Rudolf Pernický, Aleš Hýbner
Těžko říci, co je v ekonomice horší než iluze. K největším a již léta trvajícím iluzím české politiky a českého hospodářství patří víra, že současné hospodářské problémy jsou pouze přechodného rázu, místo pochopení a akceptování skutečnosti, že převážná většina těchto problémů je výsledkem nové ekonomické situace, a tudíž trvalá.
Mnozí se chovají tak, jako by bylo možné zachránit většinu podniků v krizi, pokud by do nich dostatečně investovali.
Tento přístup přehlíží to, co má řada zemí (dokonce s částečně lepší výchozí situací) již dávno za sebou.
Spojené státy americké ztratily velkou část obchodní oblasti spotřební elektroniky, Velká Británie skoro celý automobilový průmysl, Německo výrobu fotografických přístrojů a výpočetní techniky, Švýcarsko velkou část trhu hodinek, Itálie a Francie ztratily podíly na světovém filmovém trhu - a východní část Německa (dřívější NDR), i když v poněkud jiné situaci, téměř 90 procent svého původního průmyslu.
To znamená: tradice vůbec nezaručuje přežití. Hospodářská logika světových struktur obchodu a mezinárodních finančních kruhů je neúprosná a bojovat proti ní je nejen drahé, ale také bez významu.
Iluze první:
Přežití svépomocí Dnešní hospodářství není plynulým pokračováním minulosti, kdy vznikala a svoje úspěchy slavila řada tradičních podniků. Nové technologie, nová konkurence a v neposlední řadě nové manažerské metody změnily svět byznysu od základů. Požadavky na konkurenceschopnost nejen rostou, a le mění se také kvalitativně.
Například i to, co v České republice nazýváme velkými podniky, jsou ve světovém měřítku spíše trpaslíci. Toto vynikne tím více, pokud se nezaměříme pouze na celkovou velikost, ale pouze na relevantní velikost, což je velikost vztažená k d anému segmentu trhu. U většiny takzvaných velkých podniků je velikost pouze „šířka , ale už ne „síla . Taková „velikost ale nemá přílišnou hodnotu, spíše naopak. Některé okolnosti dokonce přímo naznačují kontraproduktivitu takové „velikosti .
Realisticky vzato mají české podniky tři možnosti:
a) přesvědčit prostřednictvím inovací a nových technologií;
b) obsadit takové obchodní oblasti nebo trhy, jejichž faktory úspěchu mají lokální nebo národní charakter;
c) budovat silné stránky v tržních výklencích (tržních nikách), které mohou mít mezinárodní či globální charakter, ale musí rovněž nabízet ochranu před velkými podniky.
Další možnosti s reálnou šancí na samostatné přežití nejsou. Většina se proto bude muset spojit se zahraničním partnerem - vzájemné spojení českých podniků proti zahraničním podnikům stačit nebude.
Pokud se takoví giganti globálního hospodářství, jako Daimler Benz, Höchst, Glaxo či Deutsche Bank, stále považují za malé, aby mohli obstát v nastávajícím konkurenčním boji, jak má potom na světovém trhu obstát Liaz, Tatra Kopřivnice a další?
Iluze druhá: Finanční podpora státu se bezpečně a včas vrátí
Pokud stát investuje do ohroženého podniku v naději, že ho následně „draze prodá, popřípadě se vyhne nezaměstnanosti (rovněž zatěžující státní pokladnu), jedná velmi riskantně.
Hodnota podniku je dána především očekáváním budoucího obchodního vývoje, ne mírou investic v minulosti nebo v přítomnosti.
Existuje řada příkladů, kdy burza, a tím i hodnota společnosti, léta nereagovala pozitivně na restrukturalizaci a investiční programy s tím, že hodnota podniku zůstala prakticky nezměněna, nebo dokonce klesala.
Například americký General Motors investoval jenom v letech 1978 až 1988 přes 60 miliard USD, přičemž jeho hodnota na burze zůstávala léta jenom na 40 miliardách USD.
A ještě něco: „vytvoření konkurenceschopného podniku či pracovních míst může být velmi drahé. Ve východní části Německa představují náklady na jedno pracovní místo, které byly financovány státem (Treuhandanstaltem, což je obdoba českého Fondu národního majetku) v některých průmyslových podnicích až jednu miliardu marek (náklady na restrukturalizaci dělené počtem zbylých pracovních míst).
Přesto bojuje mnoho těchto podniků stále ještě o přežití. Zda se tyto finanční prostředky někdy „vrátí , je více než pochybné.
Iluze třetí: Hospodářské a společenské zájmy jsou totožné
Hlavním úkolem českých politiků není sloužit českým podnikům, ale české společnosti. Což není vždy totéž. Životní úroveň v České republice závisí na tom, co je svět připraven zaplatit za schopnosti českých lidí. Přitom je až druhořadé, kdo tyto scho pnosti zorganizuje a využije. Pokud zahraniční vlastníci tyto schopnosti lépe využijí a zaplatí (zatím tomu stále vše nasvědčuje), není proti tomu námitek.
Nacionalismus v globálním hospodářství rozhodně není na místě. Jestliže Rolls Royce a Jaguar už nejsou anglickými podniky, Höchst a Daimler Benz podniky německými a ABB není švýcarský a ani švédský, nemusí tedy Škoda Plzeň, Tatr a Kopřivnice či jiné průmyslové společnosti s velkou tradicí bezpodmínečně zůstat v českých rukou.
Iluze čtvrtá: Velké podniky jako zachránci ekonomiky
Představa, že velké podniky mohou kladně působit na vývoj zaměstnanosti, či dokonce obráceně, je zcela scestná. Počet jejich zaměstnanců zákonitě bude muset dříve nebo později klesat. Jejich situace je navíc ztížena tím, že jsou aktivně činné ve zralých průmyslových odvětvích, kde je možné dosáhnout růstu zpravidla jen na úkor konkurence, což je obtížné a velmi drahé.
Argument, že státní finanční podpora podniku je levnější řešení než nezaměstnanost, není vždy správný.
Například: subvencované místo horníka v západní části Německa stojí zhruba 240 tisíc marek ročně, což je asi sedmkrát více než odpovídající podpora v nezaměstnanosti.
Motorem ekonomiky jsou a zůstanou - podobně jako v Itálii, v Německu nebo i ve Spojených státech amerických - střední a menší podniky. Právě ty jsou nositeli tak potřebné inovace, růstu HDP a zaměstnanosti. Nezaslouží si spíš ony odpovídající pozornost a pod poru politických struktur?
Pomoc postiženým podnikům ze státní pokladny není ani na Západě nezvyklá. Musí však být prosta bláhových iluzí a promyšlená do detailů.
