Obecně řečeno, jakákoliv smysluplná dotace by měla zvednout výkonnost podniku a pomoci mu růst rychleji. A teď: funguje to tak? Při hlubším pohledu se ukazuje něco úplně jiného: dotace čerpají hlavně budoucí vítězové. Nebo firmy, které rostou stejně rychle jako ty, které je nečerpají. Případně, a to je nejhorší varianta, představují dotace nepříliš účinný nástroj brzdění ztráty výkonnosti, protože se k nim dostávají vyložení „loseři“. Pak už je úplně jedno, zda jde o peníze české, nebo jestli pocházejí z evropských zdrojů, v obou případech jde o mrhání kapitálem.
Když se nad tím zamyslíte, pak dotace zjevně ovlivňují strukturu trhu a prokazatelně mění reálnou cenu kapitálu, ale také silně poznamenávají chování vlastníků a manažerů. Když se dozvíte, že manažeři české filiálky významného mezinárodního hráče ve svém oboru mají úspěšnost v podávání žádostí o dotace nastavenou jako klíčový hodnoticí ukazatel, víte, že je to špatně.
Rovní a rovnější
Druhá věc, na kterou si bez výjimky žadatelé stěžují, je související papírování. Ovšem v tomto ohledu jsou tu rovní a rovnější. Složitá administrativa kolem dotací není nic jiného než svého druhu fixní náklad, který malé firmy nemohou rozpouštět v tržbách tak účinně jako firmy s řádově vyšším obratem, jež si na to vytvoří příslušný aparát a ten to má v popisu práce.
Náklady na tyto lidi se pak rozpustí ve správních režiích. Ti malí, které samozřejmě administrativa disproporčně zatěžuje, jsou nuceni tento typ úkonů „outsourcovat“, a tudíž se rozdělit s těmi, kteří jim za poplatek žádosti zpracují. Přitom jsou to hlavně malé firmy, u nichž najdete jedno z mála rozumných ekonomických zdůvodnění, proč dotace vůbec poskytovat (horší přístup ke kapitálu). Ovšem fixní náklad typu administrativy kolem dotačních projektů vlastní efekt snižuje.
Otroci dotací. O závislosti Agrofertu na veřejné podpoře
Tak to prostě funguje, a kdo se v tom naučil chodit, přesně ví, k čemu jsou dotace dobré. Koneckonců ti úspěšní bez mučení přiznávají, že na rozdíl od vstupu investora nebo financování investic na dluh je čerpání dotací v každém případě lepší.
Svůj podíl neředíte, dlužný kapitál nesplácíte a administrativa je samozřejmě osina, stejně jako udržitelnost. Ani jedno není zadarmo, ale vychází to z pohledu vlastníka zjevně lépe. Protože není nutné pro rozvoj a expanzi používat cizí zdroje ve formě úvěrů nebo dluhopisů, případně uvažovat o vstupu investičního partnera.
Teď k tomu makru. Má samozřejmě smysl položit si otázku, zda subvencování kapitálu pro rozvoj firem, které by jej mohly (dráž) získat od někoho jiného, je dostatečným odůvodněním jeho místa v hospodářské politice (předem víte dobře, že není). Důležitější je však jiná otázka: Jak to pomáhá Česku jako celku?
Topení kapitálu
Na tomto místě má smysl se podívat na investiční náročnost ekonomického růstu, tedy jaký podíl investic potřebujete utratit na jednotkový růst HDP. Obojí spolu souvisí mnohem víc, než se zdá. Česko, kam až moje paměť sahá, vždy vynikalo vysokou mírou investic v poměru k HDP. Ten v posledním čtvrtstoletí rostl průměrným ročním tempem o 2,5 až 2,6 procenta, což přihlédnuto právě k investiční míře není žádná sláva. Proč to tak je, je jedna z nejlepších otázek pro makroekonomy, a to už hodně dlouho.
V podstatě se to dá vysvětlit jedině tak, že utápíme kapitál v projektech, které nemají úplně dobrou návratnost. Podívejte se na grafy, kde je jasně vidět, že z hlediska celkových investic jsme v celé časové řadě byli vždy vysoko nad průměrem EU, eurozóny, natož pak Německa.
Člověka by to vůbec nepřekvapilo, když se podívá na svéráz veřejného investování v této zemi - nic jiného než nízkou návratnost každé vynaložené koruny ať domácí, nebo „bruselské“ tam vlastně ani nelze neočekávat.
Větší rébus jsou podnikatelské investice, u nichž rovněž platí, že jsou velmi nadprůměrné, ale velmi solidní je i hrubý provozní přebytek, tedy ziskovost nefinančních podniků. Nevím, jak vy, ale já si tento rozpor dovedu vysvětlit v podstatě pouze tím, že hodně investují ti, kteří by snad ani nemuseli.
Dávat peníze těm, kteří je nepotřebují a jenom se nechtějí dělit, nedává smysl. A než dotovat „pechfógly“, kteří sice investují, ale fakticky kapitálem mrhají, to je pak lepší dotace opustit a dělat to jinak. Nejlépe podle zásady, že nic není zadarmo a kapitál už vůbec ne.
Čtěte také komentáře Miroslava Zámečníka
ČLÁNKY DO MAILU