DOST ŘEČÍ

Domnívám se, že jsme byli podrobeni zkoušce a že jsme v této zkoušce obstáli, sdělil Miloš Zeman přátelům sociálním demokratům na sjezdu radosti. Nehovořil o ničem jiném než o státním rozpočtu, jehož scénář prošel v Poslanecké sněmovně většinou 116 hlasů, což - jak předseda a premiér neopomněl zdůraznit - byla daleko větší většina, než kterou procházely rozpočtové zákony v minulém období.

Pro pořádek, vysoce rizikový scénář ministerstva financí schválilo 114 ze 198 tehdy přítomných poslanců. Pro zvedli ruku všichni sociálnědemokratičtí poslanci, komunisté a osmnáct lidovců z dvaceti. Proti vládnímu návrhu státních financí s deficitem jedenatřiceti miliard korun naopak hlasoval celý poslanecký klub ODS a všichni unionisté.

Od sjezdu radosti uplynula třetí neděle, od schválení zákona o státním rozpočtu třetí měsíc. A ti, kteří při rozpočtu asistovali, jsou v šoku: Ministerstvo financí nově odhaduje letošní schodek na víc než 47 miliard korun! Jako by takové číslo slyšeli poprvé.

Nezávislí experti už před volbami varovali, že jen samotný sociální program ČSSD znamená zvýšení výdajů o deset procent státního rozpočtu, tedy zhruba 50 miliard korun ročně. A při schvalování plánu státních financí mnohokrát připomínali, že makroekonomické předpoklady, na nichž je plán sestaven, jsou příliš optimistické. Že by jejich hlas do Poslanecké sněmovny nedolehl? Tomu se dá stěží uvěřit.

Zvlášť pikantní je, že „tak trošku podvedeni se cítí lidovci, kteří mají na přijetí rozpočtu lví podíl. Jejich spolupráce se sociálními demokraty byla dokonce tak příkladná, že úřadující šéf KDU-ČSL Kasal vystoupil s předsedou Zemanem na společné tiskové konferenci. Jak řekl, KDU-ČSL schválením rozpočtu nabídla model, kdy vládní strana může spolupracovat se stranou, která je nyní jednoznačně opoziční. Dosti škodolibosti, situace je vážná, veřejné finance se řítí do propasti. Deficit státního rozpočtu (a nyní se přidržme odhadu nevládních ekonomů) ve výši pětačtyřicet až pětapadesát miliard korun už představuje riziko neúměrné nutnosti oživit ekonomiku. Deficitní financování stabilní dlouhodobý hospodářský růst nepřináší, o tom svědčí zkušenosti západoevropských zemí. A v Česku to patrně platí dvojnásob. Slabinou české ekonomiky totiž není jen slabá poptávka, ale i chabá struktura nabídky. Vysoký schodek tak naopak může znovu prohloubit vnitřní i vnější nerovnováhu ekonomiky. Taková situace už tu jednou byla. Skončila měnovou krizí, předčasnými volbami.

O předčasné volby zjevně politická reprezentace nestojí - prohlášení o případném vyjádření nedůvěry vládě jsou velmi mlhavá. Kdo by se také rád ujímal vlády, když je ekonomika v recesi. Na rekonstrukci státních financí se ale bude muset podílet jak vláda, tak opozice. Řeči o tom, že rezervy musí hledat kabinet, už nestačí.

Opozice si bude muset přestat hrát, a pokud se nechce smířit s výší oznámeného schodku, bude muset připustit alespoň zvýšení spotřebních daní. A patrně i sociálního pojištění - bez toho v podstatě není možné uvažovat o jakýchkoliv změnách penzijního systému, ať podle pravicového, či levicového receptu. Bez důkladných změn důchodového a potažmo celého sociálního systému totiž státní finance z dluhů nevybřednou.

Sociální systém, čtvrtý nejrozdávačnější na světě, je to, co státní rozpočet zatěžuje především. Štědrost zprava i zleva je základní příčinou dnešních potíží. Recese ji jen obnažila.

Jistě, momentálně lze najít úsporu třeba v sociálních dávkách, jak už naznačil ministr financí. Ale to bude skutečně jen momentální řešení.

Právě o sociální reformě však v minulých letech nechtěli slyšet nejen levičáci, ale ani lidovci a Občanská demokratická strana. Vyjma Unie svobody se také všechny pravicové strany tomu, jak by měl vypadat příští penzijní systém, ve volebních programech elegantně vyhnuly. Bez jeho změny ovšem bude i v budoucnu snaha o udržení už ne vyrovnaného, ale přijatelně schodkového státního účtu sisyfovskou úlohou.