Patriotističtí konzumenti, zbystřete. Soběstačnost v produkci vepřového se podle nejnovějších dat Českého statistického úřadu opět propadla někam k 45 procentům. V případě vyhlášení válečného stavu a uzavření hranic tak hrozí kritická podzásobenost obyvatelstva bůčkem a tlačenkou. V následujících týdnech proto můžeme očekávat bědování, kam to zlověstné obchodní řetězce náš vepřový národ ženou.
Při detailnějším pohledu na statistiky je patrné, že s tuzemskou soběstačností je opravdu něco špatně. Řetězce s tím však nemají nic společného a překvapivě se to netýká ani prasat. Vepřů totiž na rozdíl od vepřového máme dost. Bilance zahraničního obchodu živých zvířat je poslední léta pozitivní a podobně na tom jsme prakticky se všemi nezpracovanými surovinami.
Soběstačnost u drůbežího masa je na nějakých 65 procentech, živá drůbež se však z Česka ve velkém vyváží, stejně jako skot. U hovězího dokážeme aspoň pokrýt domácí spotřebu, která ale není valná. To už neplatí pro mléčné výrobky. Zatímco cisterny se surovým mlékem opouští Česko jedna za druhou, domácího tvarohu, másla a sýrů je nedostatek.
Absolutní extrém pak představuje pšenice. Ta sice není tolik kritizovaná jako řepka či kukuřice, přesto jde o jednu z hlavních plodin zodpovědných za monokulturní podobu tuzemské krajiny a všechna s tím spojená negativa. Soběstačnost v pšenici dosahuje přitom těžko uvěřitelných 363 procent. A teď otázka: kolik procent spotřeby pšeničné mouky dokážou tuzemské mlýny pokrýt? Jen něco málo více než 70 procent.
Plodina nechaná napospas: pěstitelům kmínu chybí postřiky, nikdo je nechce vyvíjet
Tuzemské zemědělství tedy není zase až tak neúspěšné, jak často vypadá. Naopak, nemálo komodit chrlí na trh v neuvěřitelném množství. Ty ale většinou putují v nezpracovaném stavu do ciziny, aby se sem vrátily v podobě výrobku s vyšší přidanou hodnotou.
Za část problému je zodpovědný tuzemský potravinářský průmysl. Chovatelé dlouhodobě upozorňují třeba na nedostatečnou kapacitu místních jatek. Hlavní příčina neradostného stavu však leží v současném nastavení agrárních dotací upřednostňujících velkoprodukci bez ohledu na skutečnou potřebu.
Na vině není Brusel, který naopak v posledních letech tlačí na smysluplnější přeskupení dotačních miliard. Bývalé vlády dokonce projevily snahu s tím něco dělat a přesměrovat část peněz od automatických podpor na plochu k náročnějším komoditám, u kterých sice domácí poptávka přesahuje produkci, ani tak se ji ale nevyplatí pěstovat, a podpora je tak u nich více na místě než u pšenice.
Zájem byl také poslat více peněz formou investičních podpor pro menší zpracovatele tak, aby přidaná hodnota zůstávala doma a suroviny nesměřovaly masivně na vývoz. To vše dokonce i proběhlo, ovšem v míře, která neměla šanci zažité pořádky nijak ovlivnit, což ukazuje na sílu tuzemské agrární lobby, které situace vyhovuje. Současný kabinet pak už neprojevuje vůbec žádnou vůli cokoliv měnit, a tak si napřesrok zase poslechneme, jak málo domácího vepřového máme a jak nám ho ty zlé řetězce berou.
Dále čtěte: