Koruny dělením jako měňavku nenamnožíš
Prezident Václav Klaus, ač často bývá obviňován z populismu, pronáší v poslední době velmi nepopulistické a drsně znějící teze. Jistě mezi ně patří i konstatování v rozhovoru, který přinášíme v tomto čísle (strana 52), že největší prohrou české společnosti v posledních patnácti letech je pro něj skutečnost, že jsme ze sebe nedokázali setřást evropský sociální systém. Vize evropského blahobytu, kterou v posledních letech tolik úspěšně prodávali sociální demokraté voličům, je pro českého prezidenta břemenem. A nejen pro něj.
Není divu. Nelze přehlédnout, že příklad důsledného uplatnění politiky státu blahobytu v postkomunistické zemi máme za humny. Těmi krušnohorskými. A je opravdu hodně varovný.
Bývalá NDR návštěvníka oslní moderní výstavbou a perfektními dálnicemi. Druhý pohled je však už tristní. Dramatická více než dvacetiprocentní nezaměstnanost, dvě třetiny domácnosti, v jejichž rozpočtech je na příjmové straně největší položkou některá ze sociálních dávek, nulová perspektiva pro mladé, vzdělané a pracovité lidi, to vše vyvolává masový exodus z východních zemí na západ, ale i dál, ven z Německa. Města se vylidňují, a v zemi je tudíž přebytek nově postavených bytů, v nichž nikdo nechce žít, protože v tomto kousku Evropy se prostě žít moc nedá. To vše při každoročních dotacích ze západního Německa a z rozpočtu Evropské unie, které dosahují výše hrubého domácího produktu Česka. To je obraz rozpadu společnosti, jejíž členové si odvykli pracovat, protože je zde přece Stát, který se o ně musí postarat jako sestřička v jeslích. Nakrmit, přebalit a zazpívat ukolébavku. I západním Němcům ale jednou dojde trpělivost a otevřená peněženka se nemilosrdně zavře. A nelze ani vyloučit, že Němci začnou stavět berlínskou zeď, jenže tentokrát z druhé strany.
A že německá praxe trochu připomíná sliby blahobytu, který přijde, až nám z evropských strukturálních fondů potečou stamiliardy korun, a s nimi přiteče osmiprocentní každoroční ekonomický růst, takže postavíme krásné dálnice, dokonalé čističky odpadních vod a doletí nám všem pečení holuby do úst? A místo bolestných reforem penzí se budeme množit jako králíci? A problémy krachujících nemocnic vyřeší to, že z nich uděláme neziskové organizace sdružené v celostátní síti, samozřejmě zkonstruované moudrými úředníky ministerstva zdravotnictví od jejich krásně uklizených zelených stolů? Ta podoba! Vypadá to jako kachna, šmajdá to jako kachna, kejhá to jako kachna. Že by to opravdu nebylo tele?
Představa, že vše lze vyřešit, když na řešení bude dost peněz, ať už z dotací či státního dluhu, pochází ze stejného myšlenkového schématu. Dle něj lze všechny problémy světa řešit tím, že moudré vlády budou přerozdělovat vytvořené bohatství, a to se tímto přerozdělování bude množit. Možná jsou to nějaké pozůstatky ze školních hodin biologie, kde bylo možné přetržením měňavky vytvořit dva nové krásné exempláře. Žel v ekonomii tyto experimenty nějak nevycházejí. Aby bylo možné z jedné koruny udělat dvě, je nutné vykonat určitou činnost, jíž se (pro poučení našich čerpadlářů ze strukturálních fondů) říká práce.
S tím souvisí i to, co říká Václav Klaus o důchodové reformě. Totiž že na začátku musí být stimuly k celoživotní práci, tedy nejen k docházce do zaměstnání i po dovršení dvaašedesáti let, jak se dnes trochu zjednodušuje v diskusích o budoucnosti penzí. Lidé prostě musí pracovat celý život, aby si na stáři našetřili.
Ale když se podíváme do statistik, tak zjistíme, že míra ekonomické aktivity zejména v posledních sedmi až osmi letech silně klesá, a to ve všech věkových kategoriích. U osob bez kvalifikace je tento pokles opravdu dramatický a v kategorii lidí bez vzdělání a se základním vzděláním pracuje jen každý pátý. Před rokem 1998 to byl zhruba každý třetí. Zhoršení je evidentně důsledkem ekonomické a sociální politiky prováděné v posledních letech sociálnědemokratickými politiky. Z dávek se nyní dá žít lépe než z nízké mzdy a rozdíl v neprospěch práce se stále zvětšuje. Výplata dávek přitom nepřetržitě roste. Letos budou plánované výdaje překročeny, protože zamýšlené úsporné legislativní úpravy se prostě a jednoduše nekonaly. Pan Škromach měl holt na věc jiný názor. I připravovaný státní rozpočet na rok 2006 počítá s dalším více než sedmnáctiprocentním navýšením částky potřebné pro takzvané sociální případy. Je to trochu zvláštní slyšet od vládních politiků, že se lidé mají čím dál lépe, platy rostou, nezaměstnanost klesá, ekonomice se daří jako nikdy, ale chudým je třeba vyplácet o šestinu více než loni. Platy lidí, pro něž je normální pracovat a z jejichž kapsy tahle velkorysá pomoc teče, se přitom zvedají o čtyři až pět procent.
Takhle je opravdu důchodový problém neřešitelný a žádný rezervní fond či uspořené peníze z privatizací moc nepomohou. A populační přírůstky v kategorii osob bez vzdělání a se základním vzděláním, vyvolané slibovanou echtovní sociálnědemokratickou pronatalitní politikou, vytvoří spíše více problémů než rezerv v penzijním systému.
