O životě uprostřed teroru
Žiju tady už desítky let, přesto se mne každý známý ze zahraničí vždy zeptá: „Nebojíš se? Jak se dá neustále žít ve strachu z válek a teroru? Vždyť jsi z Prahy.“
A já pokaždé s lehce cynickým usměvem odpovídám: „Už jsem si zvykla, už jsme si zvykli.“ Malá lež, velká hra na schovávanou. Když jsou dva tři teroristické útoky za rok, dá se na to zapomenout. Když jsou skoro každý týden a někdy v Jeruzalémě skoro každý den, pár povedených, pár nepovedených, mizí i ten cynický úsměv. Každodenní život jde skutečně neustále dál. Ráno pustím rádio, poslechnu si, zda se něco stalo v noci, a jsem velice spokojená, když jenom zvedli přes noc ceny benzinu o osm procent, ceny chleba o pět procent, městské daně o deset procent a několik opilých řidičů se dostalo do márnice.
Moje tři děti už mají školy za sebou, tak je nemusím naložit do auta a vézt ráno do školy. Kdyby byly mladší, určitě bych jim zakázala autobus, protože - nu, vždyť víte, ten může každý den vyletět do vzduchu, a s oblibou ráno, když je v něm hodně dětí.
Moji přítelkyni teď vozí do práce manžel autem, protože ona se bojí. Zpátky chodí pěšky, jen když moc prší, tak si troufne. Už jsme se dlouho neviděly - dříve jsme se setkávaly v kavárně ve středu Jeruzaléma, na třídě Ben Jehuda. Ale teď už tam skoro nikdo nechodí, tam to přece často bouchá. A spousta obchodů s módou tam stejně zkrachovala, takže ani toulání kolem výkladních skříní už nestojí za to.
A každou neděli mi volá moje máma z Německa a ptá se, zdali jsem konečně zrušila nákupy na trhu Machane Jehuda, tam kde zahynuly mezi rajčaty, broskvemi a pomeranči desítky lidí. Ale já tam nadále chodím, je tam nejlevněji, mají tam nejčerstvější ovoce a zeleninu. A krásně to tam voní, dokonce už hodinu po výbuchu.
Neustále si říkám, že není čeho se bát, protože to může bouchnout kdekoliv. A v tom je ten problém - nic vám nepomůže, teror se nedá předvídat. Jednou je to trh, jednou autobus, jednou restaurace, jednou obchodní centrum, diskotéka, hotel, jednou ulice ve středu města, jednou ulice na předměstí. Člověk se nemůže zavřít doma na věčnost jako krtek. Po určité době vyleze, kouká se trochu ustrašeně kolem a jde dál. Vojáci a policisté jsou všude: před každým obchodem, před každou kavárnou, před každou restaurací, před každým kinem, všude. Kontrolují tašky, projedou kapsy detektorem, a už jsem vevnitř. Je to ale bezpečné? Není - navzdory všem kontrolám vybuchla bomba v menze na jeruzalémské univerzitě, už si ani nepamatuji, kolik lidí tam zahynulo. Deset? Dvacet? Plus šedesát zraněných, kdo si to může pamatovat, tolik se toho stalo za poslední dva roky. Stala jsem se jako většina obyvatel imunní k anonymním počtům obětí. Horor trvá den, dva; stejné snímky, pohřby, nemocnice, a jde se dál. Individuální osudy se smazávají, jak čísel ve statistice přibývá.
Od počátku palestinské intifády zde zahynulo během teroristických útoků, ne ve válečných akcích, skoro 700 izraelských civilistů. Kdyby se stejná statistika poměru k počtu obyvatelstva použila ve Spojených státech, jednalo by se o 30 tisíc lidí, obětí terorismu. Desetkrát víc než 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu dohromady. Ale přesto, když se hrůza přiblíží těsně k tělu, je to jiné. Před několika měsíci jsem pracovala na příspěvku pro mou televizní relaci se střihačem, třicetiletým cynickým postmodernistou, otcem dvou dětí ve věku čtyř a pěti let, které žily v kibucu. Už jsme končili, když zazvonil jeho mobil: „Přijeď okamžitě domů, něco se stalo.“ Obě jeho děti a manželka byly zastřeleny při teroristickém útoku na kibuc, kluci v posteli a s dudlíky v ruce. Tak je našel. Do práce se dodnes nevrátil. A mně ještě teď přechází mráz po zádech, když si na to vzpomenu.
Až do konce listopadu byly pro Izraelce jednou z nejoblíbenějších variant útěku před terorem cesty do zahraničí. Když už doma je tak nebezpečně, tak na to aspoň zapomeňme za mořem. Nebylo místo ve světě, kde by člověk nepotkal izraelské turisty. A pak vjel náklaďák s bombou do hotelu v keňské Mombase. Hotel patřil Izraelcům. Většina turistů v něm byli Izraelci. Zahynuli „jenom“ tři, ale to stačilo. Dalších 246 cestujících izraelské letecké společnosti Arkia, kteří několik minut po útoku v Mombase vystartovali z Nairobi, uniklo smrti jenom o vlásek - raketa teroristů minula letadlo o centimetr. Když al-Káida připojila Izrael a Izraelce na svou listinu smrti, stala se i turistika potenciální pastí, minovým polem. Následoval odškrt další položky ze seznamu normality. Den po útoku v Keni napsal izraelský komentátor Ben Caspit: „Kdysi jsi mohl plný nadšení čekat na odbavení letadla, dýchat vůni letiště, mít ten magický, opojující pocit cesty do světa. Dnes zůstala jen vůně strachu.“
A tak není divu, že televize vysílala nedávno dokument o Izraelcích, kteří si vyřizují pasy zemí východní Evropy a Evropské unie. Před padesáti lety sem přišli po holocaustu v Evropě. Dnes stojí ve frontě na německém, polském, maďarském, českém a slovenském velvyslanectví, obnovují své zažloutlé pasy, žádají o pasy pro své děti a vnuky. Málokdo přizná, že chce odjet, znovu emigrovat. Ale dnes už není žádná ostuda, jako tomu bylo v minulosti, plánovat budoucnost někde jinde. A tak i moje děti, absolventi izraelské armády, si tento měsíc obnovily své evropské pasy.
(Autorka je novinářka, pracuje v izraelské televizi. V Izraeli žije od konce 60. let.)
