Diskuse o Evropské unii a přijetí společné měny zastiňuje v poslední době jednu z nejzákladnějších ekonomických souvislostí: blahobyt nepřinese ani unie, ani přijetí euro samo o sobě, ale jenom znatelný a dlouhodobý růst produktivity práce. Produktivita se proto musí vrátit do slovníku jak politiků, tak manažerů a zase zaujmout odpovídající místo i v očích veřejnosti.
Rozdíl generace.
To je o to důležitejší, že české hospodářství má přes všechny úspěchy právě zde jednu hlubokou a dlouhodobou slabinu. V letech 1990 až 2001 rostla produktivita v České republice pouze o 0,7 procenta ročně. Tím se řadí mezi 10 zemí na světě s nejmenším růstem produktivity společně se státy jako Jemen, Írán, nebo Nigérie. Jiné země s podobnou výchozí pozicí si stojí podstatně lépe: Polsko 5,2 procenta, Slovinsko 3,5 procenta a Maďarsko 3,1 procenta (údaje The Conference Board, Research Report 2002).
Tato slabina je významná a především „drahá“, neboť menší růst produktivity znamená dlouhodobě slabší růst příjmů. Přitom mají zdánlivě malé rozdíly veliký dopad: při ročním růstu produktivity o 0,7 procenta trvá téměř 100 let, než se příjem dané země zdvojnásobí, při tříprocentním růstu stačí jenom 23 let. To je rozdíl jedné celé generace.
Při mezinárodním srovnáni objevíme další znepokojující obraz. Zůstane-li růst produktivity v mezinárodním srovnání i nadále tak nízký jako v letech 1990 až 2001, Česká republika se bohatším zemím nejen nepřiblíží, ale naopak rozdíl se ještě zvětší. Přes vyšší příjmy bude Česko - v porovnání se zeměmi s vyšším růstem produktivity - stále chudší.
Alespoň čtyři procenta.
K růstu produktivity neexistuje ani žádná alternativa. K lepší životní úrovni nevede naplnění zásady když ne produktivněji, tak alespoň více pracovat (více odpracovaných hodin ročně, vyšší podíl zaměstnaných z celkového počtu obyvatel). Zde totiž Česka republika žádnou mezinárodní nevýhodu nemá a zároveň není možné pracovní nasazení zvyšovat o tolik, kolik je zapotřebí k dosažení evropského průměru u příjmu na obyvatele.
Jediné, co zbývá, je vystoupat ze zadních pozic žebříčku produktivity na samou špičku. A to nejen na rok nebo dva. Produktivita se musí nejméně v příštích 15 letech zvyšovat o čtyři až pět procent ročně, pokud chce mít Česko alespoň šanci dohnat v příjmu na obyvatele bohatší země (například Rakousko), které rovněž rostou a svoji produktivitu zvyšují.
To je ambiciózní a náročný cíl, ale v zásadě nikoliv nemožný. V letech 1990 až 2000 se podařilo zemím jako Singapur či Tchaj-wan, ale i Polsku docílit průměrného ročního růstu produktivity čtyři procenta a více. Podmínkou k dosažení takového cíle jsou změny, zájem a zvýšené úsilí jak v politické, tak podnikové sféře.
Politika a podniky.
Politika musí další liberalizací, privatizací a přípravou vhodné infrastruktury zajistit potřebné rámcové podmínky, a to jak pro kapitálové, tak pro lidské zdroje. Je nutné mít lepší komunikační sítě a silnice, podpořit další zahraniční investice, ale i lepší školy, vše působí pozitivně na růst produktivity. Stát by však neměl jenom pomáhat uskutečňovat a podporovat změny, musí se sám změnit. Žádán je pohotový, ale štíhlý stát. Čím méně zdrojů stát absorbuje, čím více je přenechá produktivnějším subjektům, tím lépe pro všechny.
Politika má nadále velký potenciál k urychlení růstu produktivity celého hospodářství. Vize „dohonit a předhonit“ jiné země bude ale korunována úspěchem jenom tehdy, pokud poroste produktivita podniku.
Produktivita (hodnota vytvořená jedním zaměstnancem nebo za jednu pracovní hodinu) českého průmyslu je dnes na úrovni 50 až 60 procent evropského průměru. Obzvlášť problematická je situace v sektoru zahraničně neobchodovatelného zboží a služeb, který výrazně zaostává za produktivitou exportu, a celkovou produktivitu hospodářství tak „tlačí“ dolů. Deficity u výšky produktivity existují ale i tam, kde to málokdo očekává. Tak například Budvar nebo Plzeňský Prazdroj vyrábějí na jednoho zaměstnance přibližně 1800, respektive 3000 hektolitrů piva. Německý pivovar Oettinger dokáže vyrobit 7000 hektolitrů na hlavu (pramen: výroční zprávy). Přitom v obchodní síti stojí asi polovinu toho, co plzeňská dvanáctka a pivovar dosahuje růstu a zisku, o kterém jiné pivovary jenom sní.
Zvýšení přidané hodnoty.
Přístup k zvýšeni produktivity je samozřejmě specifický pro každý podnik. V podstatě existují dvě základní možnosti. Zvýšit přidanou hodnotu výrobku a nebo zvýšit efektivitu, tedy vyrábět skutečně víc na hlavu, respektive za hodinu. Na základě výchozí situace se dají nasadit různé nástroje. Mimořádnou váhu z nich mají zejména zvýšení přidané hodnoty a účinnosti.
Firmy se nesmějí spokojit s dnešní roli pouhého výrobce, musí se dopracovat do role „original design manufacturer“ (ODM), nebo dokonce k „original brand manufacturer“ (OBM), který nejenom vyrábí, ale zajišťuje i design výrobků (ODM), nebo dokonce i branding (OBM) a zodpovídá za celý hodnotový řetězec jednoho produktu. Toto je zpočátku realistické jenom pro takzvané low-end produkty (dolní až střední cenový segment), ale i to by byl pro mnoho podniků významný krok.
Jinou cestou je obohacení klíčových kompetenci o nové doprovodné služby a nastartování takzvaných „downstream“ aktivit - to jsou oblasti jako financování, údržba nebo poradenství, které jsou v mnoha odvětvích charakterizované větší přidanou hodnotu než samotná klíčová oblast.
Zvýšení účinnosti.
Nízká produktivita českých podniků někdy vyplývá i z jejich menší velikosti v mezinárodním srovnání. Proto je další jak mezinárodní, tak národní podnikové spojování a nebo uzavření firemních alianci pro vybrané části hodnotového řetězce, jako je logistika, vývoj nebo prodej pro mnohé nutná cesta k vyšší produktivitě.
Podobným krokem je outsourcing neklíčových aktivit firmám, které se na tyto činnosti specializují, tyto aktivity sdružují a překračují tak kritickou velikost a jsou tudíž schopné je zajistit s vyšší produktivitou (například call centra).
V hodně případech též k cíli vede silnější podniková specializace a ukončením aktivit v okrajových obchodních oblastech s nepříznivou strukturou přidané hodnoty.
A konečně podniky musí stále zlepšovat a stabilizovat svoji operativní výkonnost, nalézt rezervy u výrobků, procesů a struktury, aby si svými špičkovými výkony získaly jméno a další zakázky a podíly na trhu.
Ať se zvolí jakékoliv kroky, základní předpoklad pro vyšší životni úroveň je i po vstupu do Evropské unie stejný jako předtím: růst produktivity. To není možná populární, zato ale jistá cesta k blahobytu. Nemělo by se na to nikdy zapomínat.
