Rusové do Soči nalijí dalších 120 miliard

Města přestávají mít o olympiády zájem. Má olympijská myšlenka ještě budoucnost?

Falešné léky zabíjejí statisíce lidí. K dostání jsou i v Česku