Starý prostějovský židovský hřbitov něco znamenal a byli tam pohřbeni významní učenci. Teď na něm zvedají nohu psi a radnici to vyhovuje
Je to takový obyčejný, ne moc hezký park. Pruh trávy 200 metrů dlouhý, 30 metrů široký a v něm stromy. Západní cíp parku zabírá, bůhvíproč, parkoviště, protínají ho tři asfaltové chodníčky a vedle nich stojí několik laviček. Pokud si na jednu z nich sednete, bude se vám chtít spát. Kdesi v korunách bubnuje strakapoud, okolo se trousí děti z přilehlé školy, občas parkem projede někdo na kole a trávou sem tam proběhne pes. Malé město, pohoda, klid. Jenže to je jen zdání. Historie parku ležícího kousek od centra Prostějova je daleko barvitější, než by se mohlo zdát.
Přítomnost se tu proplétá s minulostí a ta minulost byla docela odporná. O parku píší noviny až na druhé straně Atlantiku a OE stejně jako na konci 30. let OE se o něj urputně hádají “idé s prostějovskou radnicí.
Ještě před třiasedmdesáti lety tady byl starý židovský hřbitov a na něm stálo 1924 kamenných náhrobků. A ne ledajakých.
Byli tu pochováni příbuzní filozofa Edmunda Husserla či spisovatele Stefana Zweiga. Zdejší židovská obec byla hned po Mikulově nejpočetnější na Moravě.
Proslula znamenitou rabínskou učeností a díky činorodosti svých členů byla ze všech nejbohatší. Za druhé světové války ale město arizovaný hřbitov koupilo, náhrobky byly vytrhány a skončily jako cihly a dlaždice v prostějovských domech a zahradách. Některé z nich skrývají pozoruhodné osudy.
Náhrobek Kathi Hamburgerové ležel dlouhá léta ve sklepě jednoho domu nedaleko od Prostějova a je přeražený vedví. O jejím otci Mosesovi, který stejně jako ona patřil do významného prostějovského podnikatelského rodu Hamburgerů, toho víme dost. Třeba to, že obchodoval s obilím, získal koncesi na provozování vojenské prádelny a v revolučním roce 1848 se snažil uchytit v Olomouci. A také to, že studenti tamní univerzity postavili před jeho dům pohřební vůz a chtěli ho coby “ida vyhnat z města. Samotná Kathi (1824 až 1875) žila ve stínu. V mládí nešťastně upadla a poranila si páteř. Celý život ji sužovaly bolesti, přidala se duševní nemoc, a jak naznačuje úryvek z básně vyryté do jejího náhrobku OE smrt jako dobrotivý přítel spásy zjevuje se jako osvobozující anděl klidu“ OE byla pro ni smrt vysvobozením.
Zázraky
O starý židovský hřbitov se dlouho nikdo nezajímal. Pak si ale newyorský rabín a mecenáš Louis Kestenbaum umínil, že vypátrá hrob učeného prostějovského rabína Cvi Jehošui Horowitze (1754 až 1816). Horowitzův náhrobek sice asi nevratně zmizel, přesto se ale děly zázraky.
Lidé si přečetli inzeráty v místních novinách a začali rozebírat své sklepy, dvorky a kůlny. Díky tomu se do dnešního dne podařilo najít dva skoro neporušené náhrobky, několik větších kusů a zhruba 200 menších úlomků. Jedním ze sedmi poctivých nálezců je Jaroslav Rek.
V roce 1999 si od sousedů koupil pozemek, a když rozšiřoval garáž, narazil na zbytky náhrobků: Ty, na kterých byly nápisy, jsem dal do sklepa. Dlouho se po nich nikdo nesháněl, ale když jsem si přečetl výzvu v novinách, samozřejmě jsem se ozval.“ Už v dubnu 2013 nechal Kestenbaum instalovat v parku kopii Horowitzova náhrobku.
Oznámil také, že jeho nadace zaplatí přeměnu parku na pietní místo, a slíbil, že finančně vypomůže škole, která k parku těsně přiléhá. Vyjednávání se za Kestenbaumovu nadaci ujal Tomáš Jelínek (výkonný ředitel PR agentury DBM a někdejší předseda pražské židovské obce) a nejdřív to vypadalo, že by plán mohl vyhovovat oběma stranám OE nadace by dosáhla svého a Prostějov by zdarma získal turistickou atrakci a zájem médií. Minulý prostějovský primátor Miroslav Pišťák dokonce sám navrhl prohlásit park kulturní památkou (takový status má u nás 202 židovských hřbitovů). Opravdu jsem si myslel, že z toho vznikne krásný společný projekt,“ říká Jelínek.
… a zklamání
Jenže Pišťáka nahradila na podzim Alena Rašková (ČSSD). A ta letos na začátku února veškerou diskusi rázně utnula, když v dopise všechny Jelínkovy návrhy OE předběžný architektonický projekt parku, žádost, aby za město vybrala koordinátora“, který by tento projekt s radnicí doladil, i podporu prohlášení parku za kulturní památku OE odmítla. Uvedla přitom, že je to sice všechno hezké, ale je třeba také brát v potaz zájmy žijících obyvatel města. Do patřičných mezí odkázala OE s poznámkou, že park s jednoduchým památníkem upozorňujícím na starý židovský hřbitov je dostatečně pietní už dnes OE i ministra kultury Daniela Hermana.
Na adresu radnice pak v následujících měsících dorazilo několik motivačních“ a lehce kritických dopisů. Třeba od komise zabývající se ochranou amerického kulturního dědictví v cizině, zřízené při vládě Spojených států, nebo od potomků lidí, jejichž předkové složili v parku své kosti. Jeden takový poslal prostějovský rodák Tomáš Maier a žádal v něm primátorku, aby kvůli hrobu jeho předka Joachima Maiera neodmítala pietní úpravu parku: Tento hrob je v místě lampy veřejného osvětlení, kterou čas od času označkuje i nějaký pes.“ O sporu se také objevilo několik článků v místním tisku a reportáž v České televizi.
Radnice si to všechno přeložila jako nátlak a přešla do útoku. Právě před 14 dny vyšel v Prostějovském Večerníku, který obvykle tlumočí názory radnice, článek vysvětlující, proč vedení magistrátu není možno obviňovat z antisemitismu“, když návrh odmítlo. Článek přináší řadu argumentů (o těch později), ale také rétoriku jakoby vystřiženou z dob normalizace. Píše se v něm například, že na citlivé kauze nesmí nikdo parazitovat“. A vše korunuje primátorka výrokem: Nehodláme se nechat dehonestovat někým z Ameriky, kdo není k danému tématu kompetentní.“ Ve městě je zkrátka najednou dusno a někteří lidé už o starém židovském hřbitově radši nemluví. A pak jsou tu ti, kteří ani mluvit nesmějí. Nejvíc o tragédii starého židovského hřbitova pravděpodobně ví historička prostějovského muzea Marie Dokoupilová. Pokud ji ale požádáte o vyjádření, odmítne. Ředitel muzea své podřízené OE poté co místním novinám poskytla několik vcelku nevinných rozhovorů OE zakázal bez povolení mluvit s médii.
Dobrou zprávou je, že magistrát po tříměsíčním mlčení nedávno začal jednat s Federací židovských obcí (samozřejmě bez Kestenbaumova zástupce Jelínka), která plány na rehabilitaci starého židovského hřbitova od počátku podporuje. Co z toho OE po únorovém tvrdém ne“ OE vzejde, je v tuto chvíli ve hvězdách.
Děti a parkoviště
Argumentů má Rašková dost. Jsou svérázné, ale málo přesvědčivé.
Primátorce vrtá například hlavou, proč někdo o rehabilitaci hřbitova začal usilovat zrovna teď: Válka skončila v roce 1945 a sametová revoluce byla v roce 1989.“ Hlavně jí ale vadí, že by pietní místo mělo vypadat příliš jako hřbitov: Dovedete si představit, že před školou, kam chodí prvňáčci, bude hřbitov?“ Jenže, jak říká Jelínek, děti už nyní chodí do školy přes hřbitov, jen o tom nevědí“.
Architektonický návrh navíc hřbitov nepřipomíná ani při hodně bujné fantazii OE na to je náhrobků moc málo. Z náčrtku je patrné, že kolem parku měl vyrůst 90 centimetrů vysoký živý plot, fragmenty náhrobků se měly zazdít do dvou kratších zídek a ty celé (zatím jsou dva, ale mohou se objevit další) se měly postavit na původní místo. Pravda je, že by zmizelo parkoviště a děti by musely při cestě do školy park obcházet. Prostor by byl nicméně i nadále přístupný, jen by mělo být zřejmé, že jde o bývalý hřbitov, a lidé by se měli podle toho chovat a nenechat třeba na náhrobky čurat psy. Dalším argumentem je nutnost chránit “idy před nimi samými. Podle primátorky by příliš rozsáhlé úpravy parku a zrušení parkoviště mohly lidi naštvat a vyvolat v nich například nějaké antisemitské nálady a to by bylo hodně špatné,“ protože my tady máme naprostý náboženský klid“. Vzápětí naznačuje, že sami prostějovští “idé o takovou pozornost nestojí, a dokládá to příhodou: Mám sousedy, kteří jsou “idé, ale radši se přejmenovali, protože dodneška mají strach, co by se zase mohlo stát.“ Vzápětí dodává, zřejmě aby svým slovům dodala váhy, další osobní zkušenost: Podotýkám, že můj náměstek má za manželku Židovku, a ta je patřičně hrdá na to, že je Židovka.“ Onou hrdou Židovkou“ je Zuzana Bratterová, která spolu s primátorkou vystupovala ve zmíněném článku Prostějovského Večerníku. Její názory nelze brát na lehkou váhu. Sama má židovský původ, část její rodiny zahynula v koncentračních táborech a její dědeček byl po válce předsedou prostějovské židovské obce. Vidí to každopádně stejně jako starostka: Některé diskutované kroky, třeba likvidace nebo přemisťování parkovišť či omezující pohyb po parku, by mohly vzbuzovat emoce i vznik rizika vyvolávání nárůstu jistých xenofobních nálad.“
Podkrovní svatba
Dohoda zatím neexistuje a odevzdané náhrobky čekají na lepší časy za plotem nového židovského hřbitova. Ten se začal používat roku 1908 a leží až na samém konci Prostějova, u výpadovky na Brno. Menší kusy obrůstá tráva, ty větší leží ve vedlejší místnosti obřadní síně. Právě tady stojí OE na polystyrenové desce a opřený o zeď OE kompletně dochovaný náhrobek Juli Rosenthalové, který až donedávna sloužil coby schůdek ke kurníku v jedné místní zahradě. Nálezce David Hanousek je ale slušný člověk a náhrobek, který tak svérázně využil jeho děd, vrátil. Díky tomu se z původního špatného skutku stal skutek dobrý. Pan Hanousek a jeho děda, který náhrobek pečlivě položil pod kurník, ho vlastně zachránili,“ říká Jelínek.
I za tímto náhrobkem se skrývá tvrdý osud. Matrika vedla Rosenthalovou (zemřela roku 1852 v 76 letech) jako svobodnou, ovšem na náhrobku se píše, že byla ženou Lejba Rosenthala. Není to protimluv.
V letech 1726 až 1848 platily pro “idy tzv. familiantské zákony, které nařizovaly, že oženit se a mít děti může vždy jen prvorozený syn. Ti zbylí měli na výběr: emigraci, konverzi ke katolictví nebo celibát. “ivot si ale cestu vždy najde a šikanózní nařízení se OE nehledě na tvrdé tresty OE porušovalo. Řešením byly nemanželské svazky nebo tzv. podkrovní svatby (Bodenhochzeiten), uznané sice dle židovského práva, ale nikoli státem. Jednou z tajných manželek“ byla i Juli Rosenthalová. Na náhrobku se o ní píše jako o skromné a spravedlivé ženě a dle vyrytého verše OE odměn mnohých se ti dostane tam na nebesích“ OE lze soudit, že její život nebyl lehký.
Takových svazků existovalo mnoho.
Svědčí o tom statistiky. Roku 1849, tedy první rok po zrušení diskriminačních zákonů, bylo podle knihy Michaela L. Millera Moravští “idé v době emancipace uzavřeno 600 židovských svateb, tedy třikrát až čtyřikrát více oproti minulým létům. Řada z nich zjevně jen legalizovala faktický stav.
Hra o pozemky
Své mrtvé nejdřív prostějovští “idé směli pohřbívat za městskými hradbami (“idé se do poddanského města Prostějova přistěhovali již v roce 1454, když Ladislav Pohrobek nařídil jejich vyhnání z Olomouce). V září 1801 ale židovská obec koupila OE hned vedle křesťanského hřbitova OE pozemek, o který se dnes vedou spory: starý židovský hřbitov. Příštích 100 let se mrtví ukládali právě tam. Pak ale rostoucí město oba hřbitovy OE křesťanský i židovský OE vytlačilo na periferii.
Starý židovský hřbitov se měl podle studie umlčené“ historičky Dokoupilové Zánik druhého židovského hřbitova v Prostějově přestat používat roku 1905, ovšem poslední obřad se tu ve skutečnosti uskutečnil až v květnu roku 1908. Místní dryáčnicky antisemitské noviny Hlasy z Hané to nesly nelibě: Židovský nový hřbitov byl postaven současně se hřbitovem křesťanským, na tomto pochovává se již sedm let, kdežto na židovském pěstuje se řepa, ječmen a OE zajíci. Hřbitov je úplně hotov, “idé si ale postavili hlavu, že tam pochovávat nebudou (-) NechŤ raději v městě vypukne mor, jen žádné ostré zakročení proti drahým našim spoluobčanům židovským!“ V letech 1908 až 1943 se na starém hřbitově již nepochovávalo, ovšem stále patřil židovské obci. Pozemek to ale byl lukrativní a radnice nejméně od 30. let tlačila na jeho prodej. Už v roce 1932 koupilo město sousední křesťanský hřbitov, na kterém posléze vznikla botanická zahrada a park. V případě židovského hřbitova však radnice narazila na tuhý odpor, na který si dokonce stěžovala v dopise okresnímu úřadu: Jednání to pro odpor zástupců náboženské obce židovské ohledně hřbitova vázlo.“
Děti potřebují vzduch
Tlak na odprodej hřbitova zesílil v letech 1938 až 1939, ale židovská obec se pietního místa stále nechtěla vzdát ani za nic.
Zřejmě proto, že židé chápají smrt poněkud jinak než křesťané. Pro věřící “idy je hrob do jisté míry součástí přítomnosti a jsou přesvědčeni, jak říká Jelínek, že v takovém místě přebývá kousek duše zemřelého“. Podle protokolu sepsaného městským úřadem v polovině února 1939 (tedy ještě za druhé republiky) se představitelé židovské obce Robert Sonnenmark a Josef Holz odmítli k nabídce na výkup hřbitova konkrétně vyjádřit OE ježto proto máme důvody náboženské“ OE a vyzvali město, aby vyslalo na obhlídku hřbitova své zástupce.
Schůzka mezi vedením města a představiteli židovské obce se nakonec uskutečnila až po německé okupaci a vzniku protektorátu OE v květnu 1939. Židovská obec sice nabídla, že poskytne nutné pozemky pro rozšíření dvou okolních ulic, ale dál její vstřícnost nešla. Zástupci “NO (Židovské náboženské obce OE pozn. red.) projevili jednomyslně přání, aby starý židovský hřbitov zůstal pokud možno zachován s ohledem na židovské rituelní předpisy,“ stojí v dobovém protokole.
Když nevyšel obyčejný nátlak, mělo to jít vyloženě po zlém. Už tehdy OE stejně jako dnes OE se argumentovalo zájmy dětí. Člověka až zamrazí, jak je některá argumentace z let okupace a současnosti podobná,“ říká Jelínek. Důvěrník XIV. prostějovské čtvrti tenkrát městské radě otevřeně navrhl, aby využila dnešní doby“ a nedobytnou baštu“ hřbitova proměnila v park, protože okolní ulice potřebují více vzduchu již pro svoji mládež“. Hned v červnu 1939 městská rada schválila vyvlastnění židovského hřbitova ve veřejném zájmu, což zdůvodnila tím, že vleklé jednání se zástupci “NO ohledně výkupu nevedlo k žádoucímu cíli“.
Ovšem vyvlastnit hřbitov ve veřejném zájmu se nepodařilo a Prostějov ho pod vedením německého starosty Maxmiliana Girtha musel koupit coby arizovaný majetek od okupační správy za 100 tisíc korun. V září 1943 konečně vytoužený pozemek přešel do vlastnictví města. Ovšem už o rok dříve odjelo na 1600 Židů transporty do Terezína a dál do vyhlazovacích táborů na Východě. Domů se jich vrátila jen hrstka.
Hokej s lebkou
Přesný průběh zničení hřbitova dokumenty nepopisují a zatím se nepřihlásil ani žádný pamětník. Jasné je každopádně to, že ještě před koncem války byly náhrobky vytrhány a prodány či rozdány lidem z Prostějova a okolí. Stejně tak není úplně zřejmé, jak to bylo po válce. Bratterová tvrdí, že se pozemek opět vrátil židovské obci, která prý později s městem vyjednávala o jeho druhém převodu na město. Nakonec se tak podle Bratterové OE již v éře komunismu OE stalo, a to buďto prodejem, či nakonec třeba na základě vyvlastnění“. Žádné dokumenty ani zápis v katastru to sice nepotvrzují, nicméně Bratterová tvrdí, že jednání vedl její dědeček OE poválečný předseda prostějovské židovské obce OE Otto Bratter.
Na místě zničeného hřbitova bylo, jak píše Dokoupilová, do konce války cvičiště. Poté se konečně dostalo na děti OE prostor se využíval jako sportovní hřiště, a v 50. letech tu prý dokonce stávaly kolotoče. Chvíli se uvažovalo o městském bazénu, ale nakonec tu vznikl park. V letech 1970 až 1974 vyrostla hned vedle škola a výkopové práce OE hlavně při budování přilehlého parkoviště a inženýrských sítí OE zasáhly i do plochy bývalého hřbitova. Když se bagrovalo okolo školy, ležely ve výkopech kostry. Dokonce vím, že tam kluci v zimě hráli OE říkal mi to kamarád OE hokej s lidskou lebkou,“ vzpomíná již zmíněný nálezce náhrobků Jaroslav Rek.
Tříbení názorů
Odmítnutí prostějovského magistrátu spolupracovat s iniciátory rehabilitace tamního starého židovského hřbitova je smutné a názory tamní paní primátorky mu dodávají další rozměr. Věci ale nemá smysl vidět jen negativně, protože jednání dříve či později k nějaké dohodě dospějí. Důležité je, že se v Prostějově našlo dost lidí, kteří napravili starou křivdu a ztracené náhrobky vrátili. Hlavně díky nim mohlo ve středu prostějovské muzeum zahájit výstavu o starém židovském hřbitově. Třeba to všechno nakonec k něčemu bude.
Zdejší židovská obec byla hned po Mikulově nejpočetnější na Moravě. Proslula znamenitou rabínskou učeností a díky činorodosti svých členů byla ze všech nejbohatší. Ve městě je zkrátka najednou dusno a někteří lidé už o starém židovském hřbitově radši nemluví.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz