Dost dlouhý příběh

Architektura: Vhodná profese pro seniory

Tak Philip Johnson oznámil odchod do důchodu. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tím neskončila dráha živé legendy americké a světové architektury. A kdyby Johnsonovi nebylo 98 let.

I takhle se dá vytvořit legenda: Johnson nikdy nebyl zvlášť originálním architektem, měl však mimořádný talent vystihnout aktuální trendy. Takže napřed pro Ameriku objevil evropskou meziválečnou architektonickou avantgardu, stal se pretendentem mezinárodního slohu, ale je považován také za průkopníka postmoderny. Když byla před pětadvaceti lety poprvé udělována Pritzkerova cena, obdoba Nobelovy ceny na poli architektury, kdo jiný ji měl získat?

Žádný spěch

Nebyla to raketová kariéra. Než se sám stal aktivním architektem, působil Johnson jako kurátor architektonického oddělení newyorského Muzea moderního umění, u jehož vzniku stál. Šlo o první sbírku architektury v muzeu umění na světě. Johnson propagoval díla Miese van der Roheho a Le Corbusiera. Oba Spojené státy poprvé navštívili právě na Johnsonovo pozvání. A byl to právě on, kdo pro jejich tvorbu prosadil termín mezinárodní sloh. Pod tímto názvem v roce 1932 uspořádal výstavu soudobé evropské architektury.

Svou první stavbu realizoval až v šestatřiceti letech. Johnsonovým prvním velkým úspěchem byl takzvaný Skleněný dům, jeho vlastní víkendová rezidence v Connecticutu. Radikálně minimalistická stavba inspirovaná Miesovým projektem Farnsworth House je považována za jednu z prvních staveb mezinárodního slohu na území Spojených států.

Johnsonova spolupráce s Miesem van der Rohem vyvrcholila v polovině 50. let, kdy se oba architekti sešli na stavbě Seagram Building v New Yorku. Tento třicetiosmipatrový mrakodrap, jehož fasádu tvoří jen bronzem pokrytý nosný skelet a tmavé sklo, se na řadu let stal takřka závazným vzorem mrakodrapů nejen ve USA. V Praze má k Seagram Building nejblíže budova bývalého Strojimportu na Vinohradech. Ne náhodou jde o nejelegantnější z pražských výškových budov.

Cena za vitalitu

Když Johnson v roce 1979 obdržel Pritzkerovu cenu, zdůvodnila porota své rozhodnutí mimo jiné slovy: „První cena je určena pro Philipa Johnsona, jehož dílo se vyznačuje kombinací talentu, vize a odhodlání a které je konzistentním a důležitým příspěvkem humanitě a prostředí, ve kterém žijeme. (…) Philip Johnson je oceňován za padesát let imaginace a vitality, které vtělil do mnoha muzeí, divadel, knihoven, rodinných domů, zahrad a administrativních budov.“

Sedmdesátník Johnson pak překvapil: ještě ani zdaleka se nechystal do důchodu. Mezi lety 1978 a 1984 vznikla další stavba pro učebnice. Newyorská budova AT&T (dnes centrála Sony) je možná nejznámější stavbou architektonické postmoderny. Místo další skleněné věže ve stylu Seagram Building navrhl Johnson pro AT&T klasicizující mrakodrap obložený granitem a završený monumentálním frontonem, architektonickým prvkem převzatým z renesance.

A pořád to nebylo ještě všechno. Nepřímo stál Johnson i u zrodu dalšího z velkých směrů, totiž dekonstruktivismu, mezi jehož představitele jsou počítáni někteří z nejslavnějších architektů současnosti: tvůrce pražského Tančícího domu Frank Gehry, autor projektu na nové World Trade Center Daniel Libeskind nebo laureátka letošní Pritzkerovy ceny Zaha Hadid. Johnson byl kurátorem výstavy věnované dekonstruktivismu, která se v roce 1988 konala v newyorském Muzeu moderního umění. Svým způsobem šlo o podobně přelomovou akci jako jeho někdejší výstava věnovaná mezinárodnímu slohu.

Umění plýtvat prostorem

Johnson je proslulý prostořekostí a cynickými poznámkami na adresu architektů, které označuje za luxusní děvky. „Můžeme sice některé projekty odmítnout, stejně jako ony nemusejí dát každému, ale když chceme zůstat v byznysu, nakonec stejně musíme někomu kývnout,“ zní jedna z jeho často citovaných hlášek. Architekturu také kdysi definoval jako „umění plýtvat prostorem“.

„Moderní architektura je prohra. Není pochyb o tom, že naše města jsou dnes ošklivější, než byla před padesáti lety,“ citoval Johnsona list Financial Times v článku otištěném v únoru 2002. Svou vlastní roli v témže článku zhodnotil takto: „Ničeho nijak zvlášť nelituji. Lidé dělají chyby. Když ale já udělám chybu, tak to svedu na klienta. To, co potřebujeme, je smysl pro humor. Když vrátíte do architektury humor, uděláte sice hodně chyb, ale bude to celé mnohem zábavnější. To je to, co se snažím dělat. Přemýšlím, jak lidi přimět k smíchu či slzám. Většinou asi spíš k slzám.“

Do částečného důchodu Johnson odešel již před patnácti lety, nadále však působil jako konzultant ateliéru Philip Johnson / Alan Ritchie Architects. Firma v současné době pracuje na řadě projektů ve Spojených státech, Evropě i v Asii. „Firmu nechávám v dobrých rukou Alanovi Ritchiemu, se kterým jsem spolupracoval přes 27 let. Alan mě teď reprezentuje,“ citoval Johnsonovo prohlášení server americké komory architektů.

Nestárnou Kreativním géniům je tak pětasedmdesát Přestože architektura je již dávno týmovou záležitostí a ateliéry slavných architektů mívají až stovky zaměstnanců, kult architektů coby osamělých kreativních géniů je dnes živější než kdy dřív. Pokud by tato představa byla pravdivá, člověk by musel žasnout nejen nad tím, kolik zakázek někteří architekti stihnou, ale i jak ve svém věku zvládnou takové pracovní nasazení. Johnson byl sice bezkonkurenčně nejstarší, důchodový věk však mají i další ze slavných současných architektů.

Franku Gehrymu bylo letos 75 let. Peter Eisenman, laureát letošního benátského bienále, je ročník 1932. Čerstvým sedmdesátníkem je Richar Meier, uvažovaný autor dostavby Pankrácké pláně. Norman Foster, průkopník hi-tech a dnes asi nejvytíženější britský architekt, oslaví sedmdesátku příští rok. O dva roky mladší je Renzo Piano, k jehož nejznámějším dílům z poslední doby patří centrála Daimler-Benz v Berlíně.

Z českých architektů starší generace je nejaktivnější pětasedmdesátiletá Alena Šrámková, která v poslední době vyhrává jednu soutěž za druhou. Její projekt na novou budovu Fakulty architektury se však ze strany studentů a mladších architektů se zrovna příznivou reakcí nesetkal. „Paní Šrámková a vedení školy, udělejte něco prosím pro českou architekturu a jděte do důchodu,“ vzkázal například architektce jeden ze studentů v internetové diskusi na stránkách časopisu e-architekt.cz.