Proč nemají socialisté v ekonomice nikdy pravdu? Protože ve své představě o kapitalizmu stále vězí po krk v bahně Marxovy doktríny, která dělí společnost na třídy vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Tahle fatální chyba přivodila kastraci vládních plánů reformy.
Zbytečně, neboť odbory, o jejichž smířlivost stál kabinet především, torpédují i tento nesmělý reformní pokus. Sociální smír je ztracen a zůstaly jen ty omyly.
Omyl první: snižování daní pomáhá pouze bohatým a je podrazem na chudé, kteří přicházejí o sociální jistoty.
Kabinet se opatrně zavázal snižovat sazbu daně ze zisku korporací o dvě procenta ročně. Je to málo a země se pomalu stává v regionu nekonkurenceschopnou v boji o kapitál. Vláda ovšem nabízí velkým investorům daňové prázdniny, z čehož plyne, že si uvědomuje realitu, jen ji kvůli ideologickým zábranám nechce plně přiznat. Ještě hůře se chovají odboráři, kteří se radují, když jim pobídkami nalákaná cizí firma nabídne dobře placená místa, ale otřásají se nevolí, že by mírná úleva na dani měla platit pro všechny podnikatele bez rozdílu. Nízké a rovné daně jsou katalyzátorem růstu, na němž profitují všichni včetně vlády a odborů. Už v Marxově době kapitalizmus dokázal díky liberálním podmínkám podnikání rozšiřovat okruh blahobytu a vytlačovat feudální chudobu. Vousatý guru třídní nenávisti to však odmítal vidět a mlel cosi o tom, že kapitalisté z dělníků ždímají jakousi nadhodnotu. Mnozí levičáci tomu navzdory faktům věří dodnes.
Omyl druhý: sociální soudržnost je kapitalizmu cizí a musí ji zajišťovat stát, který kvůli tomu udržuje v chodu drahou mašinérii penzijního a zdravotního „pojištění“.
Koho by netrefil šlak při pomyšlení, že z jeho práce si vláda bere polovinu na takzvané pojištění? Kupodivu proti téhle prazvláštní dani nic nenamítají odboráři. Naopak se tváří, že hodný stát ze zlých kapitalistů mačká peníze na jejich sociální jistoty, protože 35 % z mezd odvádějí zaměstnavatelé, aniž by tahle suma figurovala na výplatní pásce. Jenže každý zaměstnavatel si dobře spočítá, že pracovník se mzdou 20 tisíc ho ve skutečnosti stojí víc o plných sedm tisícovek. A ty musí někde umořit: buď musí každý jeho zaměstnanec odvádět o 35 % vyšší výkon, než odpovídá sjednané mzdě, nebo brát o 35 % méně, než je jeho faktická cena na trhu. Záleží na úhlu pohledu. Kdyby oněch 35 korun z každé vydělané stokoruny nemizelo v byrokratickém potrubí, soukromé fondy a pojišťovny by z odborářů udělaly luxusně zaopatřené nemocné a spokojené důchodce. Nemluvě o tom, jak by těch 300 miliard vyrvaných ročně z rukou státu roztočilo finanční trhy. Jenže Marx nesnášel „spekulanty“ ze všech kapitalistů nejvíc. Nepochybně proto, že kvůli dluhům neustále vězel ve spárech lichvářů. Moderní sociální stát vyhlíží stejně jako Marxova domácnost - hotovost projedena, důchodový účet v hlubokém deficitu a úroky z dluhů rostoucí do závratných výšek.
Omyl třetí: nepřímé daně lze zvedat libovolně, kdykoli stát potřebuje zalepit nějakou díru.
V minulém století rostly kvůli stále větším potřebám vlády daně ze zisku a z mezd tak závratně, že se stalo obtížné prosazovat další zvyšování. I levičák se tváří nakysle, když místo slibovaných „jistot“ musí doma vysvětlovat, proč mu z výplatního sáčku zase něco ubylo. Naštěstí jsou tu ještě nepřímé daně. Spotřební na alkohol, tabák, benzin a z přidané hodnoty úplně na všechno. Vláda se tváří, že když zdraží tyhle berně, tak se vlastně nic moc neděje, protože zvýšení cen zabrání konkurence. To je pro změnu víra v kapitalizmus až přehnaná. Není úplně zásadní, jakým způsobem pustí stát ekonomice žilou. Když z ní odčerpá zase o něco víc, musí ty peníze někde chybět. Leda že by je byrokraté uměli zhodnotit lépe, než kapitalisté - a to je možné jen v pohádkách pro komunisty. Zmíněné omyly jsou známé a stokrát vyvrácené. Přesto socialisté opakují staré chyby. Nebude lépe, dokud i oni plně nepřijmou, že kapitalizmus není o vykořisťování, ale o spolupráci. Že podnikatelem je každý, kdo něco dělá, ať nabízí kapitál, nebo pracovní sílu. Že přebujelá státní byrokracie není spojencem pracujících proti zaměstnavatelům, leč nepřítelem obou skupin. Kdo však tuhle osvětu zařídí, když ministrem práce je člověk, který si plete Pythagorovu větu s Archimedovým zákonem?
