Pokud by šlo o zásadní rozhodnutí, zda dotace ano či ne, pak jednoznačně dotace ne.
A rozvoj podniků zvýhodnit například daňovými úlevami. Dotace leckdy pomáhají udržet „nad vodou“ i subjekty, které by bez nich dávno kvůli nekonkurenceschopnosti skončily. Takto však přetrvávají a narušují konkurenční prostředí.
Jelikož ale nejsme schopni změnit celoevropský systém, pak musím říci dotace ano. V případě schopných podnikatelů jde určitě o vítanou pomoc. Vadí mi však jejich současný systém. Zásady by měly být stejné pro všechny podnikatele, bez ohledu na obor, ve kterém podnikají, případně i na velikost.
Například na potravinářství lze ukázat, jak stát do systému nesystémově zasahuje. Bohužel už v roce 1957 specifikovalo Evropské společenství, které potravinářské výrobky lze ještě považovat za zemědělské produkty a přispívat na jejich zdokonalené zpracování z prostředků na rozvoj venkova. Přeloženo do našich podmínek, výrobu produktů živočišného původu (maso, drůbež, ryby), mouky a škrobů podporuje svými programy ministerstvo zemědělství. Zbytek ostatních potravinářských výrobců se o podpůrné programy musí ucházet na ministerstvu průmyslu a obchodu, ve velké konkurenci ostatních zpracovatelů z podstatně průmyslovějších oborů.
Toto ministerstvo zcela zásadně také odmítá jakékoliv národní programy, i když jsou zde zpracovatelské obory, jejichž produkce a podíl na hrubém domácím produktu neustále klesá a hrozí jejich zánik. Jedno ministerstvo tak vytváří pro zpracovatele podmínky pro další rozvoj, zatímco druhé do evropského systému dotací prosazuje tržní princip.
Léta se již snažíme o nápravu, zatím jsme se žádné nedovolali. Musím ale upřesnit, že voláme po tom, aby i výrobky, které neoznačilo Evropské společenství za zemědělské výrobky vhodné pro příspěvek, dostávaly také podporu na rozvoj venkova.
